close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Studie v zahraničí II.

13. května 2007 v 14:56 | Marge |  Povídky-TH
Určitě si vzpomínáte na povídku Studie v zahraničí od Marge. Pokud se Vám líbila, jako že určitě ano, tak tady máte pokračování!!
Ale pozor! Je to SLASH. Pro ty, kdo nevědí o co se jedná - podívejte se sem.
Doufám, že zveřejnění nikoho nepobouří. Pokud ano, mrzí mne to. Nikdo Vás do čtení nenutí. Mě osobně to problém nedělá :)
Závěrem Vám tedy mohu popřát pouze krásné čtení a Tobě, Marge, jen tak dál!
*
Žánr: Slash, romantika
Páry: Tak to je jasný ne? :)
Konec: Překvapivý

Kapitola 1.
Proč žít…?
Proč žít, když ti, které milujeme
s námi nejsou.
Samota, chlad, smutek, pomalu se k nim přibližujeme,
a už tu jsou.
Jak jen s tím vším bojovat,
a jde to vůbec.
Jediné co můžeme, je vzpomínky v sobě schraňovat.
To ale nestačí!
Jak jen vyhrát tenhle boj s temnotou?
Já nechci vzpomínat,
chci tě milovat
Smrt je ale tou vítěznou.
*
V potemnělém pokoji seděl chlapec schoulený v rohu postele. Jeho dlouho neupravované dredy mu spadaly do obličeje a na tváři měl nepřítomný výraz. Vůbec nevnímal svět kolem sebe. Byl ponořen do svých myšlenek. Ostatně to byl v poslední době dost často. Přemýšlel nad tím, co se v uplynulých necelých dvou měsících stalo v jeho životě. Stačila jedna chyba, jeden nicotný okamžik a jeho život se převrátil na ruby. Kdo mohl tušit, že ten jediný polibek může být smrtící. Vždyť on ji přece taky miloval, i když patřila jeho bratrovi. Ten jeden polibek si snad zasloužil. Proč teda jen musela zemřít?
Nedalo by se říct, že se již s její smrtí vyrovnal, ovšem po nějaké době si uvědomil, že žít se musí dál. Od té chvíle si stále častěji všímal, že jeho bratr k tomuhle poznání ještě zdaleka nedospěl. Tom se bál, že po její smrti bude Bill plný vzteku a nenávisti. Že už s ním nepromluví. Nebo že bude hystericky křičet a veškerou vinu hodí na něj. Nestalo se. Vlastně v podstatě se nedělo nic. Bill celé dny nevycházel z pokoje, téměř nejedl a bohužel ani moc nespal. Vytrácel se pomalu před očima. O všechno ztratil zájem. Vypadal jako stín. Toma to neuvěřitelně trápilo. Častokrát přes zeď pokoje slyšel jak jeho bráška vzlyká. Snad tisíckrát se mu snažil pomoci, přesvědčit ho o tom, že musí žít, že eM. by ho určitě takhle vidět nechtěla. Bill ho od sebe neodháněl. Vždycky vyslechl to, co mu Tom říkal, schoulil se k němu do náruče a nechal se chlácholit, ale nikdy na Toma téměř nepromluvil. Někdy měl Tom pocit, že snad ani nevnímá jeho přítomnost. Odcházel pak ještě s horším pocitem viny, než když k němu šel. Ještěže teď měli s kapelou volno a nemuseli tak novinám stále jen vysvětlovat, co se s Billem děje. Vlastně nikdo kromě jeho a kluků s kapely nevěděl, že je na tom Bill až takhle hrozně špatně. Tiskem sice prolétla zpráva, že přítelkyně frotmana skupiny Tokio Hotel tragicky zahynula a zpěvák teď drží smutek, ale nikdo si ani v těch najdivočejších snech nedokázal představit Billův žalostný stav.
Za týden měli mít s bráškou 18. narozeniny a Tom marně přemýšlel jak ho jen potěšit nebo jak alespoň zařídit, aby do toho nezabředl ještě víc. Věděl, že eM. by s nimi ve stejném měsíci oslavila své dva a dvacetiny a bál se, že Bill začne ještě intenzivněji vzpomínat a nebude chtít o narozeninách ani slyšet. Vždyť přeci, když je nemůže mít ona, proč by je měl slavit on.
Tom se neochotně zvedl z postele a vydal se do kuchyně pro něco k pití. Dost ho překvapilo, že tam narazil na Billa. Seděl zhroucený na židli a usrkával džus. Jeho pleť byla sinale šedivá a pod očima měl hluboké tmavé kruhy. Jeho vždy dokonale upravené vlasy byly teď splihlé a padaly mu do obličeje. Toma ten pohled doslova přikoval k zemi.
"Co na mě tak zíráš?!" zareagoval na Toma Bill, když si všiml jeho přítomnosti. Tom se vzpamatoval.
"Promiň,…ééé… nezíral jsem. Mám jen žízeň. Jakej je ten džus, co piješ? Máme ještě?"
"Jo, máme. Dal jsem ho do lednice." Odpověděl bez zájmu Bill a zase zanořil nos do sklenice. Tom si naléval pití a po očku bratra pozoroval. Jak jen mu ho bylo líto. Kam se jen poděl ten neustále usměvavý a veselý člověk, který dokázal prozářit i ten nejčernější den. Toma napadlo promluvit si s ním o narozeninové párty. Chvíli váhal. Měl strach, že by mohl bratra podráždit, ale nakonec si dodal odvahy. Přisedl si k němu na vedlejší židli a sklenku odložil na stůl.
"Bille..?"
"Hmm," broukl téměř neslyšně Bill.
"Jak, by sis představoval naši oslavu narozenin? Co by ti udělalo radost?"
Bill se po té otázce nepříjemně ošil a koukl na Toma. "Co by mi udělalo radost..?" Tom přikývl. Netrpělivě čekal na bratrovu odpověď.
"EM," řekl jen stručně Bill a Tom okamžitě zalitoval, že s tímhle rozhovorem vůbec začínal. Rozhodl se to ale nevzdat a trochu přitvrdit.
"Bille, ty seš jak malej. Mě taky chybí, ale ona už se nevrátí! Chápeš to! Kdyby tě teď viděla jak se tu lituješ, bylo by jí z tebe na nic! Vzpamatuj se brácha. Musíš žít! Když ne kvůli sobě, tak kvůli ní." Tom ho chytl za ramena zatřásl s ním. Bill na něj upřel pohled a v očích se mu zaleskly slzy. Vyprostil se Tomovi ze sevření, zvedl se od stolu a beze slova odešel. Tom jen slyšel jak se za ním zabouchly dveře od pokoje. Složil si obličej do dlaní. -Tohle snad už nikdy nebude dobrý. Jak mu jen pomoct.- pomyslel si Tom.
****
Bill se ve svém pokoji zhroutil na postel a zabořil hlavu do polštáře. -Proč jen mu nedá celý svět už konečně pokoj,- prolítlo mu hlavou a snažil se usnout.
"Bille, lásko!" ozvalo se najednou v jeho pokoji. Ten hlas… Ten hlas už tak dlouho neslyšel. Málem se mu zastavilo srdce. Bál se ohlédnout.
"Bille, já vím, že mě slyšíš," hlas se ozval znovu a neodbytněji. Bill se pomalu posadil na posteli a koukl se tím směrem, kde tušil zdroj zvuku.
"EM.," vydechl Bill a zíral na osobu, která seděla na židli u jeho psacího stolu. Byla nadpozemsky nádherná. Její pleť byla ještě světlejší než kdy jindy. Její modré oči se na něj dívaly s takovou něhou, že se v nich málem utopil. Havraní vlasy se jí nepatrně vlnily a na sobě měla bílé šaty, které sahaly až ke kotníkům, ale přesto odkrývaly každičkou křivku jejího překrásně smyslného těla. A celou její bytostí jakoby procházelo jemné měsíční světlo. Bill si zakryl oči, připadalo mu, že ho z toho pohledu rozbolely.
"Ne, tohle nemůže být pravda. Tohle je jen sen. Ale hodně krutej sen." Skučel Bill a nechtěl si odkrýt oči ze strachu, že by tam ten přelud stále byl. Náhle ucítil jak se opatrně někdo dotkl jeho ruky, do které si ukrýval svoji tvář. Připadalo mu, že spíš jeho ruku pohladily motýlí křídla. Vzhlédl. EM. seděla vedle něj. Usmívala se.
"Bille, nezáleží jestli si myslíš, že sníš, či že je to skutečnost. Já ti slíbila, že s tebou zůstanu napořád a záleží na tobě jestli to, co se děje budeš mít za pravdivé. Všechno kolem nás je skutečnost natolik, nakolik to chceme skutečné mít," mluvila na něj a stále se usmívala.. Bill na ni ještě pár okamžiků zíral. Snažil se urovnat si vše v hlavě. Pak mu najednou začala po tváři brázdit cestičku slza a on se vrhl eM. kolem krku.
"Marti, tolik si mi chyběla. Miluju tě. Už mě neopouštěj. Prosíím.," šeptal jí Bill do vlasů a máčel je svými slzami. Hladila ho po zádech a čekala až se trochu uklidní. Když cítila, že jeho vzlyky utichají, pomalu se od něj odtáhla. Nechápavě se na ní díval. Proč jen má pocit, že se ho snad zase snaží opustit.
"Billí," začala pomalu. "Já tu s tebou nemůžu už být pořád, tak jak by sis to přál a ty to moc dobře víš. Naše cesty se rozešly a každý z nás musí nyní začít žít nový život."
"Néé, prosím. Já to nedokážu," propukl zase Bill v srdcervoucí pláč a drtil jí ruku.
"Ale ano, dokážeš. Jsi mnohem silnější než si teď myslíš. Já vím, že už zůstanu navždy v tvém srdci, ale ty máš to svoje srdíčko tolik veliký, že se tam vejde i někdo další. Věř mi. Ten někdo ho dokáže uzdravit a na mě ti zůstane už jen příjemná vzpomínka a bolest a smutek se vytratí. Ten někdo je ti mnohem blíž než tušíš. Miluje tě z celého svého srdce a nepředstavitelně trpí tím, že se trápíš. Bille, rozhlédni se kolem sebe a pusť ho do svého srdce a budeš mít zase chuť se smát."
"Kdo to je?" Ptal se nevěřícně Bill a silně pochyboval, že by to bylo možné.
"Na to musíš přijít sám," řekla mu jen eM. a měla se k odchodu.
"Neodcházej, prosím, zůstaň tu se mnou přes noc."
"Dobře," pohladila ho po tváři. "Počkám tu dokud neusneš." Bill se jí schoulil do náruče, hlavu si položil na její rameno a zanedlouho usnul po velmi dlouhé době klidným spánkem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LL LL | 14. května 2007 v 19:04 | Reagovat

zajímavej konec....jinak super

2 mina mina | E-mail | Web | 14. května 2007 v 21:20 | Reagovat

ještě není konec ;)

3 tolla tolla | 30. června 2007 v 18:45 | Reagovat

jee to je krasny a smutny proc me to jen rozbulelo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama