Další povídečka od úplně nové autorky. Hondli je moje dlouholetá kamarádka a když říkám, že píše moc dobře, rozhodně nejsem zaujatá. Každopádně si to přečtěte a posuďte sami :)
žánr: romantika, trošku depresivní
konec: to je sporné

Otevřeným oknem proudil do pokoje vlahý vzduch, prosycený vůní letní noci. Sem tam se mezi šumem nedalekého lesa ozvalo zahoukání sovy. Obloha, na kterou někdo vylil černý inkoust, byla poseta miliony hvězd. Ochrannou ruku nad nimi držel měsíček, usmívající se na svět pod sebou a střežil ho pozornýma očima. Sára, ležící v posteli, neměla možnost všechno tohle pozorovat. Spala. Spala klidně, pokrývku měla odkopanou, ale zima jí určitě nebyla. Je už přeci červenec. Noci jsou už hodně teplé. Měsíční světlo měkce ozařovalo její tvář. Usmívala se.
Leželi uprostřed rozkvetlé louky. Všude kolem nich byla tráva, různí broučci, kobylky a nekonečné modro nad jejich hlavami. Byl slyšet zpěv ptáků, bzukot včel, které létaly z květiny na květinu. Do téhle přírodní hudby se čím dál častěji ozýval smích. Byl to smích plný radosti a štěstí. Byl to smích chlapce a dívky, smích dvou lidí, kteří mohli být konečně spolu. Oba si tolikrát představovali tento okamžik, oba o něm mockrát snili. Teď už to nebyl sen, byla to skutečnost.
Odpočívají spolu v trávě, chlapec měl hlavu položenou v dívčině klíně. Její ruka ho hladila po tváři. Hleděli si do očí a usmívali se na sebe. Nemuseli nic říkat, slova jim přišla zbytečná úplně stejně jako je zbytečné lít vodu do moře. Nepotřebovali mluvit. Stačilo, aby si vzájemně pohlédli do očí, drželi se za ruce nebo jen seděli vedle sebe, a přitom cítili úplně to stejné. Byli pro sebe moc důležití, nedokázali si představit, že by měli žít bez toho druhého, byli jako jedno tělo.
Leželi vedle sebe a pozorovali bílé naducané mraky líně plující v modři oceánu nad jejich hlavami. Než si však stačili uvědomit, že nevinné bílé beránky vystřídaly těžké šedé mraky, bylo už pozdě. Vyskočili na nohy a rozeběhli se k lesní pěšince. Ještě dříve, než se mohli ukrýt pod koruny mohutných stromů, začaly z nebe padat velké dešťové kapky. Máčely jim vlasy, oblečení, ale ani jednomu z nich to nevadilo. Chlapec vzal dívku za ruku, otočil ji k sobě, a pak se rozběhl zpátky. Zpět na louku, vyšel naproti mokré náruči deště. Uchopil dívku kolem pasu a začal se s ní točit. Dívka se prvně bránila a křičela, ale po chvíli její křik přešel ve zvonivý radostný smích.
Byli jako dva ptáci, kteří létají v dešti a myjí si svá peříčka. Co na tom, že nemají křídla a nemohou vzletět. Oni křídla nepotřebují, vznášejí se i bez nich. A může za to pocit, který mají. To teplo, jenž se jim rozlévá po celém těle, to chvění, které cítí v rukách i nohách, zběsilý tlukot srdce a blízkost toho druhého.
Chlapec se zastavil, přitáhl si dívku k tělu a objal ji. Ucítil její ruce na svém krku. Přitiskla se k němu ještě pevněji, objímala ho tak silně, jako by se bála, že tahle chvíle skončí příliš rychle. Měla potřebu být mu hodně moc blízko. Cítit jeho zrychlený dech, tlukot jeho srdce, vnímat přes mokrou látku jeho krásné tělo …
Pomalu zvedla hlavu a zadívala se mu do očí. Nevěděla, že ji celou dobu pozoroval, nevěděla, že myslel na to samé, co ona. Nevědomky ji ve své náruči sevřel ještě o trochu silněji. Díval se jí do tváře a na chvíli uvolnil své sevření, aby jí mohl odhrnou z očí mokrý pramínek vlasů. Usmála se na něj a pohladila ho po tváři.
Neví, jak dlouho tam stáli, jak dlouho si hluboce hleděli do očí. Najednou se sehnul a zlehka se dotkl jejích rtů. Jemně, jako by měl strach, aby jí neublížil, jako by se bál, že mu uteče. Chvíli počkal, co bude dělat. Dívka sama nevěděla, jak se teď zachovat. Byl to první polibek jaký kdy dostala, první polibek, který si opravdu přála. Ráda by ho také políbila, ale bála se, že něco pokazí, že se mu to třeba nebude líbit, vždyť nemá žádné zkušenosti.
Viděl její nerozhodnost ve tváři, i když mu v ten okamžik přišla roztomilá, nechtěl ji trápit. Sehnul se znovu a tentokrát její rty líbal déle, neutekl tak rychle jako před chvílí. Možná to bylo i proto, že sám nechtěl, už neměl sílu se dál ovládat. Dívka mu vyšla vstříc, snažila se dělat to, co on. Za okamžik už ani jeden nemysleli na to, co dělají. Nechali se unášet svými city, nepřemýšleli nad tím, co je dobře a co ne. Nevěděli, jak ani kdy, se ocitli na zemi. Nepřišlo jim to důležité. Když vedle sebe leželi bok po boku a objímali se, svítilo už slunce. Nevšimli si ani, že přestalo pršet.
Z ničeho nic se les před nimi začínal ztrácet ve tmě. Napadlo je, že už je asi čas vrátit se zpět. Ani jednomu se nechtělo, ale nemohli nic dělat. Vešli do lesa a byli docela překvapení, že už je tam taková tma. Chytli se za ruce a pomalu kráčeli úzkou cestičkou. Dívka chtěla něco říct, protože to tady dobře znala, ale než se stačila nadechnout, bylo už pozdě.
Jeho ruka se jí vysmekla a ozval se praskot větviček. Prvně nevěděla, co se děje, ale pak jí to došlo. Byli na kraji skály a on šel moc u kraje. Zaslechla ještě jak říká: " Miluji Tě." a najednou bylo ticho.
Nebyla schopná myslet, nedokázala vnímat, co se stalo. Věděla jen, že bez něj nemůže žít, že on byl její vše, milovala ho více než svůj život. Nepřemýšlela jestli někomu ublíží tím, co udělá, nepřemýšlela nad ničím. Skočila také.
Druhý den ráno, když šel nějaký muž na houby, objevil pod skálou dvě těla. Tělo chlapce a dívky …
Sára se prudce zvedla na posteli. Vůbec netušila, kde je. Chvíli zhluboka dýchala a utírala si slzy stékající jí po tvářích. Po tom, co se trochu uklidnila a byla schopna myšlení, uvědomila si, že to byl jen sen. Zhluboka si oddechla. Vstala a zadívala se na noční oblohu. Ten sen byl tolik živý, říkala si. Ale byla ráda, že to byl jen sen. Vrátila se do postele a znovu usnula, tentokrát se jí už nic nezdálo.
Je to moc hezký
v jednu chvilku jsem si dokonce myslela,že to skončí smutně...to mě trošku vyděsilo,ale jinak je to moc hezký
ať autorka píše dál