Nevím, co k tomu napsat....

"Tak jak jsi na tom?" Dívka stála na jedné straně tlustého plexiskla a snažila se nevnímat ponurou atmosféru kolem. Šedivé zdi, žádný nábytek, žádná okna. Jen šedá.
Naproti ní stál mladý muž. Vyhublou rukou se opíral o sklo, zarudlé oči držel sotva otevřené. Nikdo by nepoznal, že kdysy byly studánkově modré. Rty se už neuměly usmát, pamatoval si jen bolest. Kdysi zdravé, silné černé vlasy mu teď mastné vysely kolem obličeje.
Vypadal o deset let starší.
Dívka natáhla ruku. "Dotkli" se dlaněmi. Zaraženě na ni pohlédl, ale ruku nesundal. Slabě se usmála. I on se zjevně pokusil o úsměv, ale vyšel z toho nepříjemný úšklebek. Přejel jí mráz po zádech.
"Máš za sebou jen měsíc..vydrž to prosím, a už neutíkej…" přikývl. Nejistě, avšak přikývl. "Díky, že jsi se mnou." zašeptal.
"Pět minut vyprchalo!" zařval jí za zády dozorce. I jeho už odváděli. Nestihla se s ním ani rozloučit. Chtěla mu říct, že na něj počká...
****
"Tys tam zase šla, viď?! Kolikrát ti mám říkat, abys toho už konečně nechala??"
"Budu chodit, kam se mi zachce, kdy se mi zachce a s kým se mi zachce! Ty mi rozkazovat nebudeš! Jsem plnoletá." Na to dívka práskla dveřmi a vyběhla z bytu. Zanechala za sebou pouze starou ženu se slzami v očích.
****
Došla si pro svého miláčka a mířila do lesa. Jako vždycky. Šedivý vlkodav pobíhal nadšeně opodál. Už se stmívalo, ale ona se nebála. Ne, když ho měla s sebou.
Posadila se do trávy pod strom a opřela se o kmen. Pes si vyžádal aport, hodila mu tedy klacek jak nejdál to šlo. Snad mu bude chvilku trvat, než ho objeví.
Začínala jí být zima. Schoulila se do svetru a přejela si dlaněmi po pažích.
Zvedla hlavu a uviděla první hvězdy. Dřív rozeznávala souhvězdí. Velký Vůz, Labuť, Orion…bavilo ji to. Avšak nyní už na to neměla náladu. Jako by byla nucena najednou dospět.
Nechtěla se k tomu novu vracet...ale nějak to nešlo. Něco ji do minulosti táhlo.
****
"Ahoj kočko! Pojď, vyrazíme někam! Hrozně se mi líbíš!" přitočil se k ní černovlasý kluk s průzračně modrýma očima, když šla ze školy. Vyjeveně se na něj dívala. "Vždyť ani nevíš, jak se jmenuju." Ušklíbla se. "Já toho vím mnohem víc…pojď! Zažiješ, co jsi ještě nezažila." Usmála se. Ten si tedy fakt věří. "Tím myslíš brambůrky a kolu?" přestala si ho všímat a šla dál.
****
Usmála se na hvězdnou oblohu... Takového kluka, jako byl on, ještě nikdy nepotkala...
Pejsek se vrátil moc rychle. Chvilku se s ním o klacek přetahovala. Ale neměla šanci, vždyť když si její mazlíček stoupne na zadní, je vyšší, jako ona. Nakonec si tedy aport nechala spořádaně předat a hodila mu ho kousek dál do křoví. To než vyhrabe...V hlavě se jí zatím rýsovala další vzpomínka.
****
"Ahoj kočko! Tak rozhodla ses jít??" obrátila oči v sloup. Co ten tady dělá?? Jak přišel na tohle místo? Myslela si, že o něm nikdo neví. A proč mi pořád říká kočko?? "Ty víš, co znamená slovo les?" dobírala si ho. Zářivě se usmál. "Jasně, že vím. Ale v noci je to lepší."
"Ty chodíš v noci do lesa?" tedy…to by do něj neřekla. "Jasně! Lepší než se nudit s cigaretou v hubě." Popošla kousek dál ke stromu a jako vždy si sedla. Pospíchal za ní. " Víš, že ti to tady pod tím stromem moc sluší?" chvilku na něj nechápavě zírala a pak se rozesmála.
****
Pozvdechla si. Tolik se smáli!
"Pojď sem! Ne, že se mi ztratíš!!" křikla na psa a zvedla se. Je čas posunout se dál. Přeci jen, v lese, sama, v noci…Ale je to fajn.
****
"Kam ses vydala?" Otočila se. Stál tam ovšem někdo, koho nechtěla vidět už nikdy v životě. "Do toho ti nic není." odsekla a šla dál. "Já myslím, že ano."
"Jenže já vím, že ne."
"Tys zapomněla? Patříš mi."
"Hele, Romane...Já jsem ti nikdy nepatřila a ani patřit nebudu! Nejsem kus nábytku."
"Necukej se a dej mi pusu..." Začal se na ni sápat. "Nesahej na mě!"
"Hele, nech jí bejt!" Naštěstí tam stál Marek.
"ÁÁÁ, tak ty už sis našla náhradu..."
"Ne, já jsem si našel jí. A ty se jí už nikdy nedotýkej, jasný?" To mu stačilo. Roman se otočil a docela rychle se vypařil, protože nemohl přehlédnout, že Marek je asi o hlavu vyšší a mnohem "vypracovanější".
Vrhla se mu do náručí.
****
Les začal řídnout. Pes poskakoval okolo, vůbec si nevšimnul, jako má jeho panička náladu. Ještě tak dva kilometry po silnici a dostane se zpátky do města. K lidem a všemu, co tak nenávidí.
Povzdechla si. Jak je to dlouho? Rok? A stále je to tak živé, jako by to prožívala včera.
****
Procházeli se ruku v ruce. Najednou se sehnul a utrhnul jí zářivě bílou kopretinu. Vykřikla radostí. Jak ráda je má. Letmo ho políbila. Ale on chtěl víc. Přitáhl si jí zpátky. Nebránila se.
"Děkuju ti." Políbil jí do vlasů. Víc říkat nemuseli, když ráno mířili zpátky domů. Byla šťastná.
****
Procházela ulicemi města, sem tam viděla známou tvář. Přátele z dřívějších dob...občas jí někdo pozdravil. Odpovídala jen tak na půl...moc to nevnímala. Pořád se topila v minulosti...a dnes, když opět viděla Marka...všechno se vrátilo.
****
Byl to jejich den. Výročí. Tak dlouho se na něj těšila! Koupila mu dokonce i dárek. Sice se dohodli, ze dárky si dávat nebudou, ale rok spolu...to se nějak oslavit musí. Jenže...celý den se choval velice divně...Jako by byl duchem jinde.
"Stalo se něco?"
"Ne, jen prostě musím jít."
Cože? Vždyť tenhle večer měl být jen náš. Slíbil mi to….slíbil mi, že se mnou zůstane.
Ale to už mu říct nestihla. Odešel. Odešel pryč a jí nechal stát samotnou uprostřed parketu. Jako v mlze se rozhlédla. "Zdá se, že tvůj ochránce tě opustil, co??" ozval se z kouta její bývalí přítel Roman. Otočila se k němu zády a šla domů.
****
Odemkla svůj byt a pustila psa dovnitř. Mířil přímo do obýváku, na svůj polštář. Ona nejprve vešla do koupelny.
Z police vytáhla úplně novou žiletku. Už dlouho si pohrávala s myšlenkou, že by to mohla zkusit. Jaké to asi je? Vzít ten ostrý nástroj a přejet s ním po zápěstí…ale ne, dnes ne...Je přece v pořádku. Podle možností...Zvládne to...
****
"Co je?" vůbec tomu nerozuměla. "Co by? Nic!" surově ji od sebe odstrčil. Nepoznávala ho. Vždyť to on jí kradl polibky, kdykoliv to bylo možné. "Prostě mě nech bejt, jasný?" řval. "Ale vždyť ti nic nedělám!" vracela mu to. Takhle ho vůbec nepoznávala. "Vypadni! Vypadni odsud! Nemám na tebe náladu, ty káčo pitomá!" Zděšeně vstřebávala, co jí právě teď řekl. "Marku...! Nikam nejdu! Dokud mi neřekneš, co to s tebou je!" přiskočil k ní a vrazil jí facku. Ani mu jí nestačila vrátit. Popadl jí za rameno a vyhodil před dveře.
****
Osprchovala se a vlezla si do postele. Najednou jí byla taková zima…oblékla si svetr a znovu se zachumlala pod peřinu. Proč jen se to začalo tak kazit?
****
Klepala, ale nikdo neotvíral. Zkusila vít za kliku. Odemčeno. Marek přece zamikal! Potichu se vkradla dovnitř. Všude bylo ticho. Až moc velké. Nakoukla do kuchyně, nic. Zkusila ložnici, taky nic.
Našla ho až v koupelně.
Ležel ve vaně, jedna ruka mu visela přes okraj. A na zemi se povalovala injekční stříkačka.
Okamžitě zavolala záchranku.
****
"Musíš se léčit!"
"Nejsem závislej!"
"Ne? A jak to, že jsi skoro umřel? To bylo po čokoládě, nebo co?!!" Svěsil ramena. "Carol...já tě miluju..." Zašeptal. "Já tebe taky Marku. Chci ti jen pomoct…"
"Já ale pomoc nepotřebuju!" zařval. Po tvářích jí začaly stékat slzy. "Omlouvám se…promiň mi to, prosím…odpusť…" vzal jí do náruče a hladil po vlasech.
Přerývaně se nadechla. "Vyber si. Já nebo drogy." A odešla.
****
Ráno vstala úplně rozlámaná. Uvařila si čaj, nakrmila psa a chystala se jít do práce. Nějak si vydělat musí...
Zazvonil telefon.
"Haló?"
"Dobrý den, je tam Carol Gertová?"
"Ano, u telefonu. Stalo se něco?"
"Bohužel Vám musím oznámit, že Váš přítel včera opět utekl." Jako by jí někdo zmáčknul srdce ledovou rukou. "Předávkoval se, dnes ráno ho našli v parku. Seděl opřený o strom a v ruce měl zmačkaný papír. Je to asi pro Vás. Prosím, pojďte si to vyzvednout."
Nějakým záhadným způsobem se dostala do parku. Vůbec si cestu nepamatovala. Zrovna ho odváželi. Přes slzy vůbec neviděla na cestu. Starší žena jí podala papír.
Promiň, nedokázal jsem to. Ale miluju tě
nevím proč,ale tahle povídka se mi líbí nejvíc...