close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Síla slunce VII.

31. května 2006 v 10:00 | mina |  Povídky zakl.
Lesem se roznesly zvuky výstřelů. Pět, rychle za sebou jdoucích dutých ran. Všichni zpozorněli. Za špičkami stromů se vytvářela zlatavá zář. Jako východ slunce. Je hluboká noc. Záře stále sílila a začal se zvedat vítr. Celá mýtina vyjeveně pozorovala tvora, hrnoucího se stromy k nim.
Carol pyšně seděla na Liškounovi. Blížili se rychlým cvalem. Kolem ní se zdouval tak typický oblak prachu a vlasy jí magicky létaly kolem hlavy. V jedné ruce držela kuš a ve druhé zastaralou pistoli. Ještě na náboje. Svůdně odfoukla obláček kouře (no, nebylo co sfoukávat, pohybovali se dost rychle) od její hlavně a odhodila ji do trávy.
Zpomalila a rozhlédla se po ostatních. Každý pirát stál a zíral na ni. Nikdo nevěděl, co dělat. "Na ní! Na co čekáte, zabedněnci?!" zařval Termit. Zmrazení z nich okamžitě opadlo. "Ne tak rychle, pánové! Nejsem tak lehké sousto, vzpomínáš?" křikla a umně se vyhnula několika elektrickým střelám. "S kým máme tu čest???" promluvil Termit podivně třesoucím se hlasem směrem k jejím zádům, jež zmizely mezi kmeny, aby se opět schovala před výboji.
"Copak ty si nevzpomínáš? Před pěti lety. Na mýtině na chlup stejné, jako je tato?" Křikla. Musí rychle jednat. Za chvíli je tady. Zář nad špičkami stromoví nebezpečně mohutněla. "To není možné! Nemůžeš to být ty! Ne! Zabil jsem tě!"
"Asi ve mně zbyla troška života, jak vidíš. Ale ve věčině tvých mužů ne, viď?"
"Na ni! Zabijte jí!" burácel jako smyslů zbavený. Prudce pobídla Liškouna a běžela pirátům přímo před nosem. Z oblohy se pojednou snesl obrovský orel. Ze zobáku mu šlehal oheň a oči žhnuly sytě rudou barvou. Obrovské drápy se leskly v měsíčním světle a prozrazovaly neskutečnou ostrost.
Piráti stáli v řadě vedle sebe a Carol šikovně manévrovala mezi nimi. Jsou tak zaneprázdněni tím tvorem, že ani nestačili zareagovat, když na ně plival oheň. Jeden jeho přelet a Carol zůstala odříznuta pouze s Termitem. Okolo nich zuřivé plameny požíraly vše, co se dostalo do jejich blízkosti. Orel jí na okamžik pustil z hlavy a decimoval řady pirátů.
"Vrahu! Konečně přišel čas na mou pomstu!"
"Co jsi zač?"
"Ty vážně nevíš?!" vztekle seskočila z koně a vrhla nůž přímo proti Danovi. Přeťala provazy, které jej poutali a dál se věnovala své práci. "Jsem šestnáctiletá dívka, dcera zavražděných rodičů, přítelkyně ztracené kuchařky a mstící se bestie! Nemysli si, že vyvázneš živý! Vzal jsi mi všechno, já ti vezmu tvůj život!" počala kolem něj kroužit a prostor mezi nimi se stále zmenšuje.
Dan, nekonečně překvapený novými skutečnostmi, vyndal Alanovi roubík. "Chápeš to?" ptal se. "Jo, myslím, že vím, oč tu běží. Jdi. Zastav ji! Nesmí žít s pocitem, že zabila člověka! Já se o sebe postarám!" Přikývnul, přestal řezat mnohem tlustší provazy, než jaké držely jeho a utíkal ke Carol.
"Nechoď sem! Vrať se zpět do pevnosti. Jen si něco vyřídím…" otočila k němu hlavu, přesto stále sledovala svého protivníka. Pokusil se jí vrazit pěstí, hbitě však uskočila a úder mu vrátila. Neminula tak jako on. "Carol, prosím…nech ho naživu! Odevzdáme ho úřadům! Stihne jej nejtěžší trest!"
"Zabil mi celou rodinu, Danieli! Nechápeš to? Vzal mi všechno, co jsem na tomhle světě měla! Nedokážeš si ani představit, jak moc jím opovrhuji a jaká síla mě žene, abych ho zabila!!!!" neudržela slzu. Termit si jí pochopitelně všimnul. "Ne, ty si nemohla vybít polovinu mých lidí! Seš obyčejná ženská!" plivnul jí pod nohy. "Myslíš?" tvrdě ho uhodila do žeber a hned jej kopla do holeně a zpečetila svůj výpad kolenem, zapíchnutým v jeho rozkroku. "Doufám, žes nechtěl děti." Vysmívala se mu do očí. Přestávala jí bavit tato hra. Celá záchrana vyvolala nežádoucí vzpomínky, už to chtěla mít za sebou. Chystá se ke konečnému úderu.
"Carol, prosím! Jsou i jiné způsoby! Nechceš být vrah, viď? Neklesneš na stejnou úroveň jako on. Nemohl bych si tě už vážit. Carolin!" Zhluboka se nadechla. Kuš v jejích rukách se nepatrně zachvěla. Potácela se mezi pomstou a zdravým rozumem. "Je mi líto…" Vystřelila.
Šíp jej zasáhl do stehna. Termit se skácel k zemi. Bleskově do zbraně strčila šipku a střelila mu ji přímo do srdce. "Myslel jsem si o tobě lepší věci. Jsi vážně jako on…vrah…obyčejný vrah, nic víc…"
"Dane," skočila mu do řeči klidně. "Jen spí. Není mrtvej. Hubuj někoho jinýho, jo?" Vděčně a šťastně na ni koukal. "Pojď, jdeme domů." Přišla k němu, on ji podepřel a vykročili. "Počkat, co bude s Alanem?" zasekl se v půli kroku Dan. Ani se neohlédla.
Alan zatajil dech. Nyní se ukáže, jak na tom je. "Nic." Odsekla a pokračovala dál. "Nemůžeš ho tu jen tak nechat!" protestoval Daniel. Alan trošku pobaveně sledoval celou situaci. Jeho mladší rozmazlenej brácha se s holkou, která už před pěti lety vyvraždila asi dvacet mužů, dohaduje o jeho budoucnosti. Fascinující.
Utahaně se nadechla. "Dane, on…"
"Pozor!" Alan jako první zpozoroval blížící se nebezpečí. Bylo však pozdě.
Orel zamířil přímo na Carol. Plamenům se jakš takš vyhnula, ale jeho zobáku uniknout nedokázala. Naštěstí ji pouze tvrdě shodil na zem. Zatím co se ve vzduchu otáčel a chystal k dalšímu náletu, bleskově sáhla pro kuši. Opět byl rychlejší. Než uspávací šipka začala působit, pořádně ji popálil.
Orel tvrdě dopadl na zem pár set metrů dál.
"Chudáčku." Pohladila jej jemně po zobáku. Z brašny, opřené o strom kousek dál, vyndala obří světélkující vejce a položila ho k jeho hlavě. "Málem tě zabil, ty hloupá! To vejce je skvělá večeře!" pustil se do ní Dan. "Naopak! Zachránil mi život! Zneškodnil všechny piráty, vidíš? Kdybych neukradla vejce a on neměl takové rodičovské pudy, nikdy bych vás nedokázala vysvobodit!" ukázala na loučku, kde se povalovaly s hlasitým sténáním lidské postavy. "Takže on šel celou dobu po tobě?"
"Ano."
"Zbláznila ses? Co kdyby tě dostal?"
"Ale nedostal. Nebudeme to už řešit, jo?" chtěla odejít, avšak na poslední chvilku se zarazila a přistoupila k Alanovi. "Díky. Zachránil jsi mi život. Tvůj dluh je splacen." Přeřezala jeho pouta a zamířila k domovu.
Než stačil cokoliv udělat nebo říct, byla pryč. Nevzala v úvahu, že mu zachránila život dvakrát. Stále je jejím dlužníkem.
Postarala se o Liškouna a zavřela se v obýváku s hrkem čaje a tabulkou čokolády. Poslední, kterou měla. Jediná, co zbyla z rodu Frejtonů, jí poslední rodinnou čokoládu. Její otec se sice zabýval přírodou, ale při svých chemických pokusech se mu jednou podařilo nedopatřením vytvořit čokoládu. Mimochodem, vážně skvělou. S příjemnou mléčnou chutí. Rychle člověka zaplní, nejde ji sníst celou najednou. Takže se cpala čokoládou a snažila se zaplašit všechny vzpomínky.
Rozlétly se dveře a dovnitř vpochodoval Daniel s Alanem. Je k nim otočená zády. Alan z jejího postoje přesto vycítil, co je jí honí hlavou. Na takovou náladu platí jedině hádky. "Zaháníš depresi čokoládou?" zkoušel to. Poskočila, když zaslechla jeho hlas, ale jinak na ní nic nepoznal. "Hmmm." Prostě to z tebe dostanu! I když nechceš! "Nemyslíš, že je čas nám to říct?"
"Tak to ani náhodou!" vykřikla prudčeji, než je zapotřebí. "Jak myslíš! Když to nejde po dobrém…" než se nadála, přehodil si ji přes rameno jako pytel brambor a odnášel.
"Co si myslíš…" Větu nedokončila. Vztek vystřídal strach, jakmile si uvědomila, že míří nahoru do patra. Zpanikařila. "Alane, ne! Prosím! Budu mluvit, slibuju!" křičela zoufale a ze všech sil se snažila dostat z jeho sevření. "No tak, Carol! Uklidni se! Pustím tě, klid!" držel ji ještě pevněji. Bude to horší. Mnohem horší! Má to pevně v sobě. Poprvé ho napadlo, jestli nedělá chybu. Objímal ji, dokud s ním nepřestala zápasit a nezklidnila se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 aero aero | 8. srpna 2006 v 14:29 | Reagovat

vyháníme oheň ohněm?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama