I zázraky se dějí
"Adame, co k čertu chceš?"
"Počítám do tří."
"Co ti teda vadí?"
Kapitola 5. - Že by?
"Adame, co k čertu chceš?"
"Počítám do tří."
"Co ti teda vadí?"
Kapitola 5. - Že by?
Ráno ji probudil zpěv ptáků. Připadalo jí, jako by to byl pouze sen. Ara seděla kousek od ní a upřeně ji pozorovala. "Pojď sem, Aro." Vyzvala ji s úsměvem Selín. "Zdá se, že jsme tady usnuli, co? A samozřejmě to doma ani neví…" Dodala spíš sklíčeně. Nikdo ji nečekal. Rodičům je ukradená. "No nic. Dáme se do práce, ne? Právě sem si vzpomněla, Kony potřebuje novou ohradu. Zvládneme to?" Ara šťastně štěkla. "Ty si můj miláček, viď!" Kony dotčeně zařehtala. "Jasně, mám i tebe. A promiň za ten včerejšek. Neměla jsem tě tak hnát." Začala ji hladit po čumáku.
Mohlo být tak deset hodin ráno. Její dlouhý spánek ji ani nepřekvapil. Včera se vrátily pozdě a pěkně ztrhané…Pustila Kony na jízdárnu, ošetřila si rány a začala snášet kůly. Naštěstí jich měla babička dost.
Byla to tvrdá práce. Vyvrtat díru, zatlouct do ní kolík, zasypat jej a pořádně upevnit. Slunce neuvěřitelně pálilo. Musela si svléknout tričko. Pokračovala dál v podprsence a snažila se prací zahnat všechny myšlenky.
Den utíkal jako voda. Už je odpoledne. Asi tak dvě hodiny, řekla si Selín. Musím si pospíšit. Za chvíli tudy začnou proudit davy ke koupáku. Nějak zvlášť nestála o to, aby ji očumovali.
Dál pilně vrtala díry a usazovala do nich kůly, když se za ní ozval hlas. "Ahoj…Selín…Co děláš?" Otráveně se k němu otočila. "Adame, co k čertu chceš?" Přistoupil o krok k ní. "No…omluvit se." Nechápavě se na něj dívala. "Omluvit se??? Za co?" Přešlápnul si z nohy na nohu a naprázdno polknul. "Včera na koupáku sem na tebe byl hnusnej…" Selín zvedla bradu. "Tak hele, urážky mi nevadí, ale nevytahuj mojí minulost. Vůbec nic o mě nevíš a nemáš na to právo!"
"A to bych chtěl právě změnit! Pověz mi o sobě!" žadonil nadšeně.
"Když sem mluvila, neposlouchals. Teď začínat nehodlám." Odsekla mu a dál se věnovala svojí práci. Beze slova vzal vrták a ujal se vrtání děr. Selín do nich okamžitě bouchala pětikilovou palicí kůly. Zvedla hlavu a střetla se s jeho obdivným pohledem. "Ty máš svaly! Posiluješ?" Rty se jí zvlnily v úsměvu. "Blázníš? Nesnáším to, jenže makám tady." Usmál se na ni.
Ve dvou to šlo mnohem líp. Večer byly vztyčeny všechny sloupy a Selín už jen musela nabouchat stěny. "To si nechám na zítra. Díky za pomoc, Áďo. Bez tebe bych to asi těžko zvládla." Usmál se na ni: "To nic. Rád sem zde s tebou byl." Prudce k ní přiskočil a objal ji. Zapřela se mu do hrudi. "Adame, tohle ne. Nech toho. Pusť!" Usmíval se na ni a stisk nepovolil ani o kousek. "Ne! Na tohle sem dost dlouho čekal. Chci tě, víš? Jsi jen a jen moje." Mluvil jí přímo u rtů. Snažila se od něj odtáhnout. "Tak to si mě neměl opustit! Nech toho a pusť mě!" Snažila se jej odstrčit, ale ani se nehnul. "A proč?" Vysmíval se jí. "Pusť jí, když si to přeje!" Zahřmělo za Selín.
Adam ji k sobě přitáhl ještě víc a vztanul tváří v tvář Jakubovi. Kuba mluvil klidně, avšak šířila se kolem něj nepopiratelná autorita. Selín dostala chuť schovat se do díry "Nepleť se do toho!" Vyjel na Jakuba Adam. "Počítám do tří." Nenechal se zastrašit Jakub. "Nebo co? Rozdáme si to ručně? Kdo vůbec seš?" útočil dál Adam. "Jo, přesně to mám na mysli. A ona patří mě!" Selín se zatočila hlava hněvem. Majetek?? Co si o sobě myslí? Ještě včera na ni křičel a dnes je jeho majetek? "Tak dost!" Zařvala na ně. Oba se po ní ohlédli. "Nechte už toho! Adame…nic nenabízím dvakrát. Neměl ses na mě vykašlat. A ty" podívala se přísně na Kubu "pleteš si pojmy z dojmy, chlapečku. Včera ses ke mně zrovna nehlásil, co?" otočila se a naštvaně odcházela.
"Selín!" křikl na ni Kuba. "Stůj!" Adam ho posměšně sjel pohledem. "Nevypadáte jako šťastnej páreček. To mám ještě šanci!" smál se. "Opovaž se na ni šáhnout a zabiju tě!" odpověděl mu Jakub a rozběhl se za Selín.
"No tak se zastav!" volal. "Selín!"Nechtěla jej slyšet. "Tygřice!!!" Jako na povel se zarazila a otočila k němu. Z očí jí sršely blesky. "Neříkej mi tak. To nejsem já." Mluvila velice potichu a ze slov sálala výhružka. "Právě sem tě zachránil, uvědomuješ si to?" Připomínal jí. "Tak ty bys chtěl, abych ti poděkovala? No jak si přeješ! Sem ti nevýslovně vděčná." Zamrkal překvapením. Řekla to upřímně, i když trochu moc ironicky. "Co ti teda vadí?" Otázal se. "Nic mi nevadí, co by mělo? Majetku přece nemůže nic vadit. Je to jen věc. Hračka, se kterou se pobavíš a vyměníš za novější model!" Tak o tohle jde, uvědomil si. "Selín, já to řekl jen abych ho zastrašil! Věř mi, prosím!" Celou dobu odmítavě vrtěla hlavou, ale u slova "prosím" se zarazila. Řekl to tak…zoufale.
Pohlédla na něj. Hledal její oči a pomalu se k ní blížil. Natáhla před něj ruce, jako by se ho snažila zastavit. Zmáčkl její zápěstí a přitáhl ji k sobě. Nebránila se. "Selín…" zašeptal a políbil ji. Byl to polibek plný něhy. Hrál si s jejím jazykem. Selín se propadala kamsi do neznáma. Takhle ji políbil tenkrát naposledy…
Líbali se dlouho a pak ji k sobě přimáčkl. "Proč si to udělal?" šeptala mu do košile. Mlčel. Nebylo třeba žádných slov. Odpověď znali oba dva. Hladil ji po zádech a předával jí svoje teplo.
Mohlo být tak deset hodin ráno. Její dlouhý spánek ji ani nepřekvapil. Včera se vrátily pozdě a pěkně ztrhané…Pustila Kony na jízdárnu, ošetřila si rány a začala snášet kůly. Naštěstí jich měla babička dost.
Byla to tvrdá práce. Vyvrtat díru, zatlouct do ní kolík, zasypat jej a pořádně upevnit. Slunce neuvěřitelně pálilo. Musela si svléknout tričko. Pokračovala dál v podprsence a snažila se prací zahnat všechny myšlenky.
Den utíkal jako voda. Už je odpoledne. Asi tak dvě hodiny, řekla si Selín. Musím si pospíšit. Za chvíli tudy začnou proudit davy ke koupáku. Nějak zvlášť nestála o to, aby ji očumovali.
Dál pilně vrtala díry a usazovala do nich kůly, když se za ní ozval hlas. "Ahoj…Selín…Co děláš?" Otráveně se k němu otočila. "Adame, co k čertu chceš?" Přistoupil o krok k ní. "No…omluvit se." Nechápavě se na něj dívala. "Omluvit se??? Za co?" Přešlápnul si z nohy na nohu a naprázdno polknul. "Včera na koupáku sem na tebe byl hnusnej…" Selín zvedla bradu. "Tak hele, urážky mi nevadí, ale nevytahuj mojí minulost. Vůbec nic o mě nevíš a nemáš na to právo!"
"A to bych chtěl právě změnit! Pověz mi o sobě!" žadonil nadšeně.
"Když sem mluvila, neposlouchals. Teď začínat nehodlám." Odsekla mu a dál se věnovala svojí práci. Beze slova vzal vrták a ujal se vrtání děr. Selín do nich okamžitě bouchala pětikilovou palicí kůly. Zvedla hlavu a střetla se s jeho obdivným pohledem. "Ty máš svaly! Posiluješ?" Rty se jí zvlnily v úsměvu. "Blázníš? Nesnáším to, jenže makám tady." Usmál se na ni.
Ve dvou to šlo mnohem líp. Večer byly vztyčeny všechny sloupy a Selín už jen musela nabouchat stěny. "To si nechám na zítra. Díky za pomoc, Áďo. Bez tebe bych to asi těžko zvládla." Usmál se na ni: "To nic. Rád sem zde s tebou byl." Prudce k ní přiskočil a objal ji. Zapřela se mu do hrudi. "Adame, tohle ne. Nech toho. Pusť!" Usmíval se na ni a stisk nepovolil ani o kousek. "Ne! Na tohle sem dost dlouho čekal. Chci tě, víš? Jsi jen a jen moje." Mluvil jí přímo u rtů. Snažila se od něj odtáhnout. "Tak to si mě neměl opustit! Nech toho a pusť mě!" Snažila se jej odstrčit, ale ani se nehnul. "A proč?" Vysmíval se jí. "Pusť jí, když si to přeje!" Zahřmělo za Selín.
Adam ji k sobě přitáhl ještě víc a vztanul tváří v tvář Jakubovi. Kuba mluvil klidně, avšak šířila se kolem něj nepopiratelná autorita. Selín dostala chuť schovat se do díry "Nepleť se do toho!" Vyjel na Jakuba Adam. "Počítám do tří." Nenechal se zastrašit Jakub. "Nebo co? Rozdáme si to ručně? Kdo vůbec seš?" útočil dál Adam. "Jo, přesně to mám na mysli. A ona patří mě!" Selín se zatočila hlava hněvem. Majetek?? Co si o sobě myslí? Ještě včera na ni křičel a dnes je jeho majetek? "Tak dost!" Zařvala na ně. Oba se po ní ohlédli. "Nechte už toho! Adame…nic nenabízím dvakrát. Neměl ses na mě vykašlat. A ty" podívala se přísně na Kubu "pleteš si pojmy z dojmy, chlapečku. Včera ses ke mně zrovna nehlásil, co?" otočila se a naštvaně odcházela.
"Selín!" křikl na ni Kuba. "Stůj!" Adam ho posměšně sjel pohledem. "Nevypadáte jako šťastnej páreček. To mám ještě šanci!" smál se. "Opovaž se na ni šáhnout a zabiju tě!" odpověděl mu Jakub a rozběhl se za Selín.
"No tak se zastav!" volal. "Selín!"Nechtěla jej slyšet. "Tygřice!!!" Jako na povel se zarazila a otočila k němu. Z očí jí sršely blesky. "Neříkej mi tak. To nejsem já." Mluvila velice potichu a ze slov sálala výhružka. "Právě sem tě zachránil, uvědomuješ si to?" Připomínal jí. "Tak ty bys chtěl, abych ti poděkovala? No jak si přeješ! Sem ti nevýslovně vděčná." Zamrkal překvapením. Řekla to upřímně, i když trochu moc ironicky. "Co ti teda vadí?" Otázal se. "Nic mi nevadí, co by mělo? Majetku přece nemůže nic vadit. Je to jen věc. Hračka, se kterou se pobavíš a vyměníš za novější model!" Tak o tohle jde, uvědomil si. "Selín, já to řekl jen abych ho zastrašil! Věř mi, prosím!" Celou dobu odmítavě vrtěla hlavou, ale u slova "prosím" se zarazila. Řekl to tak…zoufale.
Pohlédla na něj. Hledal její oči a pomalu se k ní blížil. Natáhla před něj ruce, jako by se ho snažila zastavit. Zmáčkl její zápěstí a přitáhl ji k sobě. Nebránila se. "Selín…" zašeptal a políbil ji. Byl to polibek plný něhy. Hrál si s jejím jazykem. Selín se propadala kamsi do neznáma. Takhle ji políbil tenkrát naposledy…
Líbali se dlouho a pak ji k sobě přimáčkl. "Proč si to udělal?" šeptala mu do košile. Mlčel. Nebylo třeba žádných slov. Odpověď znali oba dva. Hladil ji po zádech a předával jí svoje teplo.
zamotaný! :-D boží!