close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Síla slunce VIII.

2. června 2006 v 10:00 | mina |  Povídky zakl.
Vrátila se zpátky do křesla a Alan s Danem si sedli naproti. Alan se snažil být co nejblíže. Kdyby jej potřebovala…
"Je to už přes pět let. Přesně si pamatuji každičký detail. Od rána lilo jako z konve. Blesky bičovaly oblohu a hrom stíhal hrom. Celá planeta naříkala pod provazci kapek a krup. Nebe se podobalo roztavenému železu. Nepronikl jí ani jeden paprsek slunce. Žádného…
Od probuzení mě doprovázel zvláštní pocit. Jako by se mělo něco stát…proč jen jsem mu nevěnovala pozornost, proč?" Schovala hlavu do dlaní. Ani jeden si nedovolil ji přerušit. "Taťka se zavřel v dílně, než jsem vstala a mamka se věnovala uskladňování surovin. Chtěla, abych jí pomohla, ale já byla moc líná. Schovala jsem se v nejvyšším patře a četla si knížku. Marie -naše kuchařka- vařila. Jenže potom jeden z blesků vyhodil elektřinu. Sešli jsme se tady a mamka navrhla, abychom si zahráli Člobrdo." Byla zde, ale před pěti lety. Zírala do prázdna, kde viděla svoje vzpomínky. "Všude jsme zapálily svíčky. Vyhrávala jsem, když oknem proletěla nějaká věc. Dýmovnice. Tatínek mě zastrčil pod schody a přisunul přede mně křeslo." Hlas se jí trošku třásl, obličej má bledý.
"Moc jsem toho neviděla, jen slyšela ten hrozný řev a pláč maminky. Když jsem se odvážila vyhlédnout, stál Termit s některými svými kumpány okolo. Všichni tři jsou mrtví! Maminku a Marii znásilnily a až poté zabili…" zatnula ruce v pěst. Tolik vzteku, kolik Alan cítil z jejího hlasu, ještě u nikoho nezaznamenal.
"Tatínek mě učil od pěti let zacházet se zbraní. Kuše, meče… Za sebou jsem měla zásobník s noži. Nemohla jsme to nechat jen tak! Prostě jsem je vytáhla a začala je po nich házet. Zabila jsme všechny přítomné, než se vzpamatovali. Až na Termita. Jakmile objevil můj úkryt, začal do mě střílet. Pouze mě zranil. Tajnými dveřmi jsem se dostala ven z domu. Naštěstí se nepřesvědčil, jestli uspěl. To bylo mé štěstí.
S Marií jsme si kdysi postavily tajný úkryt. Tam jsem zůstala asi tři dny. Ošetřila rány… když jsem se odvážila vrátit, byli všichni pryč. Nezbyl jediný důkaz, že jsou mrtví. Jen krvavé skvrny na koberci. Od té doby zde žiji sama."
Všichni mlčeli. Ani jeden z jejích posluchačů nevěděl co říct. Alan se cítil strašně. Nutit šestnáctiletou dívku, skoro ještě dítě, aby vzpomínala na nejhorší den ve svém životě…připadal si jako největší zločinec Vesmíru. Musel už něco říct. "Já…promiň, kdybych věděl…"
"Alane, už se stalo. Neomlouvej se." Zuřivě potlačovala slzy. "Měl jsi pravdu, Dane. Jsem stejná jako on. Ještě horší. Zabila jsem je! Všechny jsme je zabila." Nyní se slzám neubránila. Utřela si oči rukávem, vyskočila na nohy a utíkala pryč. Alan ji popadl za loket a přitiskl k sobě. Bránila se -jako vždy- když pro ni však otevřel svou náruč, zmáchala mu celé tričko.
Dlouho ji hladil po zádech. Pomáhalo to. Daniel se někam diskrétně vypařil, zůstala s ním sama.
"Nenávidíš mě?" prolomil ticho, jakmile se přestala třást, ale ze svého klína ji nepustil. "Nedovedeš si představit, jak moc bych tě chtěla nenávidět. Jsi pirát. Tvůj přítel je člověk, který zabil mou rodinu. Ale já to nedokážu. Neumím tě nenávidět. Odejdeš a už nikdy se nevrátíš, jenže…já tě nemůžu nenávidět!"
"Carol!" na nic nečekal a prudce ji políbil. "To myslíš vážně?"
"Ano." Říkala to tak smutně, zahanbeně! "Já tě miluju." Vyletělo to z něj, ani nevěděl jak. Prudce zvedla hlavu, málem mu urazila bradu. "To myslíš vážně?"
"Naprosto!" dalších pět minut se líbali. Nemohli se nabažit toho druhého. Pro Carol to byla úplně nová zkušenost, ale je velice bystrou žačkou.
Druhý den ráno se sešli u snídaně. Carol se rozpačitě dívala z jednoho ona druhého, najednou nevěděla, jak se má chovat. Alan jí to rychle ukázal, když ji políbil.
"Co uděláme s piráty?" zeptal se Dan.
"Odvezete je k soudu. Nechcete zde zůstat, ne?" ozvala se Carol po třech mučivě tichých minutách. "Zkejsnout tady nechci, ale ty jsi moje přítelkyně. Poleť s námi!"
"Dane, tohle je můj domov. Neopustím ho."
"Stejně nemáme čím letět!" zvolal triumfálně Alan šťastný, že má logický důvod, proč zde s Carol zůstat. "Já mám loď." Vyvedla jej z omylu a raději se mu nedívala do očí. "Takže odletíme zítra ráno." Ukončil debatu Dan. "Proč jsi neodletěla?" Stále tuto skutečnost nemohl přenést přes srdce. "A kam? Nikoho nemám. Nejspíš bych skončila jako děvka v prvním přístavu nebo by mne prodali do otroctví." Víc o tom nepadlo ani slovo.
A je to tady. Všichni piráti jsou naloženi v nákladovém prostoru úplně stejného Brouka, se kterým přiletěli. I Dan se už s Carol rozloučil. Zbýval pouze Alan. Suverénně k ní nakráčel a vrazil jí do rukou kytici květin. Jsou smrtelně jedovaté, ale to samozřejmě nemůže vědět. Řeknu mu to jindy, usmyslila si. "Měj se tam krásně." Pošeptala se slzami v očích a objala ho. Stále nic neříkal. Upřeně si ji prohlížel. Zklamaně jej pustila a odstoupila. Mohl se aspoň pokusit…
Znenadání ji popadl do náručí a líbal.
"Víš, že se vrátím, viď?"
"V nic jiného nedoufám!" slzy již neudržela. "Neplač pro mě! Za měsíc jsem zpátky! Vydržela jsi to tady sama pět let, tak co je jeden měsíc?"
"Bude to nejdelší měsíc mého života!" ujistila ho a sledovala, jak za sebou zavírá železná vrata.
Vrátí se. Slíbil to.
JKonecJ
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 anna anna | 3. června 2006 v 10:31 | Reagovat

jej, to bylo krásný!!!

2 yaqui yaqui | 4. června 2006 v 1:03 | Reagovat

Ale mě se to líbilo dřív.... ty to ve srovnání se mnou nenávidíš! ;o)

3 mina mina | 10. června 2006 v 14:11 | Reagovat

díky za chválu Yaqui :o)) a tobě samo též, Anno :o))

4 aero aero | 8. srpna 2006 v 14:29 | Reagovat

pěkný...takoví na domyšlení..klidně bys mohla napsat třeba po 30 letech :-DD

5 Ami Ami | Web | 22. června 2008 v 20:22 | Reagovat

no a teď jestli se vrátí, jinak úžasná povídka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama