Tak já už nevím, co k tomu psát...s dotazy se obracejte na Marge v komentářích ;) (ha, přece jen jsem něco vymyslela :D )

Kapitola 3.
Tom seděl v obýváku a přepínal kanály na televizoru. Neuvěřitelně se v něm mísily pocity. S Billem se to zlepšilo. Vídal ho teď se i usmívat. Dokonce přistoupil i na oslavu narozenin. Přál si ji mít pouze malou, v kruhu nejbližších přátel. S tím Tom mile rád souhlasil. Sám si také nepřál nic velkého. Tak dlouho toužil po tom, aby Bill začal být opět šťastný a teď, když se to pomalinku začínalo dařit, to on podvědomě sabotoval. Špatně snášel bratrovu přítomnost, protože jeho - podle něj zvrhlé touhy -, začínaly nabývat stále větších rozměrů. Chvěl se po celém těle kdykoli se ho bratr jen letmo dotkl. Častokrát se přistihl, jak nepokrytě zírá bratrovi na rty a představuje si jaké by to bylo splynou s nimi ve vášnivém polibku. V takových chvílích nadával sám sobě jak jen může vůbec tak nepřístupné představy vpustit do své hlavy. Bill se začínal dostávat do normálního života a on by to teď mohl jediným zbrklým činem zase všechno zkazit. Úplně ho děsila představa, že by se snad v slabé chvíli neměl ovládnout, a po bratrovi vyjet. Nejhorší ale bylo, že ač se snažil Billovi vyhýbat, on jeho společnost neustále vyhledával. Teď, když se rozhodl vrátit zpátky do života, nechtěl být sám a neustále se na Toma věšel jako pejsek vyžadující pánovu pozornost. Tom si moc dobře uvědomoval bratrovu zranitelnost a to, že ho od sebe nemůže odhánět, a tak jen tiše trpěl v jeho přítomnosti.
Nyní byla jedna z mála chvil, kdy si mohl na okamžik od Billovi společnosti oddechnout. Bratr byl v koupelně a prováděl ty své zkrášlovací rituály. Bylo totiž 1. září a za necelé 2 hodiny se měli začít scházet hosté. K oslavě bylo vše nachystané, a tak nebylo třeba nikam spěchat.
"Tome," ozval se Bill ze svého pokoje.
"Jo, poslouchám."
"Mám si vzít to červený tričko, nebo černý? Který se ti líbí víc."
Tom protočil oči. Bratr se teď bez něj už ani sám neoblékne. Raději ale poslušně odpověděl: "Tobě sluší obě, takže to nechám na tobě. Stejně si myslím, že je to jedno, když si uvědomíš, kdo všechno tu jen bude. Jednoduše nebude koho oslňovat."
"Máš pravdu." Uvědomil si to také Bill a hmátl po černém, které bylo zrovna na vrchu hromádky. Bude tady vlastně jen Georg s Gustavem, Andreas, David a možná Benny. Na tomhle složení se domluvili s Tomem. Jsou to jenom lidi, kteří ho dobře znají a nebude se tak muset alespoň nijak přetvařovat, kdyby mu náhodou nebylo zrovna moc do smíchu. V podstatě to ani nebude žádná oslava. Kluci jim jen přijdou popřát. Chvíli posedí nad sklenkou něčeho dobrého, popovídají si. Za 2 až 3 hodiny by mohlo být po všem.
****
Jako první dorazil Andreas. Nesl velkou krabici zpoza které nebyl ani téměř vidět.
"Pozor, pozor, nese se drahocenný náklad," halekal už ve dveřích a hrnul se s krabicí do bytu.
"Co to máš?" Zajímal se zvědavý Bill a držel se Andreasovi v patách.
"Nesahat! Nekoukat! To je překvapení a uvidíte ho až přijdou ostatní, aby z toho taky něco měli. Padejte do obýváku. Já to nechám v kuchyni a ať ani jednoho z vás nenapadne se jít na to kouknout." Bill chtěl něco namítat, ale Andreas ho zarazil dřív, než se stačil nadechnout.
"Bille, řek jsem do obýváku! Tak upaluj!" Nekompromisně zavelel Andreas. Kluci se tedy usadili tam, kam jim nakázal a čekali až se vrátí z kuchyně.
"Jo, zapomněl jsem vám říct. Pozval jsem jednoho kluka a jeho ségru, se kterým jsem se začal dost bavit po tom, co jste přestali chodit do školy. Od vidění je určitě budete znát. Jsou fajn, nemusíte mít strach. Myslel jsem, že by nás tu alespoň bylo víc. Ale pokud nesouhlasíte můžu jim ještě dát vědět, aby nechodili," vychrlil na ně Andreas tu skvělou novinku.
"Mě to nevadí. Máš docela pravdu. Víc lidí bude fajn," odsouhlasil mu to Tom a Bill jen přikývl. Vlastně jim to bylo úplně jedno.
Společnost se za chvíli sešla celá a kluci se tak záhy dověděli, co bylo v oné Andreasově krabici. Jeho babička mu pro kluky upekla přímo monstrózní dvouposchoďový dort a Andreas do něj za pomoci Gustava a Georga napíchal z obou stran 18 svíček. Jedny byly zelené a druhé modré. Po rozsvícení všech svíček vypadal dort jako hořící pochodeň, ale kluky to potěšilo.
****
Večer probíhal docela dobře. Zábava příliš nevázla a panovala příjemná atmosféra. Všichni mezi sebe dobře přijali i Andreasovi přátele. Někomu ale připadalo, že byli přijati až moc vřele a to především jednou osobou, která se věnovala hlavně té ženské části nových příchozích. Tom nasupeně pozoroval Billa a klopil do sebe jeden drink za druhým. Přišlo mu, že se jeho bratr téměř výlučně baví jen se sestrou toho Andreasova přítele. Ani už si nevybavoval její jméno. Pro něj to byla jen špinavá bloncka s výstřihem až k pupíku, která se tu lepila na jeho bratra a smála se v nepřirozeně vysokých tóninách. Připadala mu jako dotěrný hmyz. Ano, ano, prostě jen hmyz. Hmyz, který by Tom s chutí zašlápl.
Skutečnost byla ale poněkud jiná. Bill se zdaleka nevěnoval jen jí a popravdě ho ani moc netěšilo, že se mu ta holka neustále snažila vloudit do přízně. Snažil se být jen zdvořilý. Tom jednoduše žárlil, což si samozřejmě nechtěl připustit a vyděl špínu i tam, kde nebyla.
Šel do kuchyně a naléval si další sklenku. Už ani nevěděl kolikátou, když k němu někdo zezadu přistoupil.
"Neměl by si už tolik pít. Myslím, že máš dost," snažil se Bill o takový tón hlasu, aby to neznělo příliš výchovně.
"Co ty víš o tom, kdy já mám dost," drmolil Tom. "Mám narozeniny, tak budu pít co se mi zachce a kolik se mi toho zachce. A vůbec nestarej se. Jdi se radši věnovat tý svý prsatici," lámaně ze sebe ještě dostal, protože se mu z alkoholu motal jazyk, kopl do sebe celou skleničku a jal se nalévat si další. Billa trochu zamrzelo to, co mu bratr řekl, ale nevyčítal mu to. V opilosti člověk řekne i horší věci. Usoudil, že je lepší ho nechat být. Zítra mu bude sice silně špatně, ale z toho se dostane. Ponechal ho tedy takříkajíc osudu a odešel za ostatními.
"Se na to možu… člověk se tu div nerozkrájí a tohle je jeho vděk…" brblal si v kuchyni Tom opilecky.
"Tome, kolik máš v plánu toho ještě vypít? A myslíš, že se tím něco vyřeší?" Tom zvedl hlavu, kterou si ztěžklou alkoholem raději položil na stůl. Vedle něj seděla eM. a vyčítavě na něj hleděla. Tom jakoby najednou vystřízlivěl a začal se obhajovat jako malý uličník, který slibuje mamince, že už nikdy víc nebude kytičkám na zahrádce trhat lístečky.
"Už nebudu…já…tohleto byla poslední…" koktal a sklopil zrak. "Co tu vlastně děláš? Já myslel, že chodíš jen za Billem," hlesl Tom a nechtěl se na ni kouknout. EM. ho vzala za bradu a donutila ho, aby se na ni díval.
"A proč bych měla chodit jen za Billem. Vy oba jste pro mě důležití," řekla jen a už se na něj nemračila.
"My oba…? Vždyť ale kvůli mně… kvůli mně se to všechno…" breptal Tom. EM. mu položila prst na rty. "Pšššt, kvůli tobě se nic nepokazilo, rozumíš. Ty za nic nemůžeš." EM. se na chvíli odmlčela. "To proto dnes večer piješ? Viníš se z toho, co se stalo?" Tom mlčel. "No tak, Tomi, je to z pocitu viny, nebo proč? Vždyť už tenkrát v nemocnici jsem ti říkala, že ty si nic nezavinil." Tom jí skočil do řeči a řekl: "Kvůli tomu nepiju." EM. se na něj chvíli koukala, než se odvážila zeptat na důvod jeho alkoholického stavu.
"Asi jsem se zamiloval do nesprávné osoby. Do osoby, která nikdy nemůže opětovat mé city i kdyby chtěla, už jen proto, že je to naprosto zvrhlé, zvrácené a navíc trestné. Přesto bych za toho člověka nejraději i dýchal." Tom se na eM. opatrně podíval, aby zjistil, zda je připravená slyšet jméno onoho neznámého. Ta mu klidně naslouchala, tak tedy pokračoval. "Je to Bill! Zamiloval jsem se do svého bratra!" Skoro to vykřikl a rozhodil rukama na důkaz bezmoci a čekal její reakci. Usmála se.
"Sem ráda, že ta osoba je Bill. Ten si lásku zaslouží víc než kdokoli jiný po tom, co si vytrpěl. Možná, že rozum ti říká, že by si něco takového cítit neměl, ale kdo jiný má právo na tenhle cit když ne ty. Ty, jeho polovička. Tome, nepřemýšlej nad tím, jak správné se to jeví těmhle zákonům. Za správné to musíš považovat hlavně sám. A pokud si myslíš, že jsou tvé city skutečně hluboké, pak by se o nich Bill měl dozvědět. Neuspěchej to, ale také zbytečně neoddaluj. Jeho srdce je teď raněné, ale ty si k němu svoji cestu najdeš. Tome, nezahazuj tuhle lásku. Možná je to poslední šance, aby jste oba mohli prožít šťastný život. Přeju ti jen hodně trpělivosti. Jako lékař Billova srdce ji budeš potřebovat." EM. vzala něžně Tomův obličej do dlaní a na čelo mu vtiskla polibek.
"Odcházíš," hlesl je Tom.
"Ano, už musím. Je čas," řekla a jakoby splynula s měsíčním světlem, které pronikalo do místnosti oknem.
pěkný,fakt mocinky pěkný