Tohle je taková krátká kapitolka...ale asi docela důležitá, nevím. snad se bude líbit. a chtěla bych ji věnovat mému...spolužákovi.
"Za co?"
"Ale pak už půjdeme, slibuješ Šroty?"
Kapitola 6. - Druhá tvář
Mířil se mnou přímo doprostřed hradu. Táhnul mě za sebou jako nějaký kus hadru, ale…pořád mě držel za ruku. Nepustil mě ani na místě.
"Tohle si vypiješ!" křikl mi do ucha přes hlasitou hudbu. Green Day. Jej! Co jsem zase provedla? Nechápavě na něj zírám. Ďábelsky se usmál a začal se mnou točit ve velkých kruzích. Ani jsem neměla čas se ho zeptat.
To bylo poprvé od mých 10 let, co mi někdo udělal letadlo*. Jenže Tom nechtěl skončit. Naopak stále zrychloval a zrychloval. Dělalo se mi už pěkně špatně. Co jsem komu udělala??!!
Žaludek jsem měla až v krku, do očí se mi hrnuly slzy. "Prosím…přestaň…" zašeptala jsem. Nemohl mne slyšet. Ne přes ten rámus tam. Bála jsem se, ne, už jsem doufala, že umřu. Jen aby byl konec!
A najednou přestal. Točila se mi hlava, viděla jsem zlaté hvězdičky. "Spokojená?" syknul. Stejně rychle, jako mne chytil, mne i pustil. Málem jsem se sesunula k zemi. Ošklivě se chechtal. Stálo mě to velké úsilí, nespadnout před ním. Zavřela jsem oči a počítala do deseti.
"Za co?" musela jsem počkat, až se zem přestane točit a ty příšerné hvězdičky poletí otravovat někoho jiného.
Trošku zaraženě na mě hleděl. Poté se rychle otočil a zmizel v davu. Tak teď už jsme šla k zemi. Schoulila jsem se do rohu hradu a přemýšlela. Proč to jenom udělal?
"Charlotto!" probral mne David. "Co se ti, proboha, stalo?" zatřásl se mnou. "Nic, jsem v pořádku…jen se mnou netřes!"
"Vždyť jsi úplně bílá! Je ti špatně?" pokračoval dál. Starostlivě mi sahal na čelo, musela jsem se smát. Je to prostě můj nejlepší přítel. "Ne, vážně mi nic není. Neboj se!" usmála jsem se. Ale ten úsměv mi moc dlouho nevydržel. Uviděla jsem za ním stát Toma. Jen na okamžik se naše oči setkaly. Ucukl, a opět zmizel.
"Tak už to vyklop! Mě neobelstíš, Šroty. Kdo ti to udělal?" Mám mu to říct, nemám mu to říct…??? "Nikdo, jsem jen hodně unavená. Těším se do postele." Nevěří mi, poznám to na něm. Avšak mlčel.
"Tak pojď, balíme to!" pomalu mi pomohl na nohy a snažil se mne odvést. "Ještě ne! Slíbila jsem, že to tady uklidíme!"
"Tak se na to vybodni!" překvapeně jsem na něj zírala. "To já ale nemůžu! Dala jsem mu svoje slovo! Jak něco takového vůbec můžeš říct?!"
"No tak promiň…" zamyslel se. "Ale pak už půjdeme, slibuješ Šroty?" přikývla jsem.
Než jsem se nadála, stáli kolem mě všichni. Až na Toma a holky. A pak se stalo něco, co mne úplně dostalo. Bill vzal do ruky mikrofon a začal do něj řvát.
Lidé, všichni ti puberťáci, začali uklízet balónky, sbírat plechovky a vůbec dávat do pořádku celé prostranství.
Díky nim jsme se během 30 minut vraceli zpátky na hotel.
(poznámka: * Letadlo je druh hry, kdy jeden člověk chytně druhého za ruku a nohu a otáčí s ním rychle dokola. Většinou se to dělá malým dětem.)
to je skvělý!!těším se, jak to bude dál!