Úterý - 11. října, psáno ve Středu - 1:15 hod.
Dnes se mi stalo něco zvláštního. Ošetřoval jsem námořníka a ten měl zajímavé halucinace.
"Ale opravdu, doktore! Je tady! Stojí tady a dívá se na mě jako vždycky!" křičel na mě a křečovitě svíral moji ruku

"Uklidněte se, to jsou jen horečky," odpověděl jsem mu a snažil jsem se vyprostit z jeho sevření. Přestal se mi dívat do očí. Hleděl přes mé rameno. Hleděl vedle mě. Nevím, proč jsem mu říkal, že má jen horečky, když ve skutečnosti umíral. Léčil jsem už spoustu umírajících, ale nikdy jsem nebyl schopen jim říct, že jsem už zavolal kněze. Námořník se opět podíval na mě.
"Umírám, doktore. Vím, že je to tak. Nekruťte hlavou, vím to. Už je tady. Můj přítel ho viděl také, když umíral. Stalo se to na lodi. Zavalil ho stěžeň. Říkal, že ho vidí. Nevěřil jsem. Ale protože mi ten přítel zemřel v rukou, začalo mě to taky pronásledovat. A teď je to tady! Smrtonoš!"
To bylo poslední co řekl. Pak mě naposledy chytil za ruku. A zemřel. Kroky. Vrzání schodů. Pustil jsem nebožtíkovu ruku a zvedl se ze starého dřevěného křesla, na kterém jsem seděl. V hlavě mi uvízla jeho poslední slova. Ale protože mi ten přítel zemřel v rukou, začalo mě to taky pronásledovat. Se skřípotem se otevřely nepromazané dveře. "Jdete pozdě," řekl jsem knězovi, když se podíval směrem k posteli. Byl jsem na tato slova tak zvyklý, až mě to samotného děsilo. Kněz sevřel v ruce kříž, naklonil se k zemřelému a pomodlil se. Odložil jsem hrnek s nedopitým čajem. Z venku bylo slyšet, jak nedaleké hodiny odbíjejí půlnoc. Začal jsem si balit věci. Stále jsem myslel na Smrtonoše. Popadl jsem kufr a otočil se. Chtěl jsem se rozloučit s knězem, ale byl už pryč. Vyšel jsem tedy z pokoje a zavřel dveře. Sešel jsem po schodišti a vyšel otevřenými vraty ven. Zahnul jsem doprava a vydal jsem se slabě osvětlenou ulici. Můj byt byl opačným směrem, ale musel jsem ještě do nemocnice. Musel jsem v márnici oznámit, že mají přijet pro námořníka jménem Thomas Sailor. Prostě běžná rutina. Domů jsem se dostal až v jednu hodinu.
Středa - 12. října, psáno v 8:20 hod.
Včera večer jsem dopsal zápis do deníku a okamžitě jsem usnul. Zdálo se mi o bouři a o námořníkovi umírajícím a volajícím na mě Smrtonoši. Zvláštní. Už dlouho jsem neměl žádný sen. A tenhle jsem si dokonce pamatoval do detailů.
Při snídani jsem na Smrtonoše zapomněl. Hledal jsem v notesu, kolik mám dnes pacientů: "Paní Smithová má zase chřipku. Aspoň to tvrdí. Nesnáším hypochondry. Á, starý pan Black. Už k němu jdu tenhle měsíc po páté. Asi k němu jdu naposled. Ale to jsem si myslel pokaždé. A ten žádné Smrtonoše nevidí." A bylo to tu zas! Zavřel jsem notes a zamyslel se: "Nejspíš to byl blázen a měl halucinace. Nebo jen blouznil ve smrtelných horečkách."
Najednou jsem měl pocit, že mě někdo sleduje. Podíval jsem se na okno. Z ruky mi vypadl hrnek čaje a rozbil se o podlahu. Zamžikal jsem . . . a bylo to pryč! Zdálo se mi, že jsem někoho viděl. Někoho smutného, někoho strašně bledého, někoho . . . mrtvého! "Ale to byla jen halucinace. Jsem trochu přepracovaný," řekl jsem si a posbíral jsem střepy. Jestli to takhle půjde dál, nebudu dnes moci ošetřovat! Asi si dnes dám odpočinek.
Pátek - 14. října, psáno v 17:45 hod.
Poslední dva dny jsem strávil doma. Nevím jak to vysvětlím pacientům. Zbytek středy mě stále v myšlenkách pronásledoval Smrtonoš. Pořád jsem na něj musel myslet. Dnes už to bylo lepší. Od oběda jsem na něj nemyslel. K obědu jsem měl špagety. Nic jiného jsem doma nenašel. Zítra nakoupím. Teď mě napadá, já vlastně nemám žádnou hotovost! A jéje! Do banky se mi nechce, vždyť je na druhém konci města! Už to mám! Ráno dojím zbytky z oběda ( to znamená že dneska budu bez večeře), dopoledne ošetřím pár pacientů a oběd si koupím za utržené peníze. Pak možná zajdu do banky.
Sobota - 15. října, psáno v 12:00 hod.
Včera jsem úplné zapomněl, že dnes bude sobota, kdy obyčejně neordinuji. Nakonec jsem se ale vyhrabal z postele. Koneckonců, já měl dnes chuť pracovat. Myslel jsem, že při práci zapomenu na Smrtonoše. Ale zmýlil jsem se. Myšlenky na smrt mě pronásledovaly stále. Dokonce i paní Smithová poprvé nelhala. A naposled. Ještě dnes jí na hrob donesu věnec, byla mým pacientem několik let. Začínám mít strach. Po tolika letech zemřela tak nečekaně.
Sobota - pokračování, psáno v 18:05 hod.
Tohle začíná být vážné. Když jsem nebožce Smithové pokládal na hrob věnec, viděl jsem v plameni svíce na náhrobku mrtvý obličej! A vůbec celou dobu co jsem byl na hřbitově jsem měl pocit, jako by mě někdo sledoval. A když jsem dnes přišel ošetřit pana Blacka, byl už mrtvý! Dva mrtví za jeden den! To není možné! To se mi snad . . . Ale asi ano. Ále, vždyť to jsou jen výmysly starého doktora, který moc věří svým pacientům, kteří mají halucinace. Nejradši bych dnešní zápis přeškrtal, ale vždyť to stejně nebude nikdo číst, tak proč plýtvat inkoustem?
Neděle - 16. října, psáno v 18:05 hod.
Bože, pomoz mi! Musíš mi pomoci! Jdou po mně! Všichni! Banka do které jsem chtěl jít vyletěla do povětří! A v obchodě se mi snažili podstrčit otrávené maso! Ale já ho vyhodil, nedostali mě a ani mě nedostanou! Jdou po mně! Ne, on jde po mně, Bože! Ano, on jde po mně. Můj domácí! Je to on! Určitě! Myslí si, že dělám rámus a chce se mě zbavit! Ale ne, to ne, Bože, to se nestane. Já budu rychlejší.
Bez data, nejspíše nepatří k minulému zápisu, protože je psaný roztřesenou rukou.
Ano! Jsem volný, Bože! Zbavil jsem se prokletí! Ten mizera určitě proti mě poštval Smrtonoše! Ano, a otrávil mé pacienty, aby mě nahnal do náruče Smrtonoše! Chtěl abych zešílel! Chtěl abych spáchal sebevraždu! Ale já nezešílel. A dostal jsem ho. Byl jsem rychlejší! Už mě nezabije. Mé staré ruce jsou ještě dost silné na to, aby urdousili vraha. Ale co když ho Smrtonoš oživí?! Ne, to nedopustím, Bože! Jsem dobrý chirurg a mám své náčiní!
Bez data, poslední dvojlist je hůře čitelný, kvůli zaschlý rudým skvrnám.
Tak! A je to, Bože! Teď už ho ani Smrtonoš nedá dohromady! Cha chá! Jsem tak šťastný, Bože! Teď jsem volný! Ještě teď vidím před sebou jeho mrtvé tělo. Ach, Bože, jsem tak šťastný. Když si vzpomenu, jak mé nástroje zajížděli do jeho těla! Jsem volný! Cítím tu volnost stejně jako jeho teplou krev! Teď můžu jít konečně klidně spát! Teď, Bože , když se jeho zbytky dají nacpat do krabiček od sirek, jsem konečně klidný!
"No, fuj!" odplivnul si inspektor. "Co si o tom myslíte, detektive?" zeptal se detektiva Johnese. Johnes se podíval na dva doktory, odnášející starého lékaře Madmana ve svěrací kazajce. Pak se opět podíval na skvrny od krve v deníku. "Myslím, že to jak vylíval své srdce Bohu nám velice ulehčí pátrání. Prostě moc důvěřoval svým pacientům, jak sám uvedl v deníku a pak už stačila jen shoda náhod, aby se utvrdil ve svém přesvědčení, že je pronásledován. Takže to znamená, že pan Madman již nebyl v době vraždy duševně zdráv," řekl nakonec. Inspektor se na něj tázavě podíval. "Ne, nepustíme ho. Udělal to on. Je nebezpečný. Dáme ho do psychiatrického ústavu. Je starý a už se nevyléčí, tak ať dožije v bezpečném prostředí," řekl inspektorovi a otočil se, aby položil deník zpátky na jeho místo. "Ať dožije, pokud se nezabije sám," zamumlal pro sebe. Venku doznívalo houkání sanitky odvážející Madmana. Inspektor zamumlal něco ve smyslu, že shody náhod nemá rád a dveře zaskřípali, jak odcházel z pokoje. Johnes dopil čaj a zvedl se ze starého křesla. Odešel a myslel si, že už Madmana neuvidí. Ale hned druhý den ho zavolali do ústavu. "Tak to vypadá, že ho Smrtonoš přece jen dostal," řekl detektiv a povzdychl si. Starý šílený lékař Madman si podřezal žíly. A to ještě s chirurgickou precizností, takže neudělal ani moc velký svinčík...
hm, to od pohledu vipada zajimave, az budu mit pocitac (tzn. vic casu nez pet minut)... tak si to urcite prectu