Druhá kapitolka :) užijte si čtení a opět na části

Do háje, to je Bill. Jak mě tu našel... Kathrin! Já ji zabiju!! Co mám dělat?? Stojím tu jen v černý noční košilce a na hlavě totálně rozkoplej drn-. Honilo se jí v hlavě tisíc věcí. Ťuk, ťuk. "Marti, otevři, přicházím v míru, chci si jen promluvit."
"Jo, vydrž, něco na sebe hodím," začala pomateně běhat po pokoji a hledat alespoň župan. -A tady je-. Vytáhla ho zpod polštáře. A najednou si to uvědomila. Řekl jí Marti, tak jí přeci nikdo neříká. Tenkrát Daniel, ten ženatej mizera, on ale říkal Marťo. Buď se tu zbláznil on nebo já.
"Haló, soukáš se tam do neoprénu...?"
"Jo, už běžím," křikla a otevřela dveře. "Ahoj, trochu si mě zaskočil. Co...co tady děláš..?" Koktala.
"Můžu dál?" Nečekal ani na odpověď, vešel dovnitř a sedl si na kraj postele.
"Si dnes nějak moc brzo vzhůru, ne?"
"Jo, to jo, nemohl jsem spát. Vrtá mi hlavou to, co se stalo na té diskotéce."
"Hele, Bille, já nemám zájem se k tomu vracet a jestli si přišel jen kvůli tomuhle, tak tu jen ztrácíš čas. Navíc já musím do školy, takže mě tu vlastně zdržuješ!"
"Zadrž, zadrž, nerozčiluj se hned. Říkáš, že musíš do školy...? A jak mi teda vysvětlíš to, že tu ještě běháš jenom v pyžamu?"
"No dobře, tak jsem jít dnes do školy nechtěla, není mi dobře a potřebovala jsem se vyspat, takže se v podstatě nemění nic na tom, že mě tu zdržuješ," řekla skoro zoufale a čekala, že se zvedne a odejde.
"Teď ale vypadáš docela probuzeně, tak mě prostě jen chvíli poslouchej." Rezignovaně se posadila na Kathriinu postel a čekala co z něj vypadne.
"Marti, tu noc jak si zmizela z té diskotéky... No...Já...Mluvil jsem chvíli z Kathrin. Pověděl jsem jí, co se mezi námi stalo. Začala mi vyprávět o nějakým klukovi, kterej ti moc ublížil, a že se kluků bojíš a nechceš s nima nic mít. Proto mě ten polibek mrzí. Chci se ti za to omluvit. Kdybych to jen tušil... V tu chvíli mi prostě připadalo, že to chceš." Pohoršeně odfrkla, ale nepřerušovala ho.
"Víš, jsi zvláštní a zajímavý člověk. Chtěl bych začít znovu. Nemohli bychom být prostě jenom přátelé?" Vstal z postele a chtěl si k ní přisednout. Vyskočila a couvla od něj.
"Nesahej na mě, slyšíš!" Rozkřikla se na něj. "Kathrin neměla právo vykládat ti něco o mým soukromým životě! A že se bojím kluků...? Myslíš, že se bojím tebe?! Vždyť si dítě! Z tebe fakt strach nemám. Vetřel ses mi do života a ani ses nezeptal jestli o to stojím a teď tu na mě civíš... co sakra ode mě chceš?!"
"Přestaň na mě útočit. Já se ti přišel omluvit a ty mě tu urážíš. S tím dítětem si to fakt nemusela! Ale jestli to vidíš takhle, tak já teda jdu."
"Bille, počkej, to jsem nechtěla. Já když jsem podrážděná, tak kolem sebe hrozně kopu, promiň. Já vím, že už nejsi žádný dítě." Uvědomila si svoji chybu a snažila se to urovnat. "Já jen nechápu tuhle situaci. Vždyť jsem proti tobě stará, tak proč máš, ksakru, vůbec zájem se semnou stýkat. Navíc každej jsme totálně z jinýho světa." Začínala se cítit zoufale a bezmocně a v takových chvílích nedokázala udržet pláč.
"Marti, nebreč."
"Neříkej mi tak. Neříkej mi, Marti, jasný." Skoro neslyšně zaúpěla.
"Dobře, tak eM. Podívej, kdybych měl pocit, že si stará, tak tě neoslovím už v té restauraci. Možná si ode mě připadáš vzdálená tím, kolik je ti let, ale máš mladou, řekl bych až dětsky nevinnou duši, kterou v tobě zadusil ten kdosi, kdo se ti opovážil ublížit. Ale já ji někde hluboko vidím a chci ti ji zase pomoci najít. Slyšíš, chci, aby si byla šťastná." Jemně s ní zatřásl.
"Mám strach," vzlykla.
"Z čeho?"
"Mám strach z toho, že to, co mi tu říkáš, je moc krásný na to, aby to byla pravda. Já už tu bolest znovu nevydržím. Nechci se znovu zklamat. Odejdi, prosím, Bille. Odejdi dřív než bude pozdě a já to přestanu zvládat."
"Tak to ne, ty si to moc usnadňuješ. Já jen tak z tvýho života zmizet nehodlám. Koukni, domluvíme se takhle. Budeme se občas vídat, ale ne jen tak nad hrnkem kafe, abychom zabředli do nějakejch skeptickejch rozhovorů. Budeme se bavit, jasný." Byla zmatená, připadalo jí, že se jí ten kluk asi jenom zdá. "A zrovna mám jeden takovej nápad. Slyšela si už někdy naši muziku?"
"Vlastně ani nevím, možná nějakou písničku v rádiu."
"No, to musíš teda rychle napravit. Já tě tuhle sobotu zvu na náš koncert. Doufám, že nemáš nic na programu, protože NE neberu jako odpověď," usmál se na ní. Přestávala brečet. Objal ji.
"A teď mi slib, že když tě tu nechám, nebudeš depkařit a půjdeš do školy."
"Rozkaz!" Zasalutovala. Cítila, že musí vypadat vyrovnaněji, nebo se tu Bill bude chtít zdržet.
"Jo, ještě se ti ozvu v kolik se pojede. Kathrin mi dala i tvý číslo na mobil, tak až ti napíšu, aby si se moc nelekla." Pohladil ji po tváři a odcházel. Věděl, že ji teď musí nechat samotnou, aby si všechno urovnala v hlavě.
Zase na pokoji osaměla. Lehla si na postel a snažila se vyznat v tom, co teď cítí. To, co jí řekl, znělo tak upřímně a ona si tolik přála tomu uvěřit. A proč vlastně ne. Může to zkusit. Pojede na tu akci, na kterou ji pozval, bude se bavit a lépe ho pozná. A pokud to myslel upřímně, získá nového přítele. Dokázala se uklidnit a konečně se jí podařilo skutečně hluboce a nerušeně usnout. No co, škola přeci počká.
A koncert byl tady. Bill jí už včera psal v kolik a kam má přijít, aby na ni tourbus nemusel čekat. Snažila se, aby jí to slušelo. Výrazně si nalíčila oči, tak jak byla zvyklá. Na nohy natáhla tmavomodré bokové rifle s výrazným cvokovým opaskem, černý korzet na šněrování a její oblíbený dlouhý zimní kabát. Dorazila na místo a nastoupila do autobusu.
"Ahoj eM.," přivítal ji Bill. "Kluky si ještě neviděla. Tohle je Georg a tady je Gustav."
"Ahoj." Podali si ruce.
"Hodně jsme o tobě slyšeli," řekl Gustav.
"Vážně, tak radši ničemu nevěřte."
Cestou na koncert se velice dobře bavili. Po zvukové zkoušce si dali menší občerstvení a čekali už jen nápor fanoušků. EM. byla z koncertu unešená. Netušila, že by mohli dělat tak dobrou muziku. Měla ráda rock, takže tohle byla její krevní skupina. Po koncertě kluci vyzvídají, jak se jí to líbilo.
"Noo, dalo se to přežít," řekne na oko otráveně.
"Dalo se to přežít...?" Nechápavě vypadne z Toma. EM. se začne smát.
"Ne, bylo to super, moc se mi to líbilo," všechny je postupně obejme. "Válíte, pánové, klobouk dolů." S tímhle komentářem už je celá skupina spokojená.
"EM.," osloví ji Bill. "My teď musíme rozdat pár podpisů. Vrať se asi do autobusu. Je tam něco k jídlu a pusť si třeba DVD."
"Jasně, počkám." Rozloučili se a eM. se vydala do busu. Vzala si z lednice něco k pití a snědla nějaké ovoce. Pustila si hudbu a jen tak relaxovala. Byla trochu unavená a měla teď alespoň čas trochu přemýšlet. V týdnu vyprávěla Kathrin o tom, co všechno se jí teď s Billem přihodilo. Kathrin měla docela strach z toho jak je najednou nadšená. Moc dobře věděla jak je eM. zranitelná a uvědomovala si, že udržovat jakýkoli vztah, byť jen přátelství s Billem, bude pro ni dost vyčerpávající, a že tu stojí dost reálná hrozba toho, že ji zklame. Ne snad úmyslně, ale prostě zklame. Už jen tím, co naplňuje jeho život - sláva a plno fanynek. EM. si to uvědomovala, ale nechtěla si to teď připouštět. Byla ve zvláštní radostné euforii. Poslouchala hudbu a prozpěvovala si. V tom přišli kluci.
pekne honem dal