close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Smůla nebo štěstí? II.

1. ledna 2007 v 22:19 | mina |  Povídky zakl.
Takže tady je pokračování. Chtěli jste ho (tedy aspoň někteří). A samozřejmě to ještě není konec:o)) A taky touto druhou částí se Smůla nebo štěstí? přesouvá do povídek. Takže...snad se u toho nebudete moc nudit.
PS: je to trošku..drsnější. Ale třeba to ani nepoznáte:o) schválně jsem Lonse napsala tak, jak jsem ho napsala. Můžu jen říct, že se to SNAD ke konci změní

Část 2.
"Dones mi kafe." Starší šedovlasí chlapík si hověl za dubovým stolem v maličké kanceláři. Všude po zemi se válely stohy papírů, stěny byl přecpány obrazy, oceněními a diplomy. Ani stůl nezůstal ušetřen. Staré černobílé fotografie se schovávaly za vrstvičku prachu, vlastně celý stůl jí byl zahalen. Jediné čisté místo měl muž pod svými rukávy.
Sehnul se k zemi a sebral jeden z výtisků. Noviny. Rukou zašmátral kolem malého kalendáříku, umístěného v rohu stolku, až nahmatal polovinu uprostřed zlomených brýlí. Roztržitě si ji přiložil k oku a list si rychle, až nedbale prohlédl. Poté jej zmačkal, a odhodil naproti, na hromadu vedle prosklených dveří. A že je pořádná. Podobně pokračoval ještě zhruba půl hodiny.
"Tady to je." hnědovláska otráveně rozrazila dveře a postavila před svého šéfa půllitrový hrnek kafe. Vrhnul se po něm a na ráz jej do poloviny vyprázdnil. Znechuceně se ušklíbla. "Děkuju ti, Růženko. A tohle těm patlům odnes. Ať to přepíšou." Máchnul rukou směrem k hromadě. Zatnula zuby. Rychlým pohybem si utáhla šátek kolem krku a pročísla vlasy. Dělala to vždycky, když potřebovala udržet svoje pocity v sobě. Naštvaně sesbírala všechny kuličky a hlučně za sebou zabouchla dveře.
****
"Tak hele mladej. Já vůbec nejsem nadšenej z toho, že tě tady máme. Bohužel musíme plnit přání pana starosty. A navíc za tebe dostanem slušný prachy." Mladý, energický muž postával za pracovním stolem, ruce opřené o jeho desku. Povolil si kravatu a sundal sako. "Budeš se chovat slušně, jestli uděláš jedinej průser, tak si to s tebou osobně vyřídím." nahnul se přes stůl ještě víc, jednou rukou si projel krátké, černé, kudrnaté vlasy. Ale jak se zdálo, toto jeho jistě velice působivé vystoupení se minulo účinkem. Ten, jež se měl nyní klepat strachem, se pohodlně rozvaloval na židli proti němu a vůbec si ho nevšímal. Jednou botou znuděně poklepával do podlahy, ruce z kapes ani nevytáhnul. "Budeš nosit uniformu, tyhle hadry do školy nepatřej. A každý odpoledne po vyučování se hlaš u školníka. Najde ti něco na práci. Na intru nemáš vycházky, budeš chodit jen mezi školou a svým pokojem. Snad se tě brzo zbavíme." A zase nic. Velice se snaží, aby jeho slova vyzněla tvrdě, drsně. Vždyť tomuhle klukovi by prospěla jen pořádná nakládačka…škoda, že se zrušily tělesné tresty. "A teď pojď. Najdu ti někoho, kdo tě provede po škole. Ale věř mi, že ho už předem lituju." Obešel stůl a zamířil ke dveřím. "Nevítaný host" jej znuděně následoval.
Vyšli na chodbu. Ředitel si s velkou nelibostí uvědomil, že jeho společník je o deset centimetrů vyšší. Kolem nich se proplétali studenti, každý se jim snažil obloukem vyhnout. Chlapci se tvářili naštvaně, dívky ustrašeně, některé dokonce obdivně!! Ta dnešní mládež…
Zazvonilo. Všichni se rychle rozeběhli do tříd. Fascinující přehled uniforem. Ředitel si oddychnul, avšak v zápětí se spíše polekal. Teď jsou tady sami…Musím se ho co nejdřív zbavit.
Zpoza rohu vyšla dívka. Neměla na sobě uniformu, hrabala něco v tašce, kterou má přehozenou přes rameno. Dokonalé! Nemohl uvěřit svému štěstí. Jak se jen jmenuje?
Potřeboval čas, a tak otevřel nejbližší dveře. Rychle z nich ale vycouval. Dámské záchodky. Obr za ním se ušklíbnul.
"Co tady děláte, slečno Sradová? Neměla byste být již ve třídě?" zeptal se úlisně. Dívka si jich všimla až nyní. Poplašeně zvedla hlavu. Okamžitě jí na tváři zahrál ironický úsměv: "Zdržela jsem se."
"A proč na sobě nemáte uniformu?" prohlédl si od hlavy až k patě její oblečení. Plandavé černé rifle s kratším barevným tričkem až moc čněly z davu… "Zdržela jsem se, protože jsem ji nemohla najít." zatvářila se svatouškovsky. Kruci...co by jí ještě mohl vytknout? "A proč máte ten šátek? Vám je tady zima?" Trošku se zalekla, ale jen na okamžik. "Ne, je to můj doplněk. Taky by Vám určitě slušel." Provokativně si jej začala rozvazovat. "Nedělejte fóry!" ucouvnul. "Mám pro vás práci. Tady našeho nového žáka provedete po škole, všechno mu ukažte. Hlavně, kde je školník." Dlouhán, stojící až doteď zády k ní, se otočil. Na prázdno polkla. "Já…já musím na hodinu! Vážně nemám čas…píšeme písemku a je moc důležitá. Nemohu si dovolit chybět. Takže pokud mě omluvíte…" měla se rychle k odchodu. Kdepak holka, tohle máš za to, že mě tady celou dobu podkopáváš, pomyslel si v duchu ředitel. "Stůjte. Já vás omluvím. Kde teď jste?" Trpitelsky se zastavila: "V 3.A ."
"Perfektní, takže já vás nechám. A neflákejte se." Vesele vykročil zpět do svojí kanceláře a pískal si při tom.
****
Dívka chvíli bezradně postávala uprostřed chodby, snažíc se všemožně vyhnout pohledu na něj. No co, je to přece jen kluk, dodala si odvahy a vydala se směrem k němu. Ustoupil, prošla kolem něj, zařadil se jí po boku. Nejlepší bude začít v přízemí, ačkoliv…ne, netoužila tak rychle vidět toho starýho otrapu. Proto po schodech zamířila nahoru.
Šli tiše, ani jeden nepromluvil. V nejvyšším patře mu ukázala jednotlivé třídy, měli to za sebou velice rychle. Všude se učilo. Poté zahnula do tělocvičny. Dívky ze 4.A cvičily. Zastavila se na ochozu a chvilku na ně shlížela. Opřel se o stěnu za ní: "Slepice." Prudce se k němu otočila: "Proč myslíš?"
"Se na ně podívej. Běhaj jako posraný." Ač nerada, musela přiznat, že má pravdu. Rychle se odvrátila, aby si nevšimnul, že jí přes rty přeběhl úsměv. Jenže on to postřehl. "Netlem se a pojď dál." vyzval ji hrubě. Odskočila od zábradlí a zamířila dolů. Do redakce.
Rychle rozrazila dveře a oddechla si, když hlavního redaktora nikde neviděla. Máchla rukou směrem k místnosti plné počítačů: "Redakce." Přikývnul a jako naschvál zamířil mezi ně. Povzdechla si a následovala ho.
"Jakej tam je systém?" zeptal se jen tak mimochodem. "XPéčka. Jsou všude na škole." Přikývnul. "A kam vedou tyhle dveře?" vzal za kliku. "Ne, tam ne…"
"Růženko? Ty už si skončila ve škole? Tak mi dones kafe." Šéfík se probral z dlouhého spánku, na tváři mu zářil obtisklý článek o šikaně. "Jasně." zabouchla rychle dveře. Vražedně pohlédla na viníka a skoro vyběhla na chodbu. Rázovala si to přes celou školu, až do místnosti pro studenty. Na světle zelených stěnách visely obrazy z cest do Norska a Švédska. Pár stolů v jednom rohu zelo prázdnotou. Naštěstí se všichni učí. Znaveně se svalila do jednoho z křesel, rozestavěných podél všech stěn. Hlavu schovala do dlaní.
Nevzhlédla, ani když přišel a sednul si vedle ní. Čekala, až něco řekne. Ale on mlčel.
"Čemu se tlemíš?!" vyprskla. "Ty se jmenuješ Růženka?" Teď už se smál na celý pokoj. Obrátila oči sloup. "Jasně, že ne. Pro něj je Růženka každá. A ty seš Vojtíšek,jako každej kluk." Sklaplo mu. "To si děláš prdel, ne?" Významně se mu zadívala do očí. A hodně rychle taky uhnula. Jeho pohled pálil…
Přitáhla si kolena pod sebe a na křesle se skulila do klubíčka. On se pohodlně rozvalil. Skoro ležel. A bylo ticho.
Přemýšlela. Jenže všechny ty myšlenky se točily jen kolem něj…
****
Kde sem sakra nechal svoji nepříjemnou náladu? Jak to, že s ní vtipkuju? Tu si musím držet dál od těla. Posunul se na křesle ještě trochu níž. Je tohle náhoda? Už nikdy jí nechtěl vidět. A teď se spolu smějou sami dva v místnosti, kde by jí klidně mohl…
Ehm, pryč s těmihle úvahami! Je pořád docela hezká...ale jen docela… Podíval se na ní. Vypadala…ztraceně. Neměl si s ní vůbec nic začínat. Proč tam tenkrát byla? Potom se všechno začalo hroutit…
Pozorně se zadíval na její šátek. Vždyť už je to měsíc. To určitě nebude…
"To máš pořád moji značku, že nosíš šátek?" Není jednodušší způsob, jak to zjistit, než se prostě zeptat. Sáhnul po něm a chtěl ho sundat. Naježila se jako divoká kočka a pleskla ho přes prsty. Tak…teď vybuchne. Myslel si, že už docela začíná pronikat do její povahy. A nemýlil se, ačkoliv čekal horší věci. "To si tolik věříš, Lonsi?"
Ušklíbnul se: "TOHLE umím udělat pořádně." Znovu to zkusil. Tentokrát se dostal dál, očividně nečekala, že se jí šátek pokusí opět sundat. Rozvázal jeden uzel.
"Nic tam nemám." lhala. Poznal to. A nebo to bylo jeho zbožné přání? "Tak proč to nosíš?" nedal jí pokoj. "Protože se mi to líbí." Odsekla a odsunula se kousek dál od něj. "Já se rád přesvědčím sám." Chytnul jí za rameno a zmocnil se uzlu. Svíjela se jako had, nechtěla ho nechat vyhrát. A skutečně-povedlo se jí vykroutit: "Nech mě."
Ironicky se usmál a stoupnul si. Shlížel na ni ze svých dvou metrů. Nevěděla co dělat, uvědomil si překvapeně. Sedět nebo vstát? Pro něj by bylo lepší, kdyby vstala. Ale jak to vidí ona?
Vstala. Statečně se mu postavila čelem.
Ihned jí "objal" a uvěznil ruce za zády. Jendou rukou se snažil škubat za uzel. Nepovolil. "Lonsi, pusť mě!"
Pustil ji. Ovšem jen proto, aby mohl použít obou rukou na tu zatím nepřekonatelnou překážku na jejím krku. Uchopil uzel oběma rukama. Kdo by se patlal s rozvazováním?
"Au!" Prudce se mu vytrhla. Odběhla na druhý konec místnosti a držela se za hlavu. V ruce mu zůstal pramínek jejích tmavých, kaštanových vlasů. Chvilku se na něj díval. A pak mu došlo co udělal. Bezmyšlenkovitě si ho strčil do kapsy a vykročil směrem k ní. Couvala. "Stůj! Nechoď ke mně." Váhavě se zastavil. Bála se, viděl jí to na očích. "Já..já…no…já.." nevěděl co má říct. Chtěl se omluvit. Měl by se omluvit.
"Chtěl si to vidět? Fajn." Vysmívá se mu! I přes to všechno se snažila neztratit před ním tvář. Zkušenými a obratnými pohyby uzel uvolnila a šátek stáhla. Na světlo světa vykoukla modřinka. Sice již malá a vybledlá, pořád však viditelná. "Spokojen sám se sebou? Doufám, že jsi. Jídelna je přes ulici, intr asi tři kilometry směrem k autobusáku a školníka najdeš dole. Rozvrh hodin visí na nástěnce." prošla opatrně a velkým obloukem kolem něj, sebrala svou tašku ze země a zmizela za dveřmi.
Díval se za ní. Celý život je zvyklí, že lidi okolo něj jen procházejí. Pokud se s nimi už srazí, utečou. A najednou toho měl dost. Jakmile zde skončí, vrátí se zpátky a zapomene. Ulice ho přijme s otevřenou náručí. Jediná věrná milenka na tomto světě.
****
Bezradně procházel kolem stovek skřínek. Na každé je číslo, ale jak má vědět, která je ta jeho? K sakru! Proč na ten pitomej klíč nemohli napsat číslo? Nebo mu měli říct, jaký má…
Už potřetí prošel celou halu. Ale žádná skřínka nevypadá na tu "jeho". Vlastně jsou všechny úplně stejné. A ptát se teda nebude! Procházely kolem něj davy lidí. Škola skončila. Prohlíželi si ho, někteří s odporem, jiní zvědavě, avšak i pohrdavě. Měl chuť jim srovnat "fasádu"…
Kruci!
Co teď mám dělat? Jít za školníkem? Potřebuju pomoc…ten, co si vždycky nějak poradil…potřebuje pomoc. Ne, ptát se nikoho prostě nebudu! Zničeně se opřel o jednu ze stěn, odkud měl místnost jako na dlani. Na tváři vykouzlil neproniknutelný výraz. A čekal. Až všichni odejdou, tak prostě bude zkoušet zámek po zámku. A co na tom, že to bude trvat dlouho? Času má přece dost.
Z uličky přímo před ním se vynořila "Růža". Nevšimla si ho. Její "trezor" stál přímo naproti němu, všem na očích. Odemkla si, dala dovnitř pár učebnic a nějaké si naopak vzala. Všimnul si, že ze vnitř jsou nalepené nějaké obrázky. Bude se muset podívat blíž. Oblékla se, zamkla a chystala se odejít.
Otočila se s úsměvem na rtech a hned ucouvla.
Nestál blízko. Tak deset kroků. Jenže jí bránil v cestě ven. Ona by mu mohla pomoct. Jak jí to říct? Zhluboka se nadechnul a zase vydechnul. Ne, to nepůjde. Že by jí…než se vzpamatoval, stála přímo před ním. Tak tohle nečekal.
"Chtěla bych projít." Zírá na ni, jako by mluvila přinejmenším čínsky. Cože to chce? Jo, aha. Projít.
Ani se nehnul.
"Pustíš mě?" zeptala se kapku netrpělivě. Rukou si prohrábla ofinu, padala jí do očí. "No já…ehm…" vyndal z kapsy klíče. Zamračila se na ně. Pohlédl na ruku a zjistil, že drží nesprávné. Klíče od klubovny jí budou k ničemu, nehledě na ty přívěsky…ale třeba si jich ani nevšimla. Rychle je zastrčil zpátky a nahmatal ty správné. Na tváři jí zahrál zářivý úsměv: "Ty nevíš, kde máš skřínku?"
"Jo."
Vzala mu je z ruky: "Vidíš tyhle tlačítka? Ty zmáčkneš a ona ti zahouká." ukazovala na černou krabičku, připevněnou ke kroužku. Nechápavě zavrtěl hlavou. To ještě nezažil. Klíče mu vrátila, prosmýkla se kolem něj a rychle vycházela z budovy.
Odkdy mají školy tolik peněz na takovéhle vymoženosti? Asi z neustálé převýchovy outsiderů, jako jsem já, pomyslel si a hned to vyzkoušel.
Byla asi uprostřed venkovního schodiště, když se zevnitř ozval alarm a požární poplach. Odhadla to dobře, dali mu jedinou skřínku, na kterou je napojeno zabezpečení školy. Ale na druhou stranu je hlídána kamerovým systémem. Vlastně nepochopila, proč to tak školník udělal. To je nyní však vedlejší.
Počkala si ještě, až začnou vybíhat promáchaní studenti v čele s Lonsem a vybuchla smíchy. Raději se rychle vypařila, než si jí všimne. Za ten pohled to stálo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 erick erick | 14. ledna 2007 v 10:50 | Reagovat

jé to je fakt hezký....prosím pokračuj!

2 lole lole | 14. ledna 2007 v 10:59 | Reagovat

ty krááávo...to mě dostalo....já chci další díl!

3 Magdik Magdik | 18. ledna 2007 v 18:40 | Reagovat

Je to super. Jako ostatně všechno od tebe..:-) POKRAČUJ!!!!

4 LL LL | 20. ledna 2007 v 17:17 | Reagovat

pěkný...jdu na další díl dlouho jsem tady nebyla,takže to napravuju (-:

5 Mart!na Mart!na | 30. dubna 2008 v 20:17 | Reagovat

Moc pěkný:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama