
Byl krásný letní podvečer a chorvatská rodinka se zrovna vracela domů z nákupu. Nic moc toho nekoupili, jen jedno celé kuře a nějaké koření. Ve velkém totiž nakupovali už předevčírem. Děcko, které neslo tašku s kuřetem, ji hodilo na kuchyňskou linku a okamžitě se ztratilo. Jeho matka po pár vteřinách přišla, vzdychla a kuře dala do ledničky sama.
"Pst! Hoši! Už je vzduch čistý?"
"Jo, už jsou pryč. Kdo jsi?"
"Kuře, nevidíš?"
"Ne, vždycky když otevřou ty dveře, rozsvítí se světlo jako… jako… tisíc sluncí!"
"Aha. A ty jsi někdy slunce viděl?"
"Ne," odvětil jogurt zdráhavě. "A vadí to?" Mezitím, co spolu ti dva mluvili, seběhla se kolem snad celá lednička a všichni si mezi sebou šuškali.
"Tak co? Tak co?" vyskakovaly ředkvičky. "Co je venku nového, co se tam děje?"
"Venku se dějí hrozné věci," odpovědělo kuře ponuře. Ale přes hlasitý šepot ho neslyšely ani ty ředkvičky, co byly hned u něj. "Hrozné věci, povídám!" zahřmělo naštvaně kuře. Všichni zmlkli.
"Co? Snad ne válka? Nebo hladomor?" vypísklo mléko.
"Víš ty co? Přestaň pořád poslouchat to rádio, jo?" odsekla šunka. Mléko něco zabublalo a snažilo se nebýt všem na očích (což pro velkou láhev není jednoduché).
"Ne, přátelé," proneslo konečně kuře, "něco horšího." Odmlčelo se. "Večeře! Ale ne ledajaká! Velká večeře, možná dokonce i oslava!"
Okurky se na sebe nechápavě podívaly, jogurt pokrčil víkem: "No a?"
"Jaké no a? Vždyť nás snědí!" rozlítilo se kuře.
"Ale… tak je to správně," usmála se šunka.
"Správně? Ano, možná," postavilo se kuře na zadní, "ale proč je to tak? Co z toho máme, že je živíme? Že je držíme při životě? Co?" Šunka znejistila. A nebyla sama. Všichni si opět začali mezi sebou zuřivě šuškat.
"Je to tak od počátku věků! Nikdy to nebylo jinak!" vykřiklo mléko. Jogurt, okurky, celer a ještě další se k němu přidali. Zbytek mlčel a mračil se.
"Ano, ale někteří z nás aspoň byli obětováni bohům! A i to je málo!" rozhořčilo se kuře a začalo zuřivě gestikulovat. "Nemyslíte, že si zasloužíme víc? Trochu té úcty než nás snědí? Nebyla by to snad jen pramalá cena za to, že je držíme naživu?" Ředkvičky, hořčice, nedojedená polévka a jejich přátelé souhlasně zamručeli. Mléko a spol. zase zamručeli nesouhlasně.
"Říkám vám, že to dokážeme! Společně jsme silnější než oni!" prskalo kuře na celou lednici. "Bez nás jsou bezmocní! Stačí jen-"
"Pozor!" vypískl kečup. "Někdo sem jde!"
A opravdu. Pár vteřin nato se rozletěly dveře a rozsvítilo světlo. Nikdo se ani nehnul. Za chvíli světlo zhaslo. Vetřelec odešel.
"Nějaké ztráty?" zeptala se hořčice.
"Mléko," odvětila šunka. "Za chvíli ho vrátí."
Třísk! ozvalo se zpoza dveří.
"Co to bylo?" vyhrkly všechny ředkvičky současně.
"Názorný příklad," zašeptalo kuře jak nejtemněji dovedlo, "toho, jak s námi zacházejí. Díky jejich neúctě se mléko již nikdy nevrátí!" Jogurtu vyhrkly slzy. Mléko bylo jako jeho sestra. Nikdy se neodvážil ani pomyslet, že se budou muset rozejít.
"Tak co, přátelé?" rozhlédlo se kuře. "Nabízím vám odplatu. Za všechny útrapy všech našich předků."
"Pomstu!" vykřikl jogurt tak náhle, že se kečup málem převrátil. A ticho. Nikdo ani nedýchal.
Kuře se pomalu opět postavilo na zadní: "Takže?"
Ticho. Dlouhé ticho.
"Není jiné řešení," zasýpal plačící jogurt a přikulil se ke kuřeti. "Pomstíme mléko!"
Všichni měli mléko rádi, s nikým se nehádalo, se všemi bylo za dobře. A tak se stalo, co se stát muselo. Tu noc zavolali obyvatelé toho domu opraváře, protože lednice pořád vydával prazvláštní zvuky.
Druhý den odpoledne byly už přípravy na večeři v plném proudu. Syn majitele domu měl slavit své jedenácté narozeniny.
V šest hodin bylo prostřeno. Hlavní chod se právě dopékal v troubě. Když pak bylo pečené kuře položeno doprostřed stolu, syklo směrem k salátu: "Řekni ostatním, ať se připraví. Akce začíná! Sbohem!" Pak otec oslavence kuře naporcoval a sám si vzal stehýnko.
***
"Uf, to jsem si dal," oddychl si otec po oslavě. "taky vám připadalo to jídlo nějaké divné?"
"Jo, jo," přikývl synek. "Strašně špatně se polykalo."
"A nedáš si ještě jogurt, aby ses dojedl?" zeptala se ho matka.
"Ale jo, ještě mám trochu hlad," odvětil syn. Matka odešla pro jogurt a hned byla zase zpátky.
"Ale… je nějak divně cítit," ohrnul synek nos.
"Ale prosím tě," zamručel otec a vzal si jogurt sám. "Vždyť to ještě není ani prošlé. To se ti jenom zdá."
"Hm. Už mě hlad přešel."
"Ty děcka dnes už nic nevydrží," zavrtěl otec hlavou a dal se s chutí do jídla.
***
Na lavičce v parku seděli dva postarší páni. Jeden četl noviny.
"No tohle!" zvolal ten s novinami. "Největší výrobce jogurtů v Chorvatsku před soudem!"
"Jak to?" zeptal se znuděně ten druhý ze slušnosti.
"Žalovala ho nějaká rodina a mají i lékařské potvrzení!"
"Potvrzení? Na co? Mluv trochu srozumitelně, jo?" optal se otráveně druhý pán.
"No potvrzení, že hlava jejich rodiny se tím jogurtem otrávila, či co!"
Znuděný pán se na svého přítele dlouze podíval: "Blbost. Zas nemají do novin co psát. Mrkni se radši na sport."
super povidka- napadita, mila- fakt moc pekna.. libilo se mi to :-)