Další kapitolka...berte v potaz, že je to výplod nemocné mysli:o)) (slovo choré se mi moc nelíbilo). Je to kratičký, přiznám se, že se mi to nechtělo psát. Ale snad večer ještě něco sesmolím.
"Ty se někam chystáš?"
Kapitola 14. - Rozhodnutí
Další týden uběhnul tak rychle, že jsem si ho pomalu ani nestačila uvědomit. Všechno skvěle klapalo. Tom se se mnou normálně bavil, stali se z nás přátelé.
Roztržky mezi mnou a Eliškou ustaly, dokonce i Bill s Annou vypadali šťastně. A ano, kuchařskou soutěž jsem vyhrála. Mám z toho skutečně radost, Georg odešel s křížkem po funuse.
Ale přeci jen se nad námi stahoval jeden obrovský strašák…
Náš společný koncert se neúprosně blížil. Čas, jenž jsme dostali, abychom se poznali, rychle utíkal. Co utíkal, sprintoval. Do dne D zbýval zhruba týden.
Naši manažeři byli čím dál nervóznější. Ale kluci vypadali, jako by se jich to vůbec netýkalo. Kdo ví, jsou na to zvyklí? Asi ano. Přeci jen zažili už hodně takových koncertů. Crossed Swords ale ani jeden.
Já rozhodně klidná nebyla. Avšak myslím, že Eliška je na tom hůř. Již před týdnem začala rozmýšlet, co si vezme na sebe. No k nevydržení s ní bylo stejně. Hlavně, když začala rozvíjet konverzaci. Nechápu, co řeší. Stejně se vždycky dostane k tomu, co říkala už na začátku. To je většinou před dvěma až třemi hodinami.
Všichni kromě Adama, jsem seděli v obýváku u dvojčat. Tom si pustil 3:15 zemřeš. Já už to viděla, takže jsem si četla knížku, Bill si potichu povídal s Annou, David se taky díval a Gustav s Georgem hráli šachy. Eliška se zavřela v koupelně s tím, že dovnitř pustí jenom Toma. Ten za ní ale, k mojí obrovské radosti, nehodlal jít, a tak tam trčela už asi dvě hodiny. Ale stejně mi jí bylo líto. On to vzal jen jako další krátkej románek…ona v tom viděla očividně víc.
Přemýšlela jsem o Adamovi. Bavil se s námi minimálně. Choval se skutečně divně. Jen, aby se nenamočil do nějakého maléru…
Ten horor mě už začínal docela štvát. Ne, že by to nebyl dobrej film. Mám takovou divnou náladu…z kapsy u mikiny jsem vyndala mp3 přehrávač (moje zlatíčko) a stiskla play.
Řekni, kde tak dlouho jsou,
Pane, kdy už vyjedou?
Otče, proč tak dlouho spí,
Jezdci Blaničtí?
Matko, popros, už je čas.
Už se jede na doraz.
Prosím, Bože o zázrak,
Než nám fakt ujede vlak.
Landa…To je ten správný na cestu mimo rodnou zem...Nevím, jak to dělá, ale dokáže vzbudit hrdost. Hrdost na to, že jsem Češka. A touhu něco pro tu malinkou zemi v srdci Evropy udělat.
Mocně zpívá Vyšehrad,
Píseň, kterou bys měl znát.
Kéž má sílu probudit,
Abys mohl držet štít.
Ona učí milovat,
Přesně ta tu musí hrát,
Píseň, která učí žít
Naučí nás nebořit.
Jak jsem tak přemýšlela o tom textu, najednou mi hlavou projela vzpomínka na babičku. A na tátu. Na jeho obličej, než jsem odjela. Možná bych to neměla jen tak házet za hlavu…ne, musím se za babičkou vypravit.
Kéž tu postavíme most,
Most se jménem vzájemnost.
Světec, kníže chrání zem,
Vlastním lidem znesvěcen.
(Daniel Landa-Blaničtí)
Aspoň tohle jí dlužím. Stejně jako to ona dluží mě.
Zaklapla jsem knihu, odhodila ji na stolek a prudce vstala z křesla. Ostatní se po mě tázavě podívali. "Musím si něco zařídit." Řekla jsem jen a mířila k sobě do pokoje.
Kam jsem to dala? Ach jo! Měla bych být pořádnější…přehrabuji se v batohu a v duchu si vybavuji všechno mamčino napomínání. Ukliď si pokoj! Už seš přece velká slečna! Tady to zase vypadá jako po výbuchu atomovky! Jdi si srovnat šatnu… nyní by mi řekla asi já jsem ti to říkala. Na posteli vznikla obrovská hromada všeho možného. Určitě to bude až úplně dole…ááá! Jako bych to neříkala. S triumfálním výrazem jsem vytáhla malý kus papíru.
"Ty se někam chystáš?" Ve dveřích stál Tom, opíral se o rám. "Vylekal jsi mě." vydechla jsem. "Promiň," pokrčil rameny a přešel ke mně. "Kam se jde? Nebo děláš jenom letní úklid?"
"Ne...já…chystám se na výlet." Vykoktala jsem. "Výlet? Super, jedu s tebou."
"Počkej, to nemůžeš!" křikla jsem k jeho zádům, jak odcházel z místnosti. Jakmile se otočil, poznala jsem, že jsem se nechala nachytat. Šouravě a s výrazem vítěze se vrátil a sednul si na postel. "Tak co se děje?" Ztěžka jsem si povzdechla. Bylo možná lepší, když se se mnou nebavil. Dobře, ne lepší, ale rozhodně pohodlnější.
Hezkýýýýýýýý.Pokračuj...PLS