A máme tady první povídku od Kikči. Tak doufám, že se Vám všem bude líbit. Nezapomeňte to napsat do komentářů:o)
Jinak, protože tohle je první aktualizace v novém roce, přeju Vám všem všechno nejlepší! Hodně štěstí a snad nemáte kocovinu :o)) a jedno moje malé přání nakonec...vydržte to se mnou zase rok, prosím.
Žánr: smutný
Konec: Jak se to vezme....

Everytime I see your face,
Everytime you look my way,
Its like it all falls into place,
Everything feels right,
Everytime I hear your name,
Everytime I feel the same,
Its like it all falls into place,
Everything, everything feels right…
Everytime you look my way,
Its like it all falls into place,
Everything feels right,
Everytime I hear your name,
Everytime I feel the same,
Its like it all falls into place,
Everything, everything feels right…
Zpívám si tento božský refrén a vím, že pro mě znamená hodně. Chápu ho. A strašně se mi stýská.
"Sam! Samanto!" vyruší mě hlas mého ochránce, Michella.
"Michelli, teď ne.." zaskučím.
"Tak Samanto, bude to? Nebo si tě mám přivolat?" zeptá se výhružně, protože ví, co pro mě znamená jeho přivolání. Tak se radši zvednu z mého obláčku a přenesu se k němu.
"Tak co se zase děje?" zeptám se trochu naštvaně.
"Sam?" pohladí mě po tváři "Ty jsi znovu plakala?"
"Když…." roztřese se mi hlas "…já chci zpátky, Michelli prosím.." zašeptala jsem.
"Sami, dobře víš, že to nejde. Tak rád bych ti vyhověl." smutně se na mě podívá. "Víš, že na to nemám pravomoc. Vždyť se na ni stejně chodíš každou volnou chvíli dívat."
"Není to stejné. Já ji potřebuji, chápeš?" opřu se o něj a znovu mi začnou stékat slzy i proti mé vůli. Zřetelně cítím, jak mě Michell bezmocně hladí po vlasech. Vím, že mu to dělám těžké, ale já to tady nevydržím.
"Nemohla bych alespoň jednou jít za ní? Prosím..." podívám se na něj s nadějí. Vím, že to jde, někteří už přece šli zpět.
Nevěřícně se na mě podívá: "Opravdu bys to chtěla? Vydržela by ses na ni jen dívat i přesto, že ona by tě neviděla? I přesto, že bys na ni nemohla promluvit, aby na nic nepřišla? I přesto, že ona tě neuslyší, nepochopí?"
Když si to všechno v hlavě srovnám, pomalu přikývnu.
"Nesmíš jí prozradit, že jsi…" odmlčel se " …že jsi anděl."
"Ty to nechápeš, nevíš jaké je žít bez svého dvojčete v jiném světě a vědět, že ona pro mě každý den, každý večer pláče. Je to hrozné a já musím jít za ní, pohladit ji po vlasech a myšlenkou se jí snažit říct, že jsem v pořádku, ať se netrápí." teď jsem se na něj podívala už jistěji. Vím to, chci jít za ní.
"Dobře." rozhodl se Michell po krátké odmlce. "Pustím tě tam. Ale Sam, kdybys měla pocit, že o tobě ví, že tě cítí nebo vidí, musíš okamžitě zmizet, jinak to špatně dopadne. Pokud ji chceš ochránit, nesmíš dopustit, aby tě spatřila. A teď…" prohlásil již s úsměvem "…Teď se můžeš jít přichystat na cestu. A vem si na sebe něco teplejšího.." prohlásil, když se podíval na moji tenkou košilku, která mi tady nahoře stačí "…víš, že tam máte zimu."
Radostně přikývnu a rychle se vydám najít něco teplejšího. Můžu za ní! Konečně, po dlouhých týdnech smutku ji zase uvidím! Roztančím se po pokoji, až kolem mě vlají dlouhé vlasy.
Když se znovu objevím před Michellem, mám už na sobě bílé kalhoty s tričkem na ramínka stejné barvy. On se na mě jen usměje a ukáže na místo, kam se mám postavit, aby na mě předal dostatek energie a mohl mě poslat zpět na zem. Postavím se tam a s napětím čekám, co se bude dít. Zavřel oči a začal si něco šeptat, jen tak, pro sebe, aby ho nikdo neslyšel.
Najednou ucítím lechtání v podbřišku a pro jistotu zavřu oči, aby se mi neudělalo špatně. Když tento pocit přestane, rozhodnu se otevřít oči. To co spatřím, mi naprosto vyrazí dech. Jsem v jedné místnosti s Jess, tedy mojí milovanou setřičkou. Usměji se a chci jít k ní, ale najednou spatřím to, čeho jsem si předtím nevšimla, Jess zase pláče. Úplně potichoučku, že by ji ani anděl neslyšel.
To mě naprosto rozlítostní a teď již bez úsměvu popojdu k ní a sednu si vedle ní na postel. Hladím ji po vlasech a šeptám slova útěchy, i když je to pro mě těžké, nejradši bych tady byla také s ní. Ani si to neuvědomím a už mi také začnou stékat slzy.
"Je mi to tak líto, sestřičko." zašeptám.
Najednou se Jess prudce zvedne, až málem spadnu z postele a jen tak pro sebe řekne: " Jdu za tebou."
Nechápu co tím myslí, ale přesto se vydám za ní po schodech dolů. Jde skoro po špičkách, nejspíš aby ji nikdo neslyšel a proklouzne zadním vchodem. Jdu vedle ní po chodníku a snažím se vyhýbat všem lidem, kteří jdou naproti nám, abych v nich nezanechala andělskou stopu. U přechodu se Jess zastaví, i přesto, že na semaforu svítí zelená, a já najednou pochopím, co chce udělat.
To ne! Chce se mi křičet! Nemůžu nic říct, stejně mě nikdo neslyší! Nesmí to udělat, nedovolím jí to! Jenže najednou se rozsvítí červená a já už nestihnu zareagovat. Jess se rozběhne do cesty a na ni se řítí obrovský modrý náklaďák. Okamžitě vyrazím za ní, musím ji strhnout na stranu, nevím jestli se to někdy nějakému anděli povedlo, ale já to dokážu. Musím!
Seberu všechnu energii, kterou v sobě mám a prudce vztáhnu ruce, abych ji odrazila zpět na chodník. Vidím ji letět vzduchem a se spokojeným výrazem se dívám, že se mi to povedlo a ona je v pořádku. Ale já už dál nemůžu, dala jsem jí příliš mnoho energie, uvnitř mě již žádná nezbyla a já cítím, že už se nikdy nevrátím ani do normálního světa ani do světa andělů. Budu bloudit mezi nebem a zemí, jako všechny zbloudilé duše, které nemají kam jít.
Ale já toho nelituji, cítím na sobě Jessiin pohled, a proto se ni ještě jednou otočím a usměji. Doufám, že pochopila, že teď se o svůj život musí prát. Zachránil ji přece anděl….
docela hezký ale fakt smutný