Ondra postával schovaný ve stínu tribun a pozoroval dění u bazénu. Kris zrovna cvičí s kosatkami. Bohužel má i obecenstvo. Všichni tři její ochránci-Linda(jak se dozvěděl od Matěje, který si na ni jeden čas dělal nárok), Honza i Krysa-seděli v první řadě a nadšeně tleskali. A vskutku je čemu! Lusy vyskakovala nad hladinu a vzápětí pod ní opět mizela, aby mohla nepozorovaně a ze zálohy stříkat překvapené obecenstvo. I Kristýna to párkrát schytala.
Linda se smála tak hlasitě, až se za břicho popadala a Krysa ji úspěšně trumfoval válením se po zemi. Honza obdivně hvízdal. Patří to Kris nebo kosatce? Přemýšlel Ondra. Začal v něm hlodat osten žárlivosti.
Vypadala, že jí nic nechybí a on zatím příšerně trpěl. Jeho hrdost dostala pořádně zabrat. Už proto ji musí získat zpět…
Také si ovšem uvědomoval, že to nebude jediný důvod, proč ji chce. Neodvážil se jej ale pojmenovat.
Číslo skončilo. Kris se hluboce poklonila a odměnila Lusy rybami. Začali se zvedat. Nastražil uši a vtisknul se hlouběji do stínu. Nemusí o něm vědět…
"…Tak jo, budu tam." Odpovídá Kristýna Lindě.
"…nechceš pomoct? Nezdrží…" bavila se dál s Honzou a Krysou. Poodešli od něj, takže pouze viděl, jak záporně vrtí hlavou a posílá je pryč. Kluci se očividně snaží vymyslet další důvody, proč zůstat. Nadá jim však šanci a rukou jim ukáže ke vstupní bráně. Ondra trošku pobaveně, trošku a obavami sleduje jejich pohledy pátrající po vetřelcích a nevítaných návštěvách. On v obou případech. Kris jim nadále nevěnuje pozornost, pouze zamává Lindě a pouští do bazénu ostatní kosatky. Začíná třídit ryby.
Ondra vycítil šanci. Potichu se k ní ze zadu kradl. Jednu chvíli obezřetně zvedla hlavu. Strnul. Co by udělala, kdyby jej nyní zahlédla? Potřebuje moment překvapení. Naštěstí se opět ponořila do práce. Teď!
Přiskočil k ní. Jednou rukou ji chytil kolem pasu, druhou zacpal ústa. Co kdyby chtěla křičet? Měl ale co dělat, aby udržel rovnováhu. Skláněla se totiž zrovna nad bazénem a on do ní při svém výpadu silně strčil.
Kris sice věděla, že něco není v pořádku, přesto se pořádně lekla. Rychle se ovšem vzpamatovala a začala jednat. Nevěděla-spíše nechtěla vědět-kdo ji drží a chovala se instinktivně. Okamžitě si vybavila vše, co ji naučili v Rudé Hvězdě a hlavně v pasťáku. Dupla útočníkovi prudce na nohu. Zjevně jej překvapila, jelikož povolil stisk jejích úst. Ani ji však nenapadlo křičet. Loket mu vrazila do žeber a tím pádem byla volná. Chystá se k poslednímu úderu. Otočila se k němu čelem a…
"To sem já, neblbni!" Ozval se Ondra bolestivě. Strnula a okamžitě si rozmyslela svůj plán hodit jej do bazénu. "Co blázníš?!" Obvinila ho a pomohla mu sednout si. "Co já blázním? Kdo tady koho zmlátil?"
"Já se jen bránila, můžeš si za to sám!"
"Sám? Já se nezkopal na jednu hromadu! Omluvíš se mi!" vybuchnul. Všechny sympatie, které k němu zatím cítila, se rozbily na milion kousíčků. Vyskočila na nohy, zkřížila ruce pod ňadry a nevraživě naň shlížela. "Omluvu nečekej. A být tebou, tak to moc nerozebírám. Tvé pověsti by asi moc neprospělo, kdyby se všeobecně vědělo, že tě zmlátila holka!" Očividně se trefila, ztichnul.
"Co po mě chceš?" znovu k němu poklekla a prohmatávala žebra, jestli je náhodou nemá zlomená. "Omluvit se ti." Její ruka zmáčkla žebro silněji, než bylo nutné. Ujela mu kletba, ale nestěžoval si. "Nemyslíš, že na to je už trošku pozdě?"
"Jednou mi jedna krásná, chytrá holka řekla moc moudrou větu: na omluvu není nikdy pozdě." Proti její vůli jí zacukaly koutky. Rychle sklonila hlavu, aby si toho nevšiml. Marně. Dvěma prsty jí zvedl obličej k sobě. "Neměl jsem ti lhát. Nevěděl jsem, o koho se vsázím. Vybral tě Matěj." Hněvivě jí blesklo v očích. "Copak jsem majetek, věc, že se o mě vsázíte?"
"To samozřejmě nejsi, ale kdybys byla, chtěl bych tě mít u sebe doma." Zatvářila se, jako by jej chtěla zaškrtit. Spokojila se se svojí pěstí v jeho žaludku. Byl však připraven, rána mu neublížila. K její velké lítosti.
"Jak vás to vůbec napadlo, vsázet se o holky? Ubližuje to. Nejen jim, i jejich okolí!"
"Jo, já vím. Vždycky jsem holky střídal jednu za druhou. Ale už nechci. Zajímáš mě jen ty." Šeptal jí. "Lhal si mi."
"Vím a nikdy víc nebudu, slibuji! Vždyť já tě miluju!"
"Slibuji! Pořád jen slibuješ! To je tak lehké říci tohle slovo! Skutek utek, co? A už zase lžeš! Před pár dny si mi řekl to samý, vzpomínáš?"
"Myslím to smrtelně vážně. Kristýno, skus to se mnou, ano?"
"Ne!" Pohltila jej beznaděj. Co teď? Nevzdám se! Vždyť ji miluju, budu o svou lásku bojovat! "Tak buď prosím alespoň moje kamarádka, souhlasíš?"
Dlouho bylo ticho. Dívala se na kosatky a přemýšlela. Odpustit mu? Po tom všem? Vůbec se jí do toho nechtělo. Na druhou stranu…člověk musí umět odpouštět a každý si zaslouží druhou šanci. I několikrát za sebou. Jenže Ondřej byl zvláštní případ. Jak ho napravit? Podle sebe už je, ale mluví pravdu? Nelže zase? A jde mu vážně o mě? Není to pouze nějaký žert. Chce to zkoušku…A vlastně proč by ne? Dá mu své svolení, ale srdce a důvěru si bude muset vydobýt sám. A ne jen moje.
Jestli budeš psát tak rychle tak to nikdá nedočtu :-)