Tak se vracím k TH....není to nic moc, já vím, ale nějak se do toho dostat musím:) tak se na mě nezlobte, snad se to časem zlepší.
"Jsi to ty, že ano?"
"Rock?"
"Zavři ústa, to dámy nedělají."
Kapitola 17. - nevychovanost
Asi šedesátiletá paní, o hlavu menší než já, stála na chodníku a prohlížela si mě. Nevěděla jsem, co mám dělat. Její pátravý pohled se mi ani trochu nelíbil. Toma si vůbec nevšímala. Postřehla jsem, že mu to docela dost vadí. A pokud mu to nevadí, působil každopádně nespokojeně.
Když ona rentgenuje moji osobu, proč bych se nemohla podívat já?
Na sobě měla zelený komplet. Vypadala doopravdy dost dobře, na svůj věk rozhodně. Sukně končila nad koleny, stála na tak vysokých podpatcích, že jsem je na noze neměla nikdy ani já. Na vlasech prokvetlých stříbrem pyšně seděl malý klobouček s elegantní květinou. Tak tahle žena mě v lásce mít nebude.
"Jsi to ty, že ano?" ptala se žena. Jako by tomu nemohla stále uvěřit. Přikývla jsem. V krku se mi zaseknul knedlík, nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku. "Neumíš mi slušně odpovědět?" vyprskla. Trochu jsem se zarazila. Nad její skvělou češtinou i nad tím tónem. Vždyť jsem její vnučka, neměla by mě teď objímat a nabízet mi sušenky?? Ne, asi ne. Podle všeho ji tohle ani nenapadlo.
"Jsem to já."
"Celá matka." Usmála jsem se. Z neznámého důvodu mi to přišlo jako kompliment. Skutečně z neznámého, jak ukázala její další slova: "Jsi stejně omezená jako ona. Nemáš ani tušení, jak má vypadat správná dáma. Máš křivá záda a ty hadry...co to proboha je?" sjela mne od hlavy až k patě. Bublal ve mně vztek. Co si o sobě jako myslí?
"Pojď dovnitř, dáme si čaj." Tento rozkaz jsem si s prosbou splést nemohla. Koutkem oka jsem pohlédla na Toma. Poklepával botou o trávník a hlasitě přežvykoval. Babička už mezi tím mizela ve dveřích. Pomalu jsem se tedy vydala za ní a velkým obloukem se vyhnula majordomovi. I ten si mě měřil pohoršeným pohledem. Tom chvátal za mnou. "To je tvoje příbuzná? Nedělej si ze mě prdel! Nejsi jí ani trochu podobná." nevěřil. "Doufám." zašeptala jsem a prošla dveřmi. Záhy se úniková cesta s třísknutím zavřela.
****
Po stěnách visí drahé obrazy a strop je vymalován bezpochyby nějakým slavným malířem. Tohle musí být hodně starý dům… "Sídlo bylo postaveno na počátku 18. století." Potvrdil mi majordom, jako by četl moje myšlenky. To ale asi v této situaci nebude těžké, ohromený výraz neunikne snad nikomu. I Tom, který je na luxus poměrně zvyklý, se však nedokázal ovládnout a zapískal. Babička, usídlená na vrcholu schodiště, kterým jsme vystupovali do patra, obrátila oči v sloup. Já ho ovšem chápala, taky se mi chtělo písknout. "Následujte mne." Od hostitelky jsme nedostali moc času na obdivování krás budovy a ladným pohybem kostnaté ručky s dokonale pěstěnými nehty nás navedla do salonu.
Celý pokoj byl růžový. Nikdy jsem neviděla víc nechutnou věc. Bábinka se posadila na sofa a já s Tomem jsme se namáčkli na dvě malinké stoličky. "Tak mi pověz, co děláš v Berlíně, dítě." Vycenila na mne svoje zářivě bílé zuby. Protéza? "Jsem tady s kapelou." Usmála jsem se hrdě, přestože mi něco říkalo, že tahle žena si úsměv nezaslouží. Drahá babička zfialověla a tváře se jí nafoukly jako balóny. Trhaně se vrhla na zvoneček, ležící na stole před ní. Komorník rozrazil dveře dřív, než ho stačila pořádně použít.
"Madam? Není vám dobře?"
"Dones mi moje prášky." Pohodlně se opřela, konečně začala zase vypadat trochu normálně. Asi jí pomohla jen myšlenka na léky. "Babičko, jsi skutečně v pořádku?" ta proměna byla podle mého až moc rychlá… "Neříkej mi tak. Takže ty hraješ? A co?"
"Ano, jsem členem rockové kapely…"
"Rock?"
"Více méně…máme tady koncert se skupinou Tokio Hotel."
"Takže ty budeš člen." ukázala na Toma. Nafouknul hruď a narovnal se. "Jsem Tom Kaulitz, určitě jste o mě už slyšela…"
"Neslyšela a vůbec mě to nemrzí." zchladila ho. "Vypadáš totiž jako pubertální výrostek, co neví, jak se chovat."
"To ale…"
"Nepřerušuj mě, Charlotto. To tě doma nenaučili? Asi ne, tvoje matka to nikdy moc neuměla. Bylo jasné, že stejně špatný vliv bude mít i na svoje děti. A řekni mi ještě, co ten…no..tvůj otec. Žije s ním ještě? Nebo se už vyplnila má slova a oni se rozešli?" Zírala jsem na ni s otevřenou pusou. Jak to může vůbec říct? Co si to dovoluje? Nejsem tady ani deset minut a už mě uráží? A moji rodinu? Přátele? "Zavři ústa, to dámy nedělají." pronesla mimochodem. "Rodiče jsou spolu a jsme šťastní."
"To říkají všichni. Tvůj otec je povaleč a budižkničemu. Dokázal leda svést tvojí matku." Nalila si čaj a zapila ty prášky, co donesl šklebící se majordom. Ale nyní bych je potřebovala spíš já...prášky na uklidnění…ani Tom nevypadal zrovna v pohodě. Napjatě mě sledoval.
"Já jsem vždycky věděla, že to nemůže dopadnout dobře…"
"Mlč! Nechci už nic slyšet." Rozhodně jsem neměla chuť poslouchat její další kecy. Babička nebabička…zvedla jsem se, Tom taky a rychle jsme vypadli.
To je dobře že zase budeš pokračovat v této povídce už sem myslela že ji nedokončíš ......díky