close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Vůně letních květů V.

3. května 2006 v 9:00 | mina |  Povídky zakl.
Ondra věděl, že přestřelil, jakmile svou urážku vyslovil. To, jak se na něj podívala…připadala mu najednou nějak ztrápená. V té chvíli zahlédl pohled laně, která je uhnaná a jen čeká na kulku střelce, stojícího opodál. Okamžitě své poznámky litoval, avšak…vzít zpátky ji prostě nemohl.
Stejně ho vyprovokovala ona. Nejdřív Matěj…ta hádka před tím setkáním byla snad nejhorší ze všech. Pitomá sázka! Vůbec na ni neměl přistupovat. Proč to jen dovolil?
Nebyl nějaký chudý prosťáček, jak si zjevně všichni mysleli. Měl vliv. A velice bohatou rodinu. Vždy Matějovi promíjel jeho zvýšený zájem o dívky-hlavně proto, že se choval téměř stejně-ale když kvůli tomu jednu holku málem znásilnil, rozhodl se mu dát lekci.
Začal svádět všechny dívky v okolí, jen aby mu dokázal, že není neodolatelný. Za pár měsíců se mu docela slušně dařilo šlapat po Matějově sebevědomí. Většinu dívek platil, nechtěl je zase tak moc ranit.
Matěj byl vážně mimo vzteky. A když se Ondrovi podařilo získat Matějovu současnou holku, došla mu trpělivost a vyhlásil mu válku. Po pár dnech z něj vypadla sázka.
Ondra nesnášel rozkazy. Tedy jejich poslouchání. Tahle holka začala špatně. Nemohl se však této hrdé a pokud věděl, inteligentní osůbce divit. Nic o něm nevěděla. A vlastně…až nyní mu došlo, že ani nezná její jméno.
Co takhle se jí omluvit? Promlouval hlásek z jeho hlavy. A proč bych měl? Nic jsem neudělal. Odpovídal mu spěšně. Vážně ne? Kde bereš tu jistotu?nenechal se hlas. Ztichni! Omluvim se, no! Okamžitě se vydal za ní.
Stála na pastvinách, přesně, jak předpokládal. Přišel k ní nějakej kluk. Ondra se zaseknul v polovině kroku. V prvním okamžiku si oddychl. Hádali se. Pak mu ovšem dovolila, aby ji vzal za ruku. V Ondrovi všechno jen vřelo. Chystal se zasáhnou, ona ho však záhy odehnala.
Zvláštní, pomyslel si. Asi nebude tak lehce k mání, jak jsem předpokládal…
Opět vykročil. Při nejmenším se jí musím alespoň omluvit. Nechtěl si to přiznat, ale obával se, jestli nemá něco s tím loktem. Nebyl k ní zrovna jemný.
Procházel zrovna kolem Tininy stáje, když si všimnul, jak k objektu jeho sledování potichu míří někdo další. Matěj. Zlost se v něm rozhořela novým plamenem. Jakmile vetřelec objal dívku kolem pasu, schoval se do stínu a dvojici pozoroval.
Zvláštní. Najednou se se mnou chce každý bavit. Kristýna tomu pořád nemohla, možná ani nechtěla, věřit. Krysa…kdysi byli úhlavní nepřátelé. Snažil se jí znepříjemnit život na každém kroku. Dokonce se spolu párkrát nesnesli v jedné místnosti. A ještě ti dva…vypadali jako bratři. A oba se o mě snaží…hrozná změna.
Usmála se. Ty časy s Hvězdou měla přeci jen ráda. Chybí jí kamarádi, bezstarostnost, možná i ty hádky. Ne, opravila se s úsměvem, ty mi chybí určitě. S nikým si nikdy tak nepodiskutovala, jako s Krysou. Sice uměl být proradný a pekelně nebezpečný, jenže jako jeden z mála v hádkách používal logické argumenty.
Opřela se o jediný strom široko daleko a pozorovala koně s melancholickou náladou. Přemýšlela jednotlivě o všech lidech z Rudé Hvězdy. Každý měl něco do sebe. Tu ucítila na svém pase něčí ruce. Prudce vyjekla a trhla sebou.
Dlaně se pohybovaly vzhůru. Setřásla je ze sebe a otočila se.
Matěj postával těsně za ní, na tváři chtivý výraz. "Co tu chceš?" štěkla na něj. "Co by? Podívat se na tebe…A promluvit si." mluvil chraplavě a opět k ní zvedal ruce. Uhodila ho přes ně. "Nech si zajít chuť! Raději se vrať k Tině." obličejem mu proběhlo překvapení, avšak rychle se vzpamatoval. "Copak…nějak ses naježila. Nedělej fóry, jo? Vím, že mě taky chceš." Položil jí dlaně na ramena dřív, než mohla zareagovat. "Ne!" křikla mu do obličeje.
"Ale prosím tě! Holky říkaj ne a myslej ano. To nevíš?" Přimhouřila oči. "Já myslím ne jako NE! Nesahej na mě."O krok ustoupil. "Dobře. Můžeš mi vysvětlil, proč si dala Tině do bot karamel?!" A sakra, ví o tom. Rozhodla se trošku zapírat. Nenacházela se zrovna v příznivé situaci. "Karamel? O čem to mluvíš?"
"Hele nezapírej, ale jsem ochoten to přejít. Za úplatek…" drsně ji chytil a začal líbat.
V první vteřině se nezmohla vůbec na nic. Zírala na něj jako uhranutá. Jakmile se však snažil svůj násilný vstup prohloubit, strnulost okamžitě opadla. Prudce mu šlápla na nohu. Ano! Zabralo to stejně, jako na Ondru. Rychle odskočila, ruce složila pod ňadry a vyčítavě na něj hleděla. "Ty jedna cuchto!" Neušlo jí, že Ondra taky použil tohle slovo…cuchto. "Omluvíš se. Hned, rozumíš?!" už měla dost toho urážení. "Tak na to ani nemysli." Výhružně k ní mířil. Chytil jí za boky a začal osahávat. "Pusť mě." Pronesla nebezpečně klidně. "Nepočítej…"
"Matěji…" Měla toho právě tak dost. Rozmáchla se a vrazila mu ukázkovou facku. Nebyla sice zastánkyní násilí, ale…
Vaúúú! Ondra zíral na Matěje, který si dlaní svíral levou tvář. Podle jeho výrazu hádal, že šlo o první facku jeho života. I přes přiložené prsty prosvítal obrys její ruky. Asi bude mít modřiny. Neubránil se úsměvu. Už se ani neusmíval, prostě se řehtal. Matěj rychle odcházel a ona si mnula dlaň. V jednu chvíli se jí však tvář stáhla bolestí. Prudce se chytla za loket a pomalu se vezla k zemi.
Na nic nečekal a uháněl k ní. "Hej, jsi v pořádku?" křičel už z dálky. Sklonil se nad ní. Rty měla suché a tvář úplně bílou. Na čele se jí třpytily krůpěje potu. "No tak, slyšíš mě?" sednul si vedle ní. Vůbec nejevila známky přítomnosti. Oči měla prázdné a rozšířené. "Haló, ty! Slyšíš?" přitáhl si ji na klín. Byla úplně ledová. "Jmenuju se Kristýna," šeptala. "Tak mi neříkej hej ty." Hlasitě si oddechl. Konečně vnímá.
"Myslím, že já se ti už představil. Co ti je?" Dvakrát se zhluboka nadechla. "Ruka…šíleně bolí…nevím." Opatrně vzal její loket. Sykla bolestí. Vyhrnul jí rukáv tolik u ní oblíbené košile a musel zavřít oči.
Měla tam obtisk prstů. Jeho prstů. Hrál všemi barvami od žluté až po tmavě fialovou. Ještě nezažil, aby se někomu vytvořila modřina tak rychle. Musel ji hodně stisknout. "Co se děje?" pohlédla na jeho lítostivý obličej. "Máš tam modřinu." Když na ni chtěla pohlédnout, znemožnil jí to. "Ale no tak! Modřin už jsem viděla!" přemlouvala. Určitě se zhroutí a jestli ne, tak mě čeká stejnej osud jako Matěje. "Nenech se přemlouvat, Ondro." Váhal. Horko těžko by ji získával zpátky. Upřeně ho pozorovala. Tiskla se k němu jako k nějaké záchranné bóji. Barva se pozvolna vracela a oči získávaly klidný výraz. Nastavil jí ruku. Chvilku hleděla na modřinu.
Měl pocit, že si ji prohlíží snad věčnost. Když zvedl hlavu, zjistil velice zajímavou věc. Předloktí ji nezajímalo. Zírala přímo na něj. Ztěžka polknul. Tak z blízka vypadala vážně dobře. Nechápal, jak jí někdo může říkat Šeredná jeptiška. Ptal se na to i Tiny a ta mu hrdě prozradila, že to vymyslela sama. Vůbec, dělalo se mu z ní špatně. Tvářila se jako velký milovník zvířat, ve skutečnosti se zajímala pouze o svůj vzhled. Její blond hříva, světle modré oči a vyzáblá postava z ní dělaly modelku. Ale taky nafoukaného spratka. Kris byla její pravý opak.
Krásně hnědé vlasy-i když ta barva vyšla z módy nebo spíš do ní nikdy nepřišla-na něj působily příjemným a uklidňujícím dojmem. Postava obalená masem mu též vyhovovala víc. Plná stehna, kulaťoučký zadeček…uvědomil si, jak rád by si sáhnul. A nakonec její oči. Šedá zářila inteligencí a jasnou hrdostí. Člověk to uhodnul i podle držení těla.
Pod jejím pohledem si připadal na milion kousků. "Proč ti bylo tak špatně? Určitě to víš." Promluvil s rty u jejího ucha. "Já…jsem alergická na látky, které tělo produkuje při tvorbě modřin. Proto mi taky tak rychle naskáčou a jsou velice výrazné. Často mi bývá špatně, ne jen teď." vychrlila ze sebe. Styděla se a bála jeho reakce. "Chceš říct, že ses tady složila, protože jsem ti udělal modřinu? Velkou." Upřesnil. "V podstatě jo." Souhlasila.
"A tobě to nevadí?" zjišťoval opatrně. "Ne, já už jsem zvyklá. Honza mi ji udělal už mockrát a taky jsem ho nezabila." Aha, takže Honza. Mělo mne napadnout, že tohle úžasné stvoření nebude samo, vzdychl si. "Vždycky se mi ale omluvil, protože jsem mu párkrát omdlela." Přiznala potichu. To musely být pořádný monokly, přemýšlel. Při čem jí je asi udělal? No tak Ondro! Při čem asi může kluk holce udělat modřiny???
"Ježíši co tu dělám?! Mám práci." Vyskočila na nohy. "Díky, žes mě vydržel poslouchat." Usmála se trošku a chtěla odejít. Vůbec se na něj nezlobila. Nepomohl jí. Ani to nečekala. Zvykla si spoléhat jen sama na sebe. Chytil ji za ruku. Okamžitě však povolil stisk, jakmile si uvědomil, co by se jí mohlo stát. "Jakou práci? A můžeš teď vůbec pracovat?" překvapeně si ho měřila. "Jasně, že můžu! Nejsem žádnej mrzák!" asi jsem ji urazil, uvědomil si. "Promiň, nechtěl jsem se tě dotknout. Co teda děláš?" Zářivě se usmála. "Chceš mi pomoct?" chvilku přemýšlel. Mohl by se dostat do pěkného maléru. Matěj mu popisoval to koupání se žralokem. Proto se tak pohádali. Vážně by jej nechtěl zažít. Ani nic podobného. "No, docela i jo. Přijde na to, co se bude dělat." Usmívala se čím dál víc. "Půjdu shrabat listí."
"Cože? Listí? Vždyť není podzim, ale léto! Kde chceš vzít listí?" vrtěl odmítavě hlavou. Mám štěstí, že mne ještě nenazval bláznem, řekla si když si uvědomila, jak musela její odpověď znít. "Počkej, vysvětlím ti to." Zhluboka se nadechla a pustila se do vyprávění.
"Aha! Tak takhle to je!" konečně se usmál. Před chvilkou zmlkla a nyní čekala na jeho reakci. Řekla mu o napadení stromu lýkožrouty a o tom, jak jej museli pokácet. Bohužel to byl listnáč, takže po něm zbyla hotová spoušť. A jelikož zde měla pořád pověst holky, co musí pracovat pro blaho města, dostala úklid na starost. Ne, že by jí to nějak vadilo. Samozřejmě mu neřekla o nucených pracích a o svém začátku zde. Úplnou pravdu věděl pouze Honza. Ostatní a jejich názory na ni jí byli ukradení.
Začínala však zjišťovat, že nechce, aby si o ní Ondra myslel jen to nejhorší.
"Půjdeš teda se mnou?"
"Proč ne? Bál jsem se, aby v tom nebyli nějací životu nebezpeční tvorové. Třeba žraloci a tak, víš?" Matěj mu řekl o koupání? To neměl! Vařil se v ní vztek. Tohle mu nedaruju! No počkej ty jeden intrikáne!
"Fajn, uvidíme se za chvilku v parku. Hrábě vezmu já." Rychle utíkala pryč.
Zamyšleně za ní hleděl.
Na místo spichu se dostavila skutečně v rekordním čase. Honza tam už však stál a ze široka se na ni usmíval. Zamávala na něj. "Ahoj!" řekli si navzájem a on se do ní okamžitě pustil: "Zase jsi přišla pozdě. Copak nikdy nemůžeš dorazit v čas?" Neubránila se kyselé odpovědi. Měla tak dobrou náladu…přece si jí nenechá zkazit! "V mém životě už pár takových světlých okamžiků bylo." Povytáhl obočí, tudíž rychle pokračovala. "Stejně nejsem poslední. Ještě přijde jeden pomocník…á, támhle." Ukázala na Ondru, přicházejícího mezi stromy a zamávala na něj.
To snad ne! Proklínal ji, když se brodil spadaným listím. Pokud si vzpomínal-a paměť měl vážně výbornou-mluvila o jednom stromě. Tohle listí by mohlo ve svém množství hrdě konkurovat celému podzimu a rozhodně nemohlo popadat z jediného stromu. Zmučeně přehlédl prostranství asi 100 metrů čtverečních. Neviděl ani stéblo trávy, pouze nažloutlé vlasy stromů.
Konečně ji spatřil. Stála opřená o jeden z kmenů a…nebyla tam sama! Co to u ní stojí?
Jakmile se dostal blíž, musel uznat, že pro něj neznámí představuje vážnou hrozbu. Vysoký blonďák s hezkou tvářičkou a dozajista modrýma očima si musel podmanit každou, na kterou dostal chuť. Jako Matěj. A já. Takový individua z duše nesnášel. Přesvědčoval se, že je jiný. Přinejmenším ne tak bezcitný. Možná to bylo dáno tím, že sám žádný hezoun nebyl. Většina dívek z něj měla spíš nahnáno. Ten zbytek pásl po jeho penězích.
Kristýna ale ne. Alespoň co si myslel on. Nikdy na sobě bázeň nedala znát. Nasupeně zrychlil. Právě se to změní. Zjistí, že lepší je si z něj netropit blázny. Navíc vůbec nestál o pozici křoví.
"Ahoj Ondro." Pozdravila. Místo odpovědi něco zavrčel o probodával svého souseda vražedným pohledem. Ten mu ho s bravurní přesností a účinností vracel. "Tohle je Honza, můj nejlepší kamarád." Všimla si, jak napjatá mezi nimi panuje atmosféra. "Netěší mě." Štěkl na něj. Honza se nenechal dvakrát pobízet. "Ani mě ne."
Kris se zarazila. Vůbec to nevypadá dobře. "No, myslím, že jsme se seznámili. Co takhle dát se do práce?" sledovala, jak se odhadují jako dva kohouti před zápasem. Prý je to v Polynésii velice oblíbený sport. Neměla chuť na hádky.
"Fajn."
"Fajn." Pronesli oba naštvaně. Raději jim rychle vrazila do rukou hrábě a poslala každého na opačný konec parku.
Tak, to bychom měly. Snad se uklidní.
Bohužel pro ni to neměli v plánu. Už ji unavovalo stát mezi nimi a neutralizovat zlostné pohledy, které po sobě házeli. Musím něco udělat. Honza mě snad poslechne spíš, než Ondra. Rozhodla se a zamířila k němu.
Hrábě pohodila nedbale na zem a položila Honzovi ruku na rameno. Okamžitě se otočil se smrtícím výrazem, ale jakmile viděl pouze ji, potěšeně se usmál. "Copak potřebuješ, Kris?" natočil ji tak, aby neviděla na Ondru. "Chtěla sem tě poprosit…udobři se s Ondrou!" Přívětivý úsměv zmizel stejně rychle, jako se objevil. "S tím parchantem se nebudu bavit!" zasyčel. "Ale proč ne?" položila mu ruce na hruď a z blízka se dívali do očí.
Tu ji někdo prudce chytil za rameno a táhnul pryč. "Co to…?" vykřikla. Ohlédla se a uviděla velice, velice rozzuřený pohled Ondřeje. "Stůj!" Nic. Honza zůstal v šoku zírat. Ten mi asi nepomůže. Blesklo jí hlavou a vší silou se volnou rukou chytla nejbližšího stromu. "Okamžitě se pusť. Nebudeš tady s tím…tím…" zhluboka se nadechl. "Nebudu vám dělat křoví!" bolestivě ji stiskl. Až její šedé oči neudržely slzu. Ta jediná se jí pomaloučku kutálela po tváři.
Projel jí prudký záchvat vzteku. Už dlouho kvůli nikomu neplakala. A dnes jí to hrozí už podruhé pro jediného člověka. Vytrhla se z jeho sevření-až se sama divila, kde na to vzala sílu-a s rukama v bok si před něj nadřazeně stoupla. "Nejsem tvoje holka, abys mi říkal, co mám a nemám dělat!" klouby prstů jí zbělely, jak mocně je zatínala. Pár vteřin na ni překvapeně zíral. "Nejsi moje holka? Nevzpomínáš si, co jsme dělali tam u bazénu?" ztišil hlas do působivého šepotu-ječel na ni. Začervenala se. Zrovna tohle mi nemusel připomínat. Postřehla Honzu, který k nim chvátal. Snad nic neslyšel. Rukou mu pokynula, aby se zastavil. Tohle musí vyřešit sama.
"Cos dělal ty. Nezapomínej na to. A vzpomínáš si, jak si se ke mně choval potom?" Sykla uraženě. "Jestli mě někdy nějakej kluk dostane, tak ne díky osahávání, je ti to dostatečně jasný?!" měla pocit, že zfialověl vzteky. "A kolik kluků tě už dostalo?" ptal se posměšně. "Ne tolik, kolik si myslíš. Tobě se nemusím zodpovídat." Rozhodně neměla náladu na přesvědčování. Stejně by jí nevěřil. Otočila se na patě a mířila pryč. "Kam si myslíš, že jdeš?!! Ještě jsme neskončily!"
"Co nejdál od tebe a přestaň-na-mě-už-konečně-ŘVÁT!! Vždycky jsem si myslela, že hysterický jsou jen holky."
"Počkej přece, omluvil bych se ti, ale asi už je pozdě." Dodal smířlivěji.
"Na omluvu není nikdy pozdě." Odsekla a přestala si jej všímat.
Mířila k Honzovi, kterému na tváři zářil triumfální úsměv. Určitě ale nečekal, že ho obejde a nebude mu věnovat ani zrníčko své pozornosti.
Takže tolik k pokusům o bavení se s více kluky na jednom místě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 tuta tuta | 14. května 2006 v 18:07 | Reagovat

S tím bavením se s klukama máš fakt pravdu! přesně takhle to funguje....

2 eron eron | 8. srpna 2006 v 14:21 | Reagovat

jo, taky si myslím, že to tak funguje...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama