Jo, já vím...jsem hrozná, příšerná, na zabití....tak mi to odpusťte. A tuhle kapitolu taky, nedozvíte se nic nového....
"Počkej, jak to myslíš? Jako s Tokio Hotel?"
"Zaťukej."
"Co tady děláte?"
Kapitola 12. - A bude se vařit
"Kam jsi včera tak náhle zmizela?"
"Včera? Spíš dneska, ne?" usmála jsem se kapičku na Georga. Úsměv mi vrátil. Seděli jsme ve zkušebně, všichni ještě spali. "Nemůžeš čekat, že se kluci z Tokio Hotel budou bavit jenom do půlnoci. To by prostě nešlo."
"Jo, já vím. Vždyť nic neříkám." Docela rychle jsem zjišťovala, že na slovní spojení Tokio Hotel začínám být alergická. Tak moc se tím neustále ohánějí…Tokio Hotel sem, Tokio Hotel tam…
"No a kam dneska pudem na oběd? Do nějaký restauračky?"
"Hm..Georgu? Nemohla bych uvařit? Čemu se směješ? Na tom vážně nic směšného není! Já umím vařit." Pořád se jenom smál. Naštvaně jsem si ho měřila. Proč se vždycky každý směje, když řeknu, že umím vařit? Ne, to prostě nechápu!
"Vsadíme se." Zpozorněl. Typické! Jakmile jde o sázku, to slyší hned. "O co?" Mozeček tam uvnitř mi pracoval na plné obrátky, až se mi snad z hlavy kouřilo. Chce to něco originálního…
"Víš co? Jestli se nebojíš, tak já si svůj úkol nechám projít hlavou…a řeknu ti, až vymyslím něco vhodného." Přece se teď nebudu zatěžovat sázkou, když musím jít nakoupit! Nakrčil nos, asi se mu do toho moc nechce…to má ale smůlu!
"Tak dobře. Jestli ti jídlo pochválí čtyři nezaujaté osoby, udělám, co budeš chtít. Jinak ty…minutu se budeš líbat s každým z nás."
"Počkej, jak to myslíš? Jako s Tokio Hotel?"
"Jo a taky s Crossed Swords. Samozřejmě s kluky. A Nesmíš jim říct, že plníš sázku." Mohlo mě napadnout, že si vymyslí něco takového…kruci…nyní je pozdě, abych vzala svá slova zpět. "Tak fajn! Jdeme nakupovat!" vykřikla jsem a už jsme si to pelášili ke dveřím.
****
Oba jsme se prohýbali pod tíhou toho nákupu. Nakonec jsem byla docela ráda, že se mnou šel. Dostali jsme totiž všechno za darmo! Nenapadlo mne, že mají až takovou sílu…jméno očividně dokáže mnoho.
V hotelu všichni koukali, jako bychom se pomátli. Asi čtyřikrát se nás kolemjdoucí snažili navigovat do hotelové kuchyně. "Tak kde to provedem?" koukala jsem přes hromadu ve svém náručí na Georga. "No já nevím, kde budeš chtít. Ale nikdo nemá v pokoji kuchyň kromě Billa a Toma."
"To je taky fakt!" začali jsme se smát.
Pomalu jsme lezli po schodech. Mohli jsme použít výtah.... Ale jak by řekl David, pozdě plakat nad rozlitým mlékem.
"Zaťukej."
"Co bych ťukal?" odpověděl mi Georg a chystal se vzít za kliku. "Ne, Georgu! Copak nevíš, jakej je Tom?" střelila jsem po něm významným pohledem. "Jo, to je taky fakt."
Třikrát zaťukal. Nic. Pokrčila jsem rameny a vešla dovnitř. Asi nejsou doma. Rozložili jsme všechno v kuchyni a zasedli ke stolu. "Tak kolik chodů?"
"No já nevím, jak ty, Georgu, ale já mám v plánu…tři hlavní jídla."
"Fajn, bez polívky a zákusku." Plácli jsme si.
"Co tady děláte?" Překvapeně jsme se otočili. To snad ne! To je….ten bídák!
super! jenom at to pls netrvá tak dlouho:)