Vítám mezi námi novou autorku Magre! Přečtěte si její povídku, snad se Vám bude líbit:) zítra přidám další díl, tak piště do komentáříků, co si o tom myslíte.
Bohužel je to moc velké..takže půlky

7:00 ráno. Rozdrnčí se budík.
Se znechucením ho zamáčkne a jenom tupě zírá do stropu. Její spolubydlící Kathrin už je vzhůru. "Guten morgen! Vstávej ospalče, za hodinu ti začíná vyučování." Neodpovídá a bolestně zavře oči. -Nemůžu přeci vstávat, před 3 hodinami jsem teprve pořídila usnout.- říká si pro sebe. "EM. no tak eM.! Žiješ? Vstávej!" "Nemůžu, asi jsem nemocná!" špitla jen a překulila se na druhý bok. "Dobře, tak si tu teda buď, stejně co si tady, ty šprte, nezameškala si ještě jedinou hodinu, tak si nějakou tu absenci můžeš dovolit." Pokrčila Kathrin rameny, zahalila se do hustého mraku svého parfému a běžela na vyučování.
Pokoj ztichl. EM. ležela nehnutě a trhaně dýchala. Šla na ni opět jedna z těch jejích depresí. Ne, vlastně to nebylo ono. Její výkyvy nálad byly jindy většinou bez zjevné příčiny. A nyní to zas až tak úplně bez vnějšího vlivu nebylo. Cítila se zmatená. Nechápala, co jí to ten kluk dělá. Jí, která měla vždycky svoje city k opačnému pohlaví pevně pod kontrolou. Podlehla jim jen jednou a velmi tvrdě na to doplatila. Od té doby už nikdy nebyla zamilovaná a vlastně o to ani nestála. Nevěřila mužům a naučila se je v životě k ničemu nepotřebovat. Tenhle kluk jí ale vyvádí z míry, nenávidí ho už jen za to, že na něj musí pořád myslet.
V takových chvílích měla tendence svádět to, co se jí děje, na špatná rozhodnutí z dřívějška. V tuhle chvíli jí připadalo, že tím špatným rozhodnutím bylo to, že se přihlásila ve své škole na dvousemestrální studijní pobyt na nějaké univerzitě v Německu. Škola ji vyhověla, přerušila její studium na pedagogické fakultě a poslala ji studovat na univerzitu v Magdeburgu. V tu dobu byla šťastná, měla pocit, že se jí konečně začíná dařit. Její prázdný osobní život jí najednou už nevadil. Dokázala zapomenout na jediného kluka, kterého kdy milovala, ale který byl k její smůle ženatý, a začít znovu žít, naplno se věnovat studiu a hlavně jen tak se bavit. Měla štěstí na přátele a s nimi si skvěle rozuměla. Měla ráda jejich srazy v hospůdkách a pařby na diskotékách. To, že se octla v Německu, bylo splnění jejího snu. Její spolubydlící Kathrin pocházela z jižního Německa a na univerzitě studovala ekonomii. Skamarádili se hned první den. EM. samozřejmě navštěvovala kurzy německého jazyka pro cizince a dále se rozhodla si vybrat něco mimo její obor v Česku, kde studovala učitelství pro 2.stupeň ZŠ, a to výtvarné umění. Měla velmi výrazný talent a chtěla se tomu věnovat už po základní škole, ale rodiče v tom nespatřovali perspektivu do budoucna. Proto se tedy vydala na dráhu učitelky. Studium dějepisu a češtiny byl pro ni přijatelný kompromis. A teď v Magdeburgu to pro ni byla pohádka. Může malovat a navíc se naučí jazyk.
Co jí ale připadalo nejúžasnější….? Doma měla vždy problém zapadnout, pokud se dostala do společnosti lidí, kteří ji neznali. Považovali ji za satanistku nebo nějakou podivínskou čarodějnici. Byla totiž gothička. A nechtěla jí být jen uvnitř. Chtěla svůj životní pocit a postoj ukázat světu. Byla tedy dost výstřední a temná a to ne vždy se setkávalo s pochopením okolí. Tady v Německu byli lidé tolerantnější, těhle lidí tam bylo víc a společnost si na ně tak nějak zvykla. Dokonce se na univerzitě seznámila s pár lidmi, kteří se ke gothice hlásili také. Cítila se tu víc doma než v Česku.
Pak se to ale pokazilo. Končil zimní semestr a ona se připravovala na zkoušky a dodělávala závěrečné seminárky. Měla hodně práce a tak nějak nevnímala svět kolem sebe.
"Ty už se zase učíš?" Vtrhla do dveří Kathrin.
"Ne", zabručela, "jen píšu studii o vzniku kubismu v Evropě."
"Tak jo, ty můj malej malíři. Musíš na chvíli vypnout. Zvu tě na oběd do té tvé oblíbené restaurace v přístavu."
"Neblázni, nemám čas, musím s tím dnes trochu pohnout."
"Jasně, ale jíst se musí a já tě upozorňuju, že jestli nepůjdeš, tak já tě tu budu otravovat a zameškáš ještě víc času, než kdyby si se mnou šla."
"Fajn, ty příšero, vemu si s sebou ale comp a dodělám to v knihovně."
"Vem si s sebou třeba celýho Piccassa, hlavně už pojď, umírám hlady."
Posbírala pár věcí, nějaké studijní materiály, notebook a vyrazily. Sotva se posadily, Kathrin zapípal mobil.
"Páni, no ty vole, to je sen! Ten kluk co jsem ho včera poznala na tý pařbě…."
"Roztomilej a sladkej..?" Poznamenala nevzrušeně eM.
"Jo, přesně ten, chce mě vidět, teď hned. Promiň! Bude ti vadit, když se najíš beze mě?" Hodila na ni psí oči.
"Copak, umírání hladem už se nekoná?" Řekla eM.uštěpačně.
"Já vím, vytáhla jsem tě sem, ale aspoň nad těma kubistama nebudeš sedět s prázdným žaludkem a já se s tím andílkem někde najím."
"Tak utíkej!" Propustila ji eM.a jen si v duchu řekla -s andílkem, to je humus, za chvíli mu začne říkat pejsánku-. Objednala si vegetariánskou pizzu, pomerančový džus se sodou, a protože v restauraci bylo téměř prázdno, vytáhla počítač a nějaké další věci a dala se do práce. Ani si nevšimla, že do restaurace vešli nějací dva kluci. Prohlíželi si ji. Zanedlouho jí číšník přinesl jídlo a ptá se jí, že by prý pánové vedle chtěli vědět jestli by jí nemohli dělat společnost. Zmateně se koukla tím směrem. Viděla tam dva mladší frajírky, kteří jí hrozně někoho připomínali. Cítila se trapně, byla zaskočená, nevěděla jak má zareagovat. Nechtělo se jí s nimi otravovat, ale zase na druhou stranu, když je odmítne, budou jí tu blbě hypnotizovat a ona do sebe tu pizzu samou nervozitou nepořídí ani nasoukat. Řekla si tedy, že to s nimi vydrží, bude zdvořile konverzovat o nesmyslech, pak se vytratí a už je nikdy neuvidí. "Ano ovšem, v tom nevidím problém," vypadlo z ní. Číšník klukům pokynul a ti si tedy přisedli k jejímu stolu.
"Ahoj," řekl ten vytáhlejší, "já jsem Bill a to je můj brácha Tom. Doufám, že tě moc nerušíme, vypadala si do toho docela zabraně."
"Jo, to je dost možný." Odpověděla suše a začala se věnovat jídlu. V tom donesli objednávku i klukům. "Moc děkujem," řekli číšníkovi.
"A ty?"
"Co já?" Zeptala se nechápavě.
"No, co tvoje jméno, my už se ti představili."
"Jo aha, sorry, já jsem eM." A podávala jim ruku.
"eM.? Co je to za jméno?" Zeptal se Tom.
"No to vlastně není jméno, je to něco jako přezdívka, ale všichni mi tak řikaj."
"Aha, a jak se teda jmenuješ?" Opáčil Bill.
"To je moje věc!" Trochu nepříjemně odpověděla.
"Fajn, fajn, tak se hned nečerti, nám teda bude stačit eM."
"To sem fakt moc ráda." Snažila se co nejrychleji jíst, aby byla co možná nejdřív pryč. Prohodili ještě pár slov.
"Už musím jít, mám ještě nějakou práci. Těšilo mě, pánové, mějte se."
"No, nás teda taky těšilo. Vypadáš trochu popuzeně, tak jen doufám, že jsme ti nelezli moc na nervy." Usmála se, aniž by si to zatím připouštěla, začínal jí být Bill sympatický.
"Ne, to je v pořádku, bylo to milý."
"Milý…? Tak to bychom si to mohli ještě někdy zopakovat , ne?"
"Já myslím že ne, nemívám moc volného času."
"Chápu, to jsi mi jen jinak řekla, že se máme jít vycpat." Řekl s hraným úsměvem Bill, ale její reakce ho docela překvapila, nebyl zvyklí na slovo NE.
"Tak se měj, ahoj!" Rozloučili se a ona kvapně odcházela. Seděla ještě chvíli v knihovně nad těma kubistama , ale nějak se na to nesoustředila. Přičítala to únavě a nevěnovala tomu pozornost. Pak si ještě vzpomněla, že měla vypracovanou slohovou práci na němčinu, kterou slíbila profesorovi ještě ten den odevzdat. Začala ji hledat. -Ksakru, vím určitě, že jsem si jí z kolejí brala sebou. Kam se jí jen mohla dát. Kurva, do prdele! Musela zůstat v té restauraci. Zděšeně si vzpomněla, že si ji položila vedle sebe na židli a jak se chtěla rychle zbavit těch kluků, nechala ji tam. Neměla tu práci uloženou v počítači, nabylo to nutný, slohy jí nedělaly problémy. Prostě ji napsala, vytiskla a smazala. Jenže psát ji znovu…? To už zas taková maličkost nebyla. Přece jen jí zabralo dost času, než opravila v německém textu všechny chyby a vychytala gramatické nedostatky. Rozeběhla se tedy zpět do restaurace. Číšník jí řekl, že tu nic nezůstalo a jestli, že prý to tam skutečně nechala, museli to odnést ti kluci. -Sakra, sakra, do hajzlu-. Začínala propadat panice a jen tak polohlasně prohodila. "Ptát se vás jestli tušíte, kdo byli ti kluci, je asi zbytečný, že?" A nahlas pak řekla: "Tak vám děkuju a nashledanou." Číšník ale kupodivu zareagoval na tu skrz zuby proceděnou otázku.
"Já vím, kdo byli ti kluci, tady je zná přece každý a překvapuje mě, že vy jste je nepoznala." Zírala na něj jak na blázna a číšník pokračoval: "Slyšela jste někdy o skupině Tokio Hotel, já myslím, že ano."
Samozřejmě, proto jí ty kluci byli tak povědomí.
"Fajn, a když jste tak dobře informovaný, víte také určitě kde bydlí?"
"Ano, jistě."
Napsal jí adresu na kousek papírku a ona s částečnou úlevou odešla. Bylo už pozdě, rozhodla se, že tam zajde až zítra a vrátila se na koleje. Tu noc nemohla usnout. Vůbec jí netěšil fakt, že je bude muset vidět znova. Dopoledne měla ještě nějaké vyučování. Profesorovi se omluvila, že neodevzdala práci včas a že ji donese hned zítra. Těsně popoledni se vydala na tu adresu, kterou měla od číšníka. Našla to celkem snadno. Zazvonila a čekala. Nic. Zkusila to ještě párkrát. -Kurva, navíc ještě nejsou doma-. Začínala být vzteklá. Prudce se otočila od zvonků a chtěla se rozeběhnout, ale do někoho prudce narazila a sesunula se k zemi.
"Ahoj, já tušil, že se ještě uvidíme." zazubil se na ni Bill.
"Hmm, tak to určitě taky tušíš proč jsem tady, a mohl by si mi laskavě pomoct na nohy!" vyjela na něj.
"To víš, že to tuším a vrátím ti to pod podmínkou, že půjdeš nahoru a dáš si se mnou snídani."
"Snídani..? Snad oběd, ne?!"
"No, já před chvílej vstával."
"Aha, řekni mi proč nejsem ani tak moc šokovaná." Prohodila a soukala se na nohy.
"Mimochodem, bylo to moc hezký."
"Cože, neříkej mi, že si to četl."
"Ne, to jsem neřek, já si jen prohlížel ty písmenka," řekl pobaveně a pokračoval, " MOJE STUDIE V ZAHRANIČÍ… výstižný, hodně jsem se o tobě z tý práce dověděl. Vážně se ti tu tak líbí?"
"Ty sketo, neměl si právo si to bez mého souhlasu číst."
"Ne..? Já myslím, že dostatečné povolení bylo už to, že si to nechala v tý restauraci."
Na to nedokázala odpovědět, stála tam před ním a pomalu vzteky rudla.
"Tak co, dáš si se mnou tu snídani?" ignoroval její rozpoložení a dál se na ní křenil.
"A mám na vybranou?" Rezignovala a šli nahoru.
"Tak co si dáš, mám tu nějaký pečivo, šunku a nebo si můžem hodit na pánvičku hamburgery."
"Ty snídáš hamburgera? To seš teda fakt prototyp zdravýho životního stylu. Ale to je vlastně tvoje věc. Dám si nějaký to pečivo."
"Fajn, a co k tomu, tu šunku?"
"Ne, já jsem vegetarián." Odpověděla posmutněle a ani nečekala, že by ji mohl pochopit. Pak si dál povídali o všem možném. Během rozhovoru se uklidnila. Už jí nepřipadal tak nemožný. Mluvili o jejím studiu, o tom jak se objevila v Německu a o dalším věcech, které jim v tu chvíli připadali zajímavé. Asi za hodinu se vrátil Tom už ode dveří křičí.
"Čau, brácha, nebál si se ti sám přes celou noc. Ta moje nová kamarádka je moc… Aáá, koukám, že ty se tu taky nenudíš. Ahoj eM. Nebo mám říct spíš Martino?"
"Hmm, koukám, že minimálně štítek jste zvládli přečíst oba. Takže moje jméno už teda není žádný tajemství, tak abych šla. Bille, dej mi tu práci, prosím." řekla důrazně.
"Splnila si moji podmínku, takže tady to je, ahoj."
"Čau" zahulákal na ni ještě Tom z obýváku.