Takže konečně další díleček..snad jsem se pohnula z mrtvého bodu...uvidíme, jak to půjde dál. Není to moc dlouhé. Řekla jsem si, že to rozdělím, abyste měli co číst. Co nejdřív napíšu pokráčko.
PS: nekontrolovala jsem to. Jako již tradičně..takže se omlouvám
"Kde jste tak dlouho? Už jsme na vás čekali."
"Tos přehnal!"
"Nevydržel co?
Kapitola 18.-hádky nadruhou
"Nemohla jsi vědět, že to takhle dopadne."
"Měla jsem to vědět, prostě měla, Tome!"
"Nemohla si. A už to neřeš. Za deset minut je zkouška. Nesmíme přijít pozdě, jinak nás Bill zabije." Poplácal mě chlapácky Tom po rameni a vstal. I já se vyhrabala z postele. Včerejší incident s babičkou ze mě stále nevyprchal. Tom se však snažil, seč mohl. Povídáním jsme strávili asi dvě hodiny.
Vyšli jsme z pokoje a zamířili dolů, do provizorní zkušebny. Koncert se blížil, zbývaly už jen tři dny. A já jsem pěkně nervózní. Jestli se něco pokazí…
"Kde jste tak dlouho? Už jsme na vás čekali." Ozval se Bill rozhořčeně, jakmile Tom rozrazil dveře. Všichni seděli na gauči a tvářili se pěkně znuděně. "Pardon, to byla moje chyba." omlouvala jsem se. S kým jiným jsem si měla popovídat, když ne s Tomem?
"My to chápem, neboj se…zamilovaní potřebují svůj klid." Neodpustila si rýpnutí Elis. Ta holka mi vážně leze na nervy…
"Tak začnem?" ozvala se Anna. Správně odhadla, že se blíží bouřka. Všichni vstali a začalo se zkoušet.
****
"Na co se podíváme dneska?"
"Ani nemysli na to, že porušíš můj filmovej rituál, Gustíku." Ohradil se Bill okamžitě. Nechápavě jsem zírala. Obě kapely po docela úspěšné zkoušce zaplnily obývák u dvojčat a vybíraly film. Anna jen protočila oči v sloup a viditelně stiskla Billovi ruku. Bolestivě - zatnul zuby. Georg schoval hlavu do dlaní a Tom na mě dál nerušeně zíral. Elis měla rande, Radek šel pro popcorn a Adam se sprchoval, tedy soudě podle řevu, ozývajícího se z koupelny.
"O čem to Bill mluví, Tome?" zkusila jsem to přímo. Z tváře mu sice zmizel zasněný výraz, avšak očividně netušil, že jeho bratr vůbec něco řekl. "Mám rituál." Odpověděl mi Bill dotčeně. "A ten se musí dodržet. Jde o to, že čtyři dny před konzíkem si pouštím speciální filmy."
Georg se bouřlivě rozesmál: "Houby speciální! Pohádky. Kreslený!"
"No a co? Máš něco proti pohádce Tom a Jerry? Nebo Mikimouse?! Pomáhá mi to soustředit se."
"Ty se ještě nemusíš soustředit, Bille. To budeš muset až v pátek! Ne dneska! Takže pusť něco normálního!!!"rozkřičel se Georg. Ještě jsem ho neviděla takhle naštvaného. Možná je načase mezi ně vstoupit. "Přece se nebudete hádat. Tak můžeme pustit pohádky a pak třeba 300. Co vy na to?"
"NE!" zakřičeli na mě oba najednou a postavili se proti sobě. Co se děje? Zdá se, že jsem něco prošvihla…měřili se nenávistnými pohledy. Nejhorší však bylo, že proti tomu nikdo nic nedělal!! "Nechte toho! Chováte se jako malý. Přišli jste o rozum?" snažila jsem se jim domlouvat klidně. "Já o něj nepřišel, já se nechci dívat na pohádky pro děti." Ujistil mě Georg. "Nejsou to pohádky pro děti, je to prostě sranda." Ohradil se okamžitě Bill. Bezmocně jsem pohlédla na Toma. Pokrčil rameny. Naznačila jsem ústy slovo "help". Pochopil. "Vážně, už toho nechte. Šroty má pravdu."
"Ty aby ses jí nezastal!" prsknul Georg. Asi mi něco doopravdy uniklo. Stoupla jsem si. Tom ke mně přistoupil a chytil mne za pas. Překvapeně jsem se ohlédla. Co to dělá? Ne že by se mi to nelíbilo…"Jako bych to neříkal…" prskl Georg. Obočí mi vylétlo až na vršek hlavy. Co se stalo?
"Máš nějakej problém, Georgu?" ztišil hlas Tom. Bill s Annou v závěsu rychle vycouvali z místnosti. I Gustav se měl najednou k odchodu. Oni něco ví. A já ne.
"Vypadá to, že mám." Narovnal se Georg a udělal krok směrem k nám. Tom mě pustil a odstrčil. Vypadali, že na sebe každou chvíli skočí.
"Možná to bude tím, že ty ji máš. A přitom si ji nezasloužíš."
"Co to plácáš za blbosti?"
"Nedělej, že nevíš, o čem mluvím. Nehraj si na debila. Vlastně ne, promiň, ty si na něj hrát nemusíš…"
"Tos přehnal!" vykřikl Tom a napřáhl se k ráně. "Tome, ne!" křikla jsem. Nezdálo se, že by mne vůbec zaregistroval. Ohnal se pěstí. Cíl však minul. Georg má rychlé reakce. "Copak, panáček se zlobí?" vysmíval se. Tom zrudnul, vypnul ramena a celý jakoby ztuhnul. Je jen otázkou času, než se na sebe vrhnou…a já nechápala už vůbec nic. "Hej! Nechte toho! Vysvětlete mi to!" Nevnímali. Neposlouchali. Neřešili mě…skočila jsem mezi ně právě, když se Tom napřahoval k další ráně. Letěla přímo na mě.
Přesně v ten okamžik přiběhl Radek. Strhnul mě k zemi a za mě to schytal Georg. Ani se však nehnul, jako by se jeho čelisti nic nedotklo.
Nechápu, jak se mi něco takového mohlo podařit. Jak z akčního filmu.
Rvačka začala.
****
Naštěstí Radek rychle zasáhnul. Odtrhla je od sebe, neublížili si.
Sedím na zemi a dívám se na tři lidi, kteří jsou pro mě jedni z nejdůležitějších. Co se, kruci, děje? Proč se chtěli málem pozabíjet? Jeden den, jediný den...
Georg mi nabídl ruku, abych mohla pohodlně vstát. Tom se neustále cukal v Radkově pevném sevření. Očividně se mu vůbec nelíbí, že odcházím. Nebo spíš s kým odcházím.
Georg mě zavedl na balkón.
****
"Co to mělo být?" vytrhla jsem se mu a opřela se o zábradlí. Krásný večer. Hvězdy slabě zářily a úspěšně přebíjely světla velkoměsta. Dole pod námi se prohání auta. Co na tom, že je skoro deset večer. K mým uším slabě doléhalo jejich troubení a pískot brzd.
Georg se unaveně posadil na jedno z křesel a mlčel.
Nevydržela jsem čekat dlouho: "Tak o co jde?" Povzdechl si. "Už jsem to prostě nevydržel."
"Nevydržel co?" otočila jsem se k němu čelem. Vyhřáté zábradlí se marně snažilo zahřát moje náhle ledové ruce. Srdce bije až v krku, čas jako by se zastavil. Celou svou duší jsem se soustředila na Georga, pohledem mu visím na rtech. Jen ať mi neříká… "Chodíte spolu?" zeptal se klidně. Až nepřirozeně klidně. "Ne."
"Spíte spolu?" Srdce vynechalo několik úderů… "Ne."
"Tak co mezi vámi vlastně je?" zakřičel na mě. Po těle mi přeběhla husí kůže, schoulila jsem se do sebe. Jen na okamžik ovšem. "Nevím, nevím co mezi námi je. Nic. Asi nic kromě přátelství."
"Nechováte se k sobě ale jako pouzí přátelé. A nemusíš se hned vztekat." projel si prsty vlasy. "Já se přece nevztekám, Georgu." zamračila jsem se. "To vidím, že ne…proč tedy ta vystrčená brada? Záda jako pravítko? Přimhouřené oči? No, to je fuk…"
"Ano, je to jedno." souhlasila jsem. "Jak se k sobě chováme?" zatím mi naše chování přišlo více méně přirozené…žádné extrémy…na co naráží? "Jako byste spolu chodili." To určitě ne. "Moc nekruť hlavinkou. Co to bylo tuhle, jak se po tobě válel na gauči?" Zčervenala jsem. Prali jsme se o ovladač…a nějak se to zvrtlo v lechtání…a to se taky zvrtlo…skončili jsme s propletenými končetinami a obrovským záchvatem smíchu na zemi… "A v parku? Tom obvykle od faninek neodchází. Kvůli tobě šel. Všimla sis?" Všimla, Georgu…to víš, že jo. Byl to krásný den…Tom tenkrát podepsal pár deníčků a utekl. Za mnou.
"Červenáš se." Podotknul a to mě vrátilo do přítomnosti. "Nikdy nic nebylo, jsme jen přátelé."
"Ale ty bys pro něj skočila do ohně." Nebyla to otázka. Jen konstatování. A tak jsem mlčela. "A on? Uděl by to samé?"
"To mi řekni ty. Zdá se, že k tomu celou dobu směřuješ."
Super!!! už se těším na pokráčko