Tak se mi kompík podařilo "očůrat", takže v pohodě:)

kapitola 4.
Ale neprobudila. A nedalo se ani vyhnout odjezdu do Německa. Rozloučila se s rodinou a s těžkým srdcem usedla za volant svého auta. Nedokázala ale dojet až na místo. Čím více se blížila, tím více jí to připadalo nemožné. Jak jenom naváže na život v Německu, který tam před týdnem nechala, když teď měla pocit, že se jí všechno totálně zhroutilo. Daniel ji zklamal a hrozně ublížil. Ona teď vůbec nevěděla jak na tu husí kůži nahánějící situaci má přestat myslet. Za nic na světě o tom nechtěla s nikým mluvit. Nikdo se to nesmí dozvědět. Jenže jak to jen udělat. Kathrin pozná, že není všechno tak jak má být hned, co otevře dveře jejich pokoje. A co pak teprve Bill. Ne, nemůže tam jet. Ne teď, když je všechno tak čerstvé a ona by se nedokázala tvářit, že je všechno v pořádku. Musí počkat, musí se to v ní trochu zklidnit.
Rozhodla se. Ve městě, kterým zrovna projížděla, si našla motel a ubytovala se tam. Došla na pokoj. Nebyl nic moc. Připadal jí stejně zbídačený a ubohý jako byla právě teď ona. -To se hodí, budeme spolu skvěle ladit-. Řekla si s úplnou bezmocností a vyčerpaností a položila se na něco, co mělo být zřejmě postel. Neděle se již chýlila ke konci a eM. stále nehnutě ležela v tom strašném pokoji, který čpěl cigaretovým kouřem. Byla tak strašně zoufalá, že se jí chtělo brečet, ale slzy nepřicházely. Tupě zírala do stropu. Měla by asi teď co nejrychleji vymyslet, jak ven z téhle kaše, ale v hlavě měla prázdno.
Zazvonil ji mobil. Zprvu zvuk ignorovala a snažila se ho nevnímat. Neměla ani sílu se na posteli pohnout. Jenže zvuk telefonu zněl stále naléhavěji a úplně jí bušil do spánků. Natáhla tedy ruku na noční stolek. Koukla na displej. Bill, no samozřejmě, vždyť v tuhle dobu už měla být s ním. Zírala na mobil, ale hovor nepřijala. Když vyzváněcí tón utichl, rozplakala se. Tentokrát se ji již slz dostávalo.
Nevěděla ani, jak a kdy se jí podařilo usnout, ale probrala se až druhý den před polednem. Psala jí Kathrin. Odpověděla, že se zdrží a neví kdy dorazí, ať ji neshání , že teď bude nějakou dobu mimo dosah. Zprávu jí odeslala a mobil vypnula. Teď už ho nebude potřebovat. Chtěla se uzavřít před celým světem.
***
Bill začínal být nervózní. EM. už tu podle plánu měla dávno být. Proč alespoň nedá vědět, co jí zdrželo. Přešlapoval po bytě sem a tam a co chvíli vyhlédl z okna.
"Brácha, přestaň, znervózňuje mě to. Ona dorazí. Může být problém na silnici nebo má problém s autem. Nebo jen prostě blbě odhadla jak dlouho sem pojede."
Bill neodpovídal a stále zíral z okna. Kde jenom může být.
"Bille, no tak! Slyšíš mě? Vybodni se na to!" Hučel do něj stále Tom, ale ani jemu se příliš nelíbilo, že o sobě eM. nedávala vědět. Nechtěl na sobě nechat nic znát. Nechtěl, aby někdo věděl, že se na ni těší stejně jako Bill, a stejně jako on vyhlíží celé odpoledne její příjezd. Vlastně to ani moc nepřipouštěl sám sobě a teď sváděl dost těžký vnitřní citový boj.
"Já už to nevydržím! Brnknu jí." Řekl Bill a začal vytáčet číslo. Túúút….túúút….túúút…. ozývalo se jen ve sluchátku.
"Nebere to! Proč to, do hajzlu, nebere. No tak eM. zvedni to." Brblal si pro sebe Bill. Tom svého panikařícího bratra pozoroval. Pak vstal z pohovky a vytrhl mu telefon od ucha.
"Tak třeba teď řídí a nemůže to zvednout, nebo má prostě jen vyplej zvuk. Sedni si a pokud dnes nepřijede, mrknem se zítra na kolej, třeba o ní ví Kathrin." Tom zatlačil Billa do pohovky a ten vypadal klidněji. Nebo se tak alespoň tvářil.
EM. o sobě ale nedala vědět ani přes celou noc, kluci se vydali za Kathrin. Ta jim jen ukázala sms, kde eM. psala, že se zdrží a přijede později a uklidňovala kluky, ať zachovají klid, že s ní nic není. Jenže po tom, co jí kluci řekli, že je měla eM. včera po příjezdu navštívit u nich v bytě a neudělala to a navíc jim ani nedala vědět nic na vysvětlenou, začínala tušit, že skutečně není něco v pořádku.
***
EM. bolestně zasténala. Z dlouhého ležení v posteli už jí bolela snad každá částečka těla. Namáhavě tedy vstala a šla do koupelny. Zadívala se do zrcadla. -Ten monokl je snad ještě tmavší než byl včera-. Zazoufala si a začala se pomalu svlékat. Sprcha jí příjemně osvěžila a začínala mít hlad. V motelové restauraci ji menu nijak zvlášť nezaujalo, proto se šla podívat do města. Koupila se něco v místním pekařství a bloumala dál. Nevnímala ani kam jde a jen bloudila ulicemi a tupě zírala na kolemjdoucí. Najednou si uvědomila, že vlastně neví, kde je. Začalo se už smrákat. Posadila se na lavičku v parku a snažila se nějak přinutit utřídit si myšlenky nebo se alespoň vrátit zpět do motelu. Přece jenom je docela značná zima a ona cítila jak se jí mráz začíná neodbytně vkrádat pod kabát.
"Slečno!" Oslovila ji starší žena procházející parkem. "Slečno, je vám něco?" Teprve teď ji eM. začala vnímat.
"Ano…ne…vlastně, promiňte, chci říct…nic mi není." Vysoukala ze sebe eM.
"Ale vy se třesete zimou. Proč nejdete domů?"
"Domů? Já nemůžu jít domů." A začala jí po tváři stékat slza.
"To bude v pořádku, uvidíte." Řekla žena, přisedla si k ní a snažila se ji uklidnit. Nějakou dobu si prostě jen povídali až se jí nakonec eM. svěřila s tím, co ji trápí.
"Člověk si může myslet, že je všechno ztracené, když mu někdo ublíží. Jenže bez pomoci také ztracený zůstane. Měl by dokázat znovu otevřít své srdce. Může sice znovu přijít zklamání, ale pokud to neudělá zůstane sám a vnitřně úplně umře," řekla jí žena. Pak jí jen poradila jak se dostane zpět do motelu a odešla. EM. si začínala pomalu uvědomovat to, co se jí vlastně ta žena snažila celou dobu říct. Potřebuje pomoc, sama to nezvládne. A u koho jiného by měla hledat pomoc než u svých přátel. Ještě ten den se rozhodla přestat se schovávat a dojet až do Magdeburgu. Odjela ještě téhož večera. Na pokoj dorazila pozdě v noci. Jakmile cvakl klíč v zámku, Kathrin se okamžitě probudila
"EM. kde si jenom byla?" Vyskočila Kathrin z postele a běžela jí v ústrety.
"Co to máš jenom na obličeji?" EM. neodpověděla, jen jí padla do náruče a tiše vzlykala.
"Holčičko, co se jenom mohlo stát. Jen se vyplakej. Sem tu pro tebe," šeptala ji Kathrin do ucha ve snaze ji utišit.
"Pojď, posaď se. Anebo si raději lehni. Měla by si se vyspat." EM. ji mlčky poslechla. Kathrin si sedla k její posteli a držela ji za ruku dokud neusnula. Ráno jí bylo lépe a byla schopná s Kathrin mluvit o tom, co se stalo.
"EM. já vím, že se teď asi necítíš zrovna moc dobře, ale měla by si dát o sobě vědět klukům. Hledali tě tu. Mají o tebe šílený strach."
"Vím, toho se bojím. Já… prostě, co jim jenom říct… Když to vezmu racionálně, tak se mi vlastně zas až tak moc nestalo. Takovýhle parchanti jsou všude. Já se s tím, ale nějak nezvládám vyrovnat. Nechci se v tom už dál pitvat. Chci na to zapomenout."
"To ti schvaluju. Ale to dokážeš, jen když pustíš zpátky do života ty, kterým na tobě záleží. Bill to pochopí a uvidíš, že se budeš cítit líp, když ti bude na blízku."
EM. byla v tu chvíli ráda, že Kathrin má. V tuhle chvíli vůbec nemohla pochopit jak jen svoji situaci mohla řešit sama. Objala ji a rozhodla se jít ke klukům raději hned. Otevřít jí přišel Tom. Chvíli na ní nevěřícně zíral. Zapomněla si totiž vzít tmavé brýle, které by zakrývaly tu památku, kterou na jejím obličeji zanechal Daniel. Vzpamatoval se a křečovitě ji objal. Měla pocit, že ji asi umačká. Svíral ji tak pevně, jako by se přesvědčoval, zda je to skutečně ona.
"Tome, kdo to je?" Ozval se z hlouby bytu Bill. Ani jeden mu neodpověděli a šli dovnitř. Když se eM. objevila v obývacím pokoji a uviděla Billa, bezděčně ho políbila.
"Moc se ti omlouvám," špitla mu do ucha a svírala ho kolem krku. Pak si uvědomila co dělá a pustila ho.
"Moc se kluci omlouvám, měla jsem vám o sobě dát vědět," řekla k oběma a tentokrát bez většího vybízení jim vylíčila situaci.
"Bille, přestaň mi tu, prosím, brečet, ano. Já to chci vymazat ze svýho života a nechci, aby ste mě tu litovali." Řekla eM. Billovi po tom, co skončila vyprávění a všimla si, jak má zarudlé oči a drtí jí ruku.
"Já nebrečím," vypadlo z něj a eM. se musela začít smát a Tom se k ní přidal.
"Pojď ke mně," eM. ho objala a Bill se musel začít smát taky.
"My jsem ale trojka, co?" Zkonstatovala pobaveně eM.
***
EM. se dokázala v přítomnosti svých přátel velice rychle dostat do starých kolejí. Kathrin ji častokrát vytáhla do kina. S Billem podnikali nekonečné nálety na obchodní domy a s Tomem dokázali nekonečně dlouho diskutovat o tom, která skupina má lepší muziku a kvalitnějšího kytaristu.
***
Můžu mrknout jak to tvoje dílko vypadá?" Ptala se jí Kathrin a nakukovala jí přes rameno.
"Hmm, fakt hezký. Někdy mi připadne, že když portrétuješ, dokážeš vystihnout i duši člověka. Navíc tu jsem snad hezčí než ve skutečnosti," breptala Kathrin, protože už jí připadalo nekonečně dlouhé dřepět tu eM. jako model.
"Jo jasně, laskavě se zase posaď! Za chvíli to budu mít hotový." Kathrin jen obrátila oči v sloup, ale poslechla ji. Konverzaci ale zřejmě neměla v plánu přerušit.
"Tak jak to teď vlastně vypadá mezi tebou a klukama. Už jsem dlouho nic neslyšela."
"Normálka, vždyť víš, co spolu podnikáme…"
"To jo, ale netvrď mi, že sis nevšimla toho, jak po tobě oba koukaj. Kterýho si teda vybereš?"
"Žádného!" Odpověděla eM. nekompromisně a už se o tom nehodlala dál bavit. Vzpomněla si ale na polibek, který tenkrát dala Billovi a nevědomky se kousla do rtu. Zvláštní jí připadalo, že se k tomu Bill nikdy nevyjádřil. Prostě to jenom tak přešel.
Zazvonil jí telefon.
"Zdravím, Bille!" Řekla do sluchátka a dál se věnovala malování.
"Ahoj Marti, máš teď hodně práce? Tom se na zbytek odpoledne někam zdejchnul a mě tu nechal samotnýho. Nezajdem někam?"
"Jo, jasně," eM. si kriticky prohlédla svoje dílko. Byla spokojená, považovala to za hotové, tak proč se nejít odreagovat.
"Přijdu za tebou a něco vymyslíme, zatím pa."
Cestou k Billovi šla kolem DVD půjčovny. Uvědomila si, že se jí vlastně nechce nic moc velkého podnikat, a tak by se prostě jen mohli koukat na filmy. Půjčila asi tři a ještě se stavila pro nějaké chipsy a popcorn. Billovi se tenhle program taky docela zamlouval, a tak se pohodlně uvelebili na pohovce. Dobře se při tom bavili.
Po dvou filmech už měli dost. Pustili si tedy jen muziku. Bill zhasnul a rozsvítil svoji oblíbenou aromatickou svíčku s jablečnou vůní. Jak hovor plynul, došlo i na téma můj protějšek. EM. prostě napadlo, že co se tohohle týká o Billovi vlastně nic neví.
"No já vlastně vážnou známost nikdy asi pořádně neměl…." Bill se trochu rozpovídal. Náhle se k němu eM. naklonila a začala ho nesměle ale velice něžně líbat. Bill se nenechal dvakrát pobízet a polibky ji vracel. Jejich líbání začínalo být čím dál intenzivnější a nenasytnější. Jako by už dlouho oba čekali na tuto chvíli a najednou chtěli dohnat všechen ztracený čas. Přisunuli se k sobě co nejvíc to šlo a začínali jeden druhého hladit po celém těle. EM. sundala Billovi tričko a obkročmo se mu posadila na klín. Nemuseli si ani nic říct. Oba dva to chtěli. Toužili po sobě bez otázek, bez jakýchkoli pochybností. V tuto chvíli dýchali jeden pro druhého. EM. pokračovala v laskání. Zahrnula motýlými polibky celý Billův obličej a pomalu se přesouvala na jeho krk a hrudník. Bill vzrušeně dýchal. Stáhl jí tričko, sundal podprsenku a začal se věnovat jejím ňadrům. Jemně jí sál bradavky a eM. samou slastí zakláněla hlavu a nehty zarývala do pohovky. Sundali ze sebe poslední zbytky šatstva a začali prozkoumávat každičkou část těla toho druhého. Konečně ji viděl úplně celou. Mnohokrát o této chvíli a o ní snil, ale skutečnost předčila jeho sny. Byla nádherná a pod každým jeho polibkem a dotykem se rozplývala. Byla celá v jeho rukou. Úplně se mu oddala. Tu noc splynuli v jedno tělo a v jednu duši.