close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Smůla nebo štěstí? I.

20. prosince 2006 v 18:30 | mina |  Povídky zakl.
Tak jsem si jen tak psala...Původně to mělo mít ještě pokračování, ale nevím. Asi to nechám takhle. V pokračování bych z toho totiž udělala zaručeně slaďák :o))
Žánr: romantika, napětí a já nevím co ještě...
Konec: ten je ve hvězdách

Jak jsem se sem sakra dostala? A kde vůbec jsem? Co tady dělám? Ne, já jsem se doopravdy musela zbláznit…
Vyšší postava se docela pomalým krokem ploužila zatuchlými ulicemi. Byla tmavá noc, hvězdy ani měsíc v sobě nenašly sílu prosvítit těžké temné mraky. Z kanálů se valila hustá páchnoucí pára.
Dívka si upravila "kšiltovku" a kapuci stáhla víc do obličeje. Z plandavých černých kalhot vytáhla mp3 přehrávač a raději jej vypnula. Zdálo se jí to, nebo za sebou zachytila pohyb?
****
Vážně už mám tohohle života po krk. Co na tom viděl, když si to před dvěma roky vybral? Co ho okouzlilo? Všudypřítomné krysy? Bezdomovci? Ne, to určitě ne. Navíc ti se jim vyhýbají jako čert kříži. Vlastně všichni se jim vyhýbají.
Vysoká postava se kradla podél rozpraskané zdi. Ve tmě zářily jenom bílé fleky maskáčových kalhot. Kanady potichoučku našlapovaly a úzkostlivě se vyhýbaly jakýmkoliv loužím.
Mladý muž dvakrát krátce zapískal. Ze stínů okolo se začaly trousit postavy. Nejvyšší z nich k němu ihned přistoupila: "Kdes byl tak dlouho?"
"Sorry, trošku jsem se zdržel."
"Víš, že dneska máme důležitej úkol."
"No jasně, jak bych moch zapomenout." poznamenal sarkasticky a zařadil se mezi ostatní.
****
Dívka přidala do kroku. Proč na to jen přistupovala? Velká, velká chyba…no dobře, teď už je pozdě, abych něco vzala zpět.
Konečně se vymotala z nekonečných uliček. Otevřelo se před ní malinkaté náměstíčko. Po stranách krámky. Ale všude bylo pusto. Až na jeden. Co to? Vždyť je něco málo před půlnocí! Podívám se, jak se věci mají. Musím to přeci trošku prozkoumat.
Neušla ani dva kroky a hlasitě se jí ozval žaludek. Tak dobrá...možná tam nejdu jenom kvůli tomu průzkumu...usmála se kapičku a zrychlila. Snad budou mít hranolky nebo tak něco. Ani si nevzpomínala, kdy naposledy jedla. Vlastně ne, vzpomínala…asi před čtyřmi hodinami.
Nedočkavě vstoupila do obchůdku. Za malinkým pultem se krčil starší pán. Mohlo mu být něco kolem padesáti. Místa zde moc není, šest míst k sezení, dva stolky a plno nejrůznějšího harampádí. Tady by si hygiena určitě smlsla. Ale špínu neviděla, to zase ne.
"Dobrý den." Pozdravila tiše. Nadskočil. Ale v očích se mu zračila úleva. O co tady jde? "Prosím vás, nemáte něco k jídlu? Já vím, že je hodně pozdě...nebo spíš dost brzo." Hodiny na věži někde ve vzdálené části města právě začaly odbíjet půlnoc. "Jistě, já vám něco připravím. Támhle se posaďte." Ukázal na jednu židli. Vypadalo to, že se trošku uklidnil.
"Neměla byste tudy chodit sama, slečno." Upozornil dívku zdánlivě jen tak mezi řečí. Ale ona pochopila, že se ji snaží varovat. Tak co se děje? Potichoučku počítala jednotlivé údery zvonu. A pak ticho.
Ticho? Divné ticho. Mrtvé ticho. Zlověstné ticho.
Ten nepřirozený klid zničila ohlušující rána. Znělo to jako výstřel z děla. Vykřikla a přikrčila se blíž ke stolu. Tlaková vlna vysklila výlohy, nedýchatelný kouř se tlačil dovnitř a znemožňoval jakýkoliv pokus o nadechnutí nebo otevření očí. Ze všech stran se ozýval řev. Zaslechla zoufalou modlitbičku majitele, jenž přiskočil k ní a schovával se za krátký ubrus.
Kouř se trošku rozptýlil, odvážila se otevřít oči. Do místnosti se hrnulo několik postav, na hlavách měly kapuce, naražené hluboko do čela. Viděla jen siluety. Muž se hlasitě rozkřičel. A tím je upozornil. Rychle mu přitiskla ruku na ústa.
Pozdě.
"Támhle je!" Sápaly se po ní několikatery ruce. Kousala a škrábala slepě kolem sebe. O to víc, když viděla, jak svazují toho obchodníka. "Tahle má nějakou páru…co tady vůbec dělá?"
"Nesahej na mě!" plivla na zakuklence odhodlaně. Ale to asi nebyl nejlepší nápad. Dostala takovou facku, že se jí zatmělo před očima.
"Co se děje?" zahřmělo někde za nimi. "Ale to nic…jen tady krotím tuhle pusinu." Zasmál se hrubě ten netvor, co ji držel. "Pokud vím, tak tady neměla být. Vlastně nikdo tady neměl být! Pusť jí. Poví nám to určitě ráda sama." Stisk povolil, konečně se mohla volně nadechnout. Trošku zalapala po dechu, potřebovala zahnat závrať.
Tvrdě ji shodili na kolena. Pomalu zvedla hlavu a pohlédla před sebe. Zírala na uhlově černé kanady. Bloudila víš a víš, přes plandavé maskáče, černou mikinu s nápisem Lonsdale až k zářivě modrým očím. Jedinému, co svítilo ve vší té černi.
Zarazila se. Že mě to nenapadlo dřív...ale mám, co jsem chtěla.
"Takže co tady děláš?" Neodpovídala a pomalinku se zvedla. Moc si ovšem nepomohla, neznámý byl neustále nejméně o hlavu vyšší. Připadala si malinká a bezvýznamná. Odvážila se mrknout stranou na starce. Z nosu mu tekla krev. Rozzuřilo ji to. A ani jsem se nestačila najíst!
"A co tady děláte vy?" přimhouřila oči. Zíral na ni. Jako by přemýšlel. Když už čekala, že neodpoví, zarazil jí tichým: "Pracujeme." Nechápavě zakroutila hlavou a otočila se čelem k druhému vězni. Modrooký nereagoval. Odvážila se vykročit.
V kapse nahmatala kapesník. Začala otírat krev brázdící starcovu tvář. Vyndala mu opatrně roubík. "Uteč." zasýpal namáhavě. "Uteč dokud můžeš." Záporně zakroutila hlavou. Sáhla do další z mnoha kapes. Na světlo, spíš tmu, světa vykouknul kapesní nožík. "Tak to ne, puso."
Přišla o něj dřív, než ho stačila otevřít. "Kruci, já mu chci jen pomoct! Nevidíte, že nemůže dýchat?!" zařvala na toho dlouhána. Až do teď si myslela, že je všechno jen jako. Otázaný dvěma kroky překonal vzdálenost, co je dělila. "Ruce." Vzdorně se na něj dívala. Zablýsklo mu v očích. Natáhla je před sebe. Poznala, že s TÍMHLE si není radno zahrávat. Jednou rukou jí podržel obě její a pevně svázal provazem. A kruci.
"Prohledejte jí, kdo ví, co ještě u sebe má." Ostatní se začali pochechtávat. Bylo jich pět. Všimla si, že se mezi sebou dohadují, kdo vykoná rozkaz. Ten, co ji prvně chytil, vrazil jednomu pěstí a hrnul se k nim. Zabloudila pohledem k modrým očím. Zasáhne? Stál jako vytesaný z kamene. Udeřený se těžce zvedal ze země.
"Dělěj Supe! Máme na spěch." Malý, holohlavý kluk s křivými zuby a páchnoucím dechem se ušklíbnul a rukama šmátral po těle vyděšené dívky. "Nesahej na mě!" vřískala. Podařilo se jí kopnout ho do holeně. Zavil a chtěl ji uhodit. Ale modrooký jeho ruku zachytil. "Neumíš jednat s dámou." Usmál se ironicky a poklekl před ni.
****
Tohle se vážně může stát jen mě, soptil v duchu a pozoroval, jak se jeho dva "přátelé" perou. Tedy jak by se rádi prát začali. Ten sedmnáctiletý kluk s přezdívkou Sup bohužel vyhrál. Držel palce tomu druhému. Ačkoliv by měl být Sup ve svých letech mírumilovné stvoření, nějak se mu povedlo ze sebe udělat zrůdu. Jeho slovník se podobal spíše nějakému námořníkovi. A na svých sedmnáct taky vůbec nevypadá...jak se z mladého nadějného kluka stane něco takového?
A ta holka. Další problém. Tvářila se statečně, ale on dobře cítí, jak se třese. Sakra...to měl být dneska klidnej večer. Ostražitě sledoval Supa, jak se k ní blíží. Měl chuť mu ty jeho nenechavý pařáty urazit…ale to prostě nemůže. A jí to taky nezabije.
Ten vůl je úplně neschopnej! Dál klidně sledoval, jak skáče po jedné noze. Aspoň se ta kočka umí trefit, to zase jo.
Ale opět je všechno na něm. Opatrně, dalo by se říct něžně, ji prošacoval. Vyhnul se všem místům, za které by mohl skončit stejně jako jeho nešikovný předchůdce.
Nenašel už nic. A ona ho sledovala s opovržením v očích. Kde se tam tak rychle vzalo? Před okamžikem pro ni byl záchranou. Jinak by se k němu tak netiskla…ještě, že tak. Nemá čas zbavovat se bláznivejch dětí. A ona rozhodně bláznivá je. Sama, o půlnoci, tady…Jenže dítě už zdaleka není.
"No tak se hejbnem, lidi." Popostrčil jí ke dveřím a toho dědouška vzali ostatní. Zhroutil se.
****
"Kde jsme?" nikdo si jí nevšímal. Vůbec nikdo! No tohle! "Hej, ty!" křikla na dlouhána. Vztekle se po ní otočil. Zrovna se chytal zavřít dveře od kobky, kam je hodili. "Mám jméno." zavrčel. "Tak mi ho řekni." Vrátila mu stejným tónem. "Lons." Zarazila se. Nečekala odpověď. "Ehm…no..a kde jsme?"
Prásknutí železných dveří mluvilo za vše.
****
"No, dneska sme tady, protože nadešel náš čas. Další dostane nakládačku. Nebudu zdržovat. Předveďte vězně." Kruhová místnost plná mladých lidí navlečených v nejroztodivnějších hadrech. Ale nikdo nevypadal na chudáky. Jak si je tak prohlížela, byli to spíš….no bohatí znudění spratci.
Obchodník byl stále v bezvědomí. Takže to bude muset vyřídit sama. Zhluboka se nadechla nechala se dovléct doprostřed, na sud. Trošku s obtížemi se vyškrábala nahoru.
"Tak koukám, že dědula je v bezvědomí…." Dál neposlouchala, hledala Lonse. Asi bylo bláhové doufat v jeho pomoc. Ale ona doufá. "Tady ta pusinka je celá a neporušená, tak zkuste vymyslet ňákej pořádnej trest." a hnusný slizký smích. Co si jako myslí? Rozčilovala se v duchu.
Není tady, on tady skutečně není!
"Chceš nám ještě před trestem něco říct, puso?" zachroptěl. Zřejmě jejich vůdce.
To si piš ty slimáku… "Co jsem udělala?" a bylo ticho. Kdyby spadnul špendlík, bude to znít jako výbuch atomové bomby. "Žiješ, to je tvoje provinění." Křiknul ženský hlas ze zadních řad. Ježiš, to tady jsou i holky? "My se známe?" vyplivla jako kapičku jedu. Nepomohlo by, kdyby ses sesypala, napomíná se v duchu. "Naštěstí ne."
"Takže co?" a zase to ticho. Uvnitř svojí dušičky cítila primitivní radost nad tím, že konečně někoho umlčela. "Konec vybavování! Vemte si jí, chlapci! A děvčata." Dodal po chvilce zlomyslně. Radost zmizela stejně rychle, jako přišla. Podkoply sud. Tvrdě dopadla na zem. Ani se nestačila oklepat, už ji zvedají na nohy a přehazují mezi sebou jako hadrovou panenku. Po tvářích jí stékají slzy. Takhle chutná bezmoc.
"Já první!" křiknul někdo. Nesledovala to. Nechtěla. Přála si, aby se mohla probudit. Nebo naopak usnout a už nikdy se neprobudit. Ale ještě má něco, čeho se nevzdá. "Než s tebou, to raději skočím z mostu." plivla směrem, kterým útočníka tušila. Odněkud přiletěla tvrdá pěst a našla místo někde na její čelisti. Nedokázala to posoudit, bolela celá hlava.
"Dost!" Všichni strnuli. Pomalu se sunula k zemi. "Je moje." Zahlédla záblesk modrých očí a omdlela.
****
Probírá se na něčem, co až nebezpečně připomíná starý stůl potažený dekou. Zaraženě se dívala kolem. Další malá temná místnost...ne, už ne! Zmateně se posadila pořádně se rozhlédla. Tmu ničilo jen slabé světlo pouličního osvětlení, jenž se snažilo probojovat dovnitř přes skla oken, začmáraná od sprejerů. Kde můžu být? Spíš jak se odsud dostanu?
"Konečně ses probudila." Nadskočila. Rychle pátrala v temnotách. Jako prvních si samozřejmě všimla dvou hlubokých modrých bodů. "To víš, jsem na návštěvě. A to se nesluší spát."
"Jsem rád, že tě tvůj smysl pro humor neopustil. Ale možná by měl." Asi se mračil. Neviděla doopravdy nic víc, než jasně zářící oči. "Seš v pěkný bryndě."
"Nejsem. Jestli to chápu dobře, tak jsi mě zachránil." Nestačila se ani nadechnout a svíral jí hrdlo. "Nechápeš to dobře." Stisk zesílil. Srdce cítila až v krku, po zádech si cestu razily kapičky ledového potu. "Jak málo by stačilo..." usmál se krutě.
Nebudeš si se mnou hrát, chlapče. "Takže co uděláš? Najdeš místečko?Hm? Sorry, ale tahle postel se mi nezdá moc ucházející. Jestli to můžu nazývat postelí." opovržlivě pohlédla na deku a zpět na něj, jak jí to jen jeho stisk povolil. V modrých očích četla zmatek. A něco jako obdiv? Ne, to určitě ne.
"Seš hloupější, než sem čekal, kočko." Nerušeně si ho prohlížela v tom chabém osvětlení. Jakmile se pauza stávala nesnesitelnou, vybuchla: "Tak co bude?!" Po kratším zaváhání ji přeci jen pustil a poodešel na druhý konec pokoje. Opřel se vedle dveří. "Vem si svejch pár švestek a vypal. Dokud můžeš." Nechápavě ho sledovala. Poté ale bleskově sebrala ze země mikinu, kterou jí asi sundal (tím se teď doopravdy nebude zabývat), a peláší ke dveřím.
Brala za kliku, když ji zarazila ruka na jejím rameni. Tázavě zvedla hlavu. "Snad sis nemyslela, že tě nechám jen tak odejít? Co by to bylo za pořádný znásilnění?" Jenže ona si to skutečně myslela...Jednou rukou jí podržel ruce a druhou si k sobě zmítající se osobu přitisknul. Sklonil hlavu k jejímu krku a namáčknul ji ke zdi. Nemohla se ani hnout.
Zuby jí na kůži vypálil svůj cejch. A vypadal se sebou skutečně dost spokojený. Spánky dívky bušila nahromaděná krev. Neslyší nic jiného. Buch buch buch...
Rychle prchala smradlavými ulicemi vstříc civilizaci. Jeho "cucák" bude mít minimálně čtrnáct dní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kaja kaja | 21. prosince 2006 v 12:21 | Reagovat

pekny,zajimavy......rozhodne to stoji za premysleni....

2 mina mina | E-mail | 21. prosince 2006 v 16:41 | Reagovat

tak jakou má hlavní hrdina povahu? (měla bych to vědět, když jsem ho n apsala, co? :D ) Já fakt netušim....

3 Magdik Magdik | 23. prosince 2006 v 17:21 | Reagovat

Je to fakt dobre, akorat mi to nepřipadá dokončené... Napiš prosím pokračování.... :-))

4 Lucy Lucy | 28. prosince 2006 v 10:45 | Reagovat

Máš to dobrý.Ještě by mohlo být pokračování.Chtělo by to Happy end(-:

5 verush verush | 28. prosince 2006 v 18:26 | Reagovat

fakt super povidka, hodne zajimava :) mozna bych uz tomu ani pokracovani nedavala,at si kazdej domysli svuj konec :) ale jinak vazne super  blog ;)

6 mina mina | E-mail | Web | 28. prosince 2006 v 19:16 | Reagovat

děkuju moc:o))

A k tomu pokračování:

Asi teda něco vytvořím, je o to docela zájem. Psala jsem už nahoře, že to původně měla být vícedílovka. Ale jestli něco psát začnu, tak čekejte a) hodně dílů (to není tím, že třeba miluju novely, právě naopak. Já mám prostě pocit, že udělat to kratší, něco tomu chybí...takže to asi bude zase dlouhý) a b) bude to romantika (a to je tím, že Lons je podle jednoho, kterého znám osobně a prostě....no bude to romantický až hamba. A teď se červenám...)

takže asi tak

jestli chcete, můžu sem dát anketu o pokračování :o))

7 kikinka kikinka | 31. prosince 2006 v 9:59 | Reagovat

máš to moc hezké... :))

8 kikinka kikinka | 31. prosince 2006 v 10:00 | Reagovat

jo,.... já jsem se ještě chtěla zeptat jestli bych tady nemohla uveřejnit nějakou svoji povídku?

9 yaqui yaqui | 2. ledna 2007 v 10:38 | Reagovat

Tak už sem to konečně pochopil... :-) dřív sem to četl totiz nekdy kolem treti v noci.. asi dvakrat od ty doby co to tu je... a uz sem to chtel vzdat... ALE JA SEM REKL NE!! Kouk sem na to ted... libi, du na dalsi :-) ... heh... aspon nemusim cekat jako ostatni :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama