close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Síla slunce V.

27. května 2006 v 10:00 | mina |  Povídky zakl.
"To snad ne! Kde je? Já ho zaškrtím!" vřískala Carol, jen překročila práh. Celý pokoj byl jako po výbuchu bomby. Kuchyň úplně zprasená, nábytek rozházený, špinavé nádobí snad všude. "Danieli!!"
Alan stál za ní a nemohl přemoci smích. Před chvílí se chovala jako cudná panna a teď je z ní bohyně pomsty Nemesis. Náramně se bavil. Vzpomínal, kdy se naposledy takhle nasmál. Pozoroval ji v jejím spravedlivém hněvu. Z očí jí srčely blesky, zatínala pěsti a vypadala, že chce někoho zabít. "Snad to není tak zlé!" Chlácholil ji na oko. Ale věděl své. "Danieli!" Carol si ho vůbec nevšímala a vřítila se do domu. "Kde seš ty všiváku!?" běžela po tajném schodišti nahoru do patra.
Tak tohle si nenechám ujít! Zubil se Alan a chvátal za ní. "Danieli, co si…" najednou ztichla. Něco se stalo. Alan je rychle dohonil a postavil se za ni. Byla oproti němu malá, takže přes ni pohodlně viděl. Daniel ležel natažený na posteli a mžoural na ně rozespalýma očima. Ale ležel na MANŽELSKÉ POSTELI! Na posteli jejích rodičů. To ne! Jenže bylo pozdě.
"Okamžitě vypadni!" křičela jako smyslů zbavená. "Co se stalo?" nevěděl Dan.
"Padej ven z tý postele!"
"Proč?" provokoval ji. Tohle nedopadne dobře, říkal si Alan. To by neměl dělat. Vlastně…žádný člověk se zdravým rozumem by ji dál neprovokoval.
"Ven!"
"Tak mi řekni, proč bych měl." Dan si zjevně vůbec neuvědomil, na jak tenký led se dostal. A řítí se do záhuby.
Zhluboka se nadechla a Alan si všimnul, jak zadržuje slzy. "Zničil si celý dolní patro! Víš, jak dlouho bude trvat než ho dám do pořádku? A ještě jsi musel zneuctít památku mých rodičů…" prudce se otočila, ale narazila přímo do Alana. Přitáhl ji k sobě. Prala se s ním. Nepovolil, takže mu nakonec vrazila facku. Neměl jí to za zlé. Potřebovala se nějak vybít.
"Okamžitě vypal z postele a máš přesně hodinu na to, abys dal všechno do pořádku." Upozornil Dana a odváděl ji pryč.
"Carol, nemyslíš, že je na čase odpovědět mi na pár otázek?" usadil ji až u potoka, kde se před pár dny prali o život. Ošila se. Očividně nevěděla, jestli mu důvěřovat. "Mě můžeš věřit."
"Odpovíš mi potom ty?" Nyní se pro změnu zavrtěl on. "Dobrá." Dal jí odpověď, na kterou čekala. Kývla vážně hlavou a prsty se ráchala v potůčku. Tu a tam jí pod rukama proplula veliká ryba. Vždy ucukla, avšak prsty z vody nevyndala.
"Jak to, že zde žiješ sama?"
"Má rodina zemřela."
"A nevadí ti to?"
"Co je tohle za otázku? Komu by se chtělo žít samotnému na nějaké cizí planetě?"
"Máš pravdu, promiň. Jak zemřeli?"
"To je dlouhá historie."
"Ale mi mám dost času, přesně hodinu, myslím."
"Máš pravdu, takže mi řekni jak jste se ty a Dan dostali k pirátům." Poslední slovo doslova vyplivla. Dobře, odbočíme od tématu, ale jen protentokrát, slíbil si. A teď honem vymyslet nějakou patřičnou lež…
"Přepadli loď, s níž jsme cestovali a unesli nás. Chtěli nás prodat na trhu s lidmi. Nevím kde. Zaslechl jsem jen toto."
"Jak to, žes tam Dana po ztroskotání Brouka nechal?"
"Nevěděl jsem o něm. Prý zemřel a já neměl důvod jim nevěřit. Jsou to vrahové…" Její obličej úplně zblednul. "Unikli jste jen o vlásek jisté smrti. Nebo alespoň Dan. Podle toho, jak vypadá, by těžkou práci otroka nepřežil."
"Jak jsi ho vlastně zachránila?" Byla to pouze řečnická otázka. Dan mu vyprávěl o celé akci. Ukázala se právě v čas, aby jej nabrala na Liškouna, stačila se nechat omráčit a dopravit se bezpečně domů. Každopádně by se nic z toho nestalo, kdyby ji neprovokoval.
"Byla jsem v pravou dobu na pravém místě." Přesně tuto odpověď čekal. Už zjistil, že není nafoukaná.
"To máš pravdu. Jak ses dostala k učení Larutanie?"
"Čeho?"
"Jsi přeci Larutan!"
"Cože jsem? To tedy ne!" vyskočila na nohy a z výšky na něj shlížela. "Musíš o tom vědět! Je to velice náročné učení! Jen málo lidí proniklo do jeho podstaty!"
"Já nikde v učení nebyla!"
"Jak to, že tě tedy poslouchají zvířata, máš slušnou moc nad živly a cítíš se zde jako doma?"
"Já tady ale jsem doma! A co se toho týče, žiji zde dlouho! Zvyknou si i na tebe, až tu budeš minimálně pět let!"
"Tak dlouho jsi sama? Pět let?"
"Hmm…Ano."
"Je mi to tak líto!" Stáhnul ji k sobě na zem a kleknul si před ni. "Nemusí. Jak jsem řekla, jsem zde doma."
"Máš na sobě takovou tíhu…chránit tuto planetu, střežit vzácné a jedinečné druhy, co zde žijí…a sama….."
"Alane…už dost! Myslím, že hodina právě uběhla." Snažila se nějak ho zastavit.
"Ještě ne, ale než se vrátíme, bude to akorát." Pomalu se vydali zpět.
Před domem se Alan zastavil a chytil ji za ruku. "Neměl bych jít první?"
"Tak to ani náhodou! Oceňuji tvou snahu, ale potom bych ho už nemohla zmlátit." Dělala si legraci. Věděli to oba. Ve skutečnosti nechtěla použít násilí. Nemá ho ráda. Nic se tím nevyřeší a člověka pak pouze bolí celé tělo. Rozrazila dveře a nechala Alana venku. Přibouchla mu přímo před nosem.
Dan zrovna uklízel hadry do komory. Jakmile ji zahlédl, vztyčil se v celé své výšce a čekal. "Měla bych tě zabít"
"Já vím, že jsem udělal velkou chybu, prosím odpusť mi to! Nevěděl jsem…" Prudce se nadechla.
"Dane, nech si ty nacvičené omluvy pro někoho jinýho, jo? Zapomenu, když už nikdy nebudeš strkat nos tam, kam nemáš a nebudeš to dál řešit. Souhlasíš?"
"Jasně, nebude se to opakovat, přísahám."
"Fajn. Uklidil jsi, nebo ti mám pomoct?"
"Ne, já to stihnul. Pojď se posadit, prosím. Něco bych ti chtěl říct." Překvapeně si ho změřila a přijala místo na gauči. Sedl si do křesla naproti a spojil ruce v klíně.
"Je zvláštní, co se se mnou stalo, já se úplně změnil a tahle planeta je vážně krásná, nemluvě o tobě, jenže tohle jsem řešit nechtěl. Důležité je, jak si mě úplně rozházela a klepou se mi ruce, nemůžu mluvit, jíst, spát. Pomůžeš mi jen ty a já nevím a nemůžu se odhodlat ti to říct, prostě jsem v koncích…" chrlí za sebe slovo za slovem, vůbec mu není rozumět. Přerušila ho: "Počkej, počkej! Co? Nemohl bys mluvit alespoň trošku srozumitelně, prosím?"
"Jo, jasně. Takže…já…no…ty seš hrozně milá, čestná a krásná holka a jde o to, že…no…že se mi líbíš a chtěl bych tě líbat a trávit s tebou čas a poznat tě. To je všechno." Zírala na něj neschopna slova. "Chceš mě?" ujišťovala se, jakmile se jí vrátila řeč. "Jo." To snad né, on se do mě zakoukal….
"No víš, Dane, je to těžký říct." Jo je a ještě těžší, když se tady na mě culíš jako sluníčko a čekáš, že budu skákat radostí až ke stropu! "Jsi hrozně fajn kluk, jenže já tě nemiluju. Celou dobu jsi jako můj kamarád. Vůbec se k sobě nehodíme. Já pořád někde lítám a neumím se chovat. Ty si takový gentleman, musel by ses za mě stydět…" marně se snažila vymyslet další důvody pro ne. Naštěstí mu to došlo docela rychle. "Jo…aha….takže….no, nic. Nevadí. Já půjdu…"
"Ne, počkej!" zarazila ho. Ohlédl se. "Mohli bychom být přáteli?" Usmál se. Smutně, ale usmál. "To budu moc rád." Zůstala sama.
Večer se všichni sešli na večeři. Alan už vůbec nic nechápal. Dan chodil celí den jako tělo bez duše, ale rozmluvou s Carol se vše od základů změnilo. Jako by mu ze srdce spadl velký kámen. I Carol se chová jinak. Baví se s ním, neřve na něj…
"Kdo si přidá?" Kroužila kolem stolu s mísou těstovin a vynikající Číny. Dan se okamžitě přihlásil. Usmála se na něj a na talíř mu přidala pořádnou porci. "Jsem ráda, že vám to chutná. Vždycky vařím jen pro sebe a tak si to nemůžu pochválit ani zkritizovat. Ujměte se toho, ano?" Popíjela pomerančoví džus. Čerstvě vyrobený. Ovoce na něj jí samozřejmě donesl Dan. To není jen tak, musím to prozkoumat! Slíbil si Alan a pozorně je pozoroval.
Carol vedla nenucenou konverzaci a rovnoměrně ji rozdělovala mezi oba své společníky. "Nechcete si zahrát 'Člověče, nezlob se!' ?" zeptala se, když s Danem sklízeli ze stolu. "Proč ne, klidně!" zareagoval bleskově. "A co ty, Alane? Zahraješ si?" Zářila nadšením. "Dobře." souhlasil. Budu vás mít pěkně na očích, vy dva. Jen počkejte! Pomalu podléhal nutkání nějak z její tváře smazat ten zrádný úsměv, který nepatří jen jemu, ale hlavně Danielovi.
"Dane, skoč támhle do té skříně, je v prostřední poličce." Dan ji otevřel do kořán a dostal pořádnou pecku od hlídacího zařízení. "Jé, promiň, já zapomněla! Táta si tam schovával dokumenty, takže je přede mnou musel takto zabezpečit. Jinak bych je pomalovala." Válela se smíchy. Ha, skříň, tam jsem se při své prohlídce nedíval. Tak jednoduché pojetí mě nenapadlo. Podivil se Alan. Stále smějící Carol se otočila k němu, ale jak uviděla jeho vážný výraz, rázem se i její tvář proměnila v ledovou masku.
Daniel už bez potíží hru přinesl a začali. Hráli, až se i Alan nechal trošku stáhnout k veselí. Když však Carol po druhé vyhrála, rozhodl se Dan změnit trošku pravidla. "Co kdybychom hráli jinak? Když někoho vyhodíš, musí splnit úpol nebo odpovědět na otázku. A tomu, kdo vyhraje, připraví zbylí dva postel na spaní a ráno vaří snídani. Co vy na to?"
"Já jsem pro!" souhlasila Carol. "Já taky. Jdeme do toho!" přidal se k ní Alan.
Nová verze byla o moc zábavnější. Co chvíli někdo povídal vtipy, uklízel, skákal jako králík, či předváděl zvuky různých zvířat. To šlo nejlépe Carol. Alan si však zvolil otázku. Konečně měl možnost zkazit náladu. "Takže, Carol, jak zemřeli tví rodiče?" Lesk očekávání z jejích očí rychle zmizel a nahradilo jej zděšení. Třikrát na sucho polkla a její ruce se nebezpečně roztřásly. "Nemusíš mu odpovídat, Carol."
"Ale ano, Dane, musím. Taková jsou pravidla." Nevšimla si vražedného pohledu, který vrhl její kamarád na svého staršího bratra a hrdě zvedla bradu. "Palnou zbraní, mám tušení, že energetickým samopalem třídy F. Pět ran pro každého." Hodila kostkou, uklidila svou poslední figurku do příslušného chlívečku a pomalu vstala. Jako by před okamžikem nic neřekla nebo se jí to při nejmenším vůbec netýkalo. "Vyhrála jsem, zítra děláte snídani vy dva." Nevšímala si jejich překvapených obličejů a začala uklízet kostky. Alan nečekal takovou odpověď. Očividně viděla jejich smrt. Velice své chyby litoval, ale na to je teď už pozdě. "Kdy se to stalo?" prolomil ticho. "Hra skončila, už žádné další otázky. Odpověděla jsem." Zmizela na vršku schodiště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 tere tere | 28. května 2006 v 20:20 | Reagovat

to by mě zajímalo, jak si to vyžehlí....

2 tyny tyny | 8. srpna 2006 v 14:27 | Reagovat

haha! žoviální!

3 Ami Ami | Web | 22. června 2008 v 17:14 | Reagovat

no tak to zkazil a to jsem zvědavá co bude dál

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama