Rozhodla jsem se sem dát taky něco kratšího....
žánr: depresivní

Běžela a nevěděla kam. Nepřemýšlela. Stačilo běžet a běžet…ani si neuvědomila, že už dávno není ve městě. Teď míjela stromy, potok…konečně se jí po tvářích začaly kutálet slzy. Už nemohla. Prostě nemohla dál.
Svezla se na kolena a schovala svou tvář do vysoké trávy. Barevné květy omamně voněly, slunce svítilo, ptáčci zpívali. Ale ne pro ni. Viděla šedou. Žádné barvy.
Vždycky říkala, že by se kvůli klukovi nikdy nezabila. I kdyby to měl být jen pokus. Nechápala dívky, které skákaly z mostu, řezaly si žíly…měla štěstí. Nedokázala to. Bála se bolesti. Stačila jí ta uvnitř.
Uklidnila se. Slzy přestaly téct dolů po její tváři. Zavřela oči.
*****
"Cože? Zase odjíždíš?!"
"Já musím lásko!"
"Nemusíš! Jedeš za ní, viď?"
"Ne! Věř mi! Karolíno..!"
"Ne, nevěřím! Lháři, lháři! Nenávidím tě, slyšíš? Nenávidím!" vztekle po něm mrskla řetízek s přívěškem ve tvaru andělíčka.
"Aděli můj! Lásko..!!!" křičel na ní, ale ona už běžela pryč.
*****
Kdyby si to tenkrát nechala vysvětlit. Kdyby počkala, co jí řekne. Kdyby hodila za hlavu tu svojí nadutou pýchu! Mohl tady teď sedět s ní! Ne, neseděli by tady. Určitě by ji zavedl na jejich místo. Na jednu lavičku u lesa. Na osamělou lavičku, která střeží pole a louky.
Sedli by si na ní a chvilku si povídali. Jenže on by tak dlouho odpovídal jednoslovně, až by se naštvala. Vždycky, když si chtěla povídat, on už se chtěl líbat. Nakonec by mu podlehla. Vzal by si jí na klín a mezi polibky by ho škádlila.
*****
"Karolínko….já vím, že jsi tam! Zvedni to, prosím. Prosím!! Já sem s ní vážně už nic neměl!! Karolíno…já tě…miluju." Zatočil se s ní svět, ale stejně telefon nezvedla. Jen záznamník nahrál tohle vyznání. Jak dlouho čekala, až to slovo vyklouzne z jeho úst? Věděla, že jí má rád, že mu na ní záleží. Ale nikdy to neřekl. A ona to potřebovala slyšet. Pozdě.
Odešel.
*****
Lháři! Lháři! Lháři…chtěla křičet, ale z jejích úst nevyšel ani hlásek. Věděla proč. Byla to nehorázná lež. Ona si za všechno může. Ona ho odehnala. Do její náruče. Dostala na sebe vztek. Jak mohla? Proč to udělala?
*****
"Karolíno!" vztekle bušil na dveře. Nechtěl se vzdát. "Tak co po mě chceš? Co po mě chceš?!" v návalu zuřivosti kopnul do dvěří.
Seděla v obýváku, v uších pecky a snažila se neposlouchat jeho výkřiky. Po tvářích jí stékaly slzy.
******
Pitomá ješitnost. To ona za všechno může. Ach bože! Spolkla by jí, kdyby věděla jak. Nedokázala to.
Už nikdy nepřišel. Už na ni za dveřmi nečekaly rudé růže. Už ho nikdy neviděla. A teď je pozdě brát něco zpět. Zatraceně pozdě. Prohrála.
Schoulila se do náruče lučních květin. Rozevřela dlaň. Vítr z ní vyfouknul zmačkaný a od slz promočený papír. Svatební oznámení.
WOW! normálně se mi chtělo brečet........