close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Síla slunce IV.

25. května 2006 v 10:00 | mina |  Povídky zakl.
Za deset minut už Carol netrpělivě čekala před sídlem. Kde se, k sakru, tak fláká? Pořád nevěděla, jestli z toho nemá vycouvat. Alanovi sice věřila, ale nezná ho. Na druhou stranu…nemůže po něm chtít, aby se jí svěřoval, když mu nedá něco za to. Tahle planetka není zas tak záhadná, jak si myslí. Tím, že odhalí-pro něj nevyřešitelnou-záhadu ho donutí ke spolupráci. Uvidíme.
Alan zrovna vyběhl ven, takže přerušila svoje úvahy a začala se věnovat pouze jemu. "Že ti to ale trvalo!" dala na sobě znát znuděnost. "Promiň, Dan nemohl najít vejce. Já vlastně taky ne." Vyslal k ní skeptický pohled. "No to je jasný, mám hlasové ovládání. Stačí říct, co potřebuješ." Tak tudy vítr nevane, pomyslel si Alan a zkusil změnit taktiku. "Vyrazíme?" Kývla na souhlas a pronikavě zahvízdala.
"Chytni se mě." Poradila mu, jakmile se kolem začal zvedat vítr. Okolo nich zuří prašný vír a ona stojí klidně a bez pohnutí! Je to normální? "Neměli bychom být jinde?" snažil se překřičet řev bouře. "Ne, to je v pohodě." Odpověděla mu. Za okamžik bylo po všem.
Slunce opět zářivě svítilo, nepohnulo se ani stéblo trávy. Jen před Carol stálo to zlaté zvíře. "Počkat, počkat! Není tohle náhodou kůň?" nechápavě na něj pohlédla, rukou spočívajíc na zvířecím čumáku. "Ano, je. A jmenuje se Liškoun." Kůň? Opravdický kůň? Nevzpomínal si, kdy naposled nějakého viděl. Alan to zjištění nemohl rozdýchat. "Tady jsou koně?" Carol se zamračila. "Samozřejmě, že jsou. Na Zemi jich je taky plno." No právě, že ne. U nás nejsou žádní. Ale mám jí to říct? Zvládne to? Nemohl se rozhodnout. Kdysi byla Země skutečně plná koní, avšak tyto časy jsou dávno pryč. A když viděl, s jakou láskou se Liškouna dotýká…
"Na Zemi nejsou žádní koně." Pošeptal jí. "Prosím tě! Jsou tam. Otec mi o nich vyprávěl! A sama jsem je viděla! Celá stáda divokých mustangů. Pobíhají po pláních a je velice těžké je chytit. A ještě těžší zkrotit." Byla přesvědčená o svojí pravdě. "Ano, kdysi tomu tak skutečně bylo, jenže časy se změnily. Na Zemi už nejsou žádná zvířata, Carol. Příroda tam zemřela. Lidé žijí ve skleněných městech a bojí se sílícího Slunce. Proto létáme na jiné planety. Na naší rodné se nedá žít!" vyložil jí celou pravdu. Bolí, určitě ji to moc bolí. Odmítavě vrtěla hlavou. "Ne, to není možné! Lidé nemohli za těch pár let zničit vše, co jsem milovala!" bezmyšlenkovitě se mu vrhla kolem krku a smáčela košili svými slzami.
Hladil ji po zádech a nevěděl, co má říct. Měla naprostou pravdu. Zničili jsme všechno. Úplně všechno! Lidé jsou tak ješitní a nepoučitelní! Už nyní to viděl na některých planetách. Místo, aby se poučili z chyb, dělají je znovu a znovu.Vždyť náš druh je jako kobylky! Úplně zdecimovat zdroje a nerostné bohatství a přesunout se dál.
"Carol, neboj se."
"Jak se mám nebát? Jak dlouho bude trvat, než se to přesune sem?"
"Nevím." Lhal. Bylo jasné, že roky to rozhodně nebudou.
"Víš, já nepláču pro Zemi. Jen pro její obraz v mých vzpomínkách. Mám jiný domov. Tenhle." Rukou zeširoka ukázala kolem sebe. "Musím jej ochránit. Prostě musím!"
"Já vím."
"Když já jsem tak bezmocná! Co zvládne šestnáctiletá holka proti celému světu? Jsem sama, tak hrozně sama!" opět schovala tvář do záhybů jeho košile.
Chytil ji za bradu a zvedl k sobě. "Carol, podívej se na mě!" Poslušně otevřela oči. "Nejsi sama. Jsem tady s tebou. Já…i Dan! Nevzdávej to!" Přes slzy se rozesmála. Dan a ty…chtěla by vidět, jak se Alan dělí o něco s bratrem. A ještě ke všemu o ni. Nejspíš by mu raději zlomil vaz, než by mu dovolil dotknout se mě. Přemítala. Ano, všimla si, jak nenávistně se Alan na Dana dívá vždy, když se snaží udělat dojem.
Zhluboka se nadechla a přinutila se všechno hodit za hlavu. "Tak vyrazíme?" Dokonce se jí podařil i úsměv. "No…já…je tu malý problém." Zahleděl se do země Alan. "Ty neumíš jezdit!" vyprskla Carol smíchy. "Ne, neumím." On se snad červená!!! Carol se sice pohled na Alana v úzkých líbil, ale nemohla ho nechat trápit. "Neboj se, o nic nejde. Pojedu s tebou a budu tě držet." Neochotně přikývl, přesto si nebyl jistý. A navíc…aby jej držela holka…
"Prest und klond Liškoun, Alan do tend ander." Pošeptala koni a vyhodila Alana na jeho hřbet. Vytáhl ji za ruku nahoru a pomalu se rozjeli podél skály do hlubokého lesa. "Cos mu řekla?" chtěl vědět. "Že jedeš poprvé. Používám zvláštní řeč, protože pochází z planety Eron. Otec ho přivezl sem. A teď je můj." Seděla za ním a pevně svírala hřívu koně. Vytvářela tak kleště, ze kterých se téměř nedalo spadnout. Nejprve se křečovitě držel. Poté se však osmělil a dokonce se i uvolnil. Začal jí hladit po předloktí.
"Alane, neměl bys mi to dělat." Zachvěla se. "A proč ne?" škádlil ji. "Protože bych tě mohla pustit!" a demonstrativně si složila ruce za záda. Okamžitě začal ztrácet rovnováhu. Nechala ho naklonit se na stranu a na poslední chvíli jej zachytila. "Stačilo?" neodolala a popíchla ho. "Hmm." Po zbytek cesty měla klid. "Nezahrávej si se mnou, prosím." Požádala spíš pro sebe, ale slyšel ji.
"A jsme tady!" Hrdě se rozhlížela po obrovské louce. Jedna část je zoraná, Tam roste pšenice, rajčata, a vůbec nejrůznější zelenina. V druhé části byly ovocné stromy. "Tohle je tajemství Anionu. Není to nádhera?" rozplývala se. "Anionu?"
"Tak se jmenuje tahle planetka."
Alan zíral na ráj před sebou. Sice to je podle všeho nejprůmyslovější oblast vůbec, přesto odevšad dýchá příroda. Seskočili z Liškouna a Carol se šťastně rozběhla mezi stromy. Alan ji chvilku pozoroval. Její dobrá nálada byla nakažlivá. Za pár chvil se honí.
Nebylo to lehké, ale dostihl ji. Mistrně kličkovala a neustále mu unikala. Nakonec ji strhnul k zemi a částečně zalehl. Okolím se roznesl její zvonivý smích. Řehtala se mu do očí a nemohla přestat. Alan měl však chuť úplně na něco jiného.
Téměř nestačila zareagovat.
Objal ji a chystal se k polibku. Bleskově se zapřela rukama do jeho hrudi a vší silou ho odstrčila. Překvapeně zamrkal. Tohle vážně nečekal. Vyskočila, nervózně se zasmála a utekla pár set metrů dál, kde začala sbírat květiny.
Chvilku nebyl schopen slova. Rozvážně se k němu vrátila zpátky a podává mu kytku. "Omlouvám se." Šeptla rozpačitě. Alan na ni zíral. Holka mu dává květiny. "Carol, za co se omlouváš?" měl úplně vygumovaný mozek. Nic nedávalo smysl. "No, že sem ti nedovolila tamto." červenala se. "Chápu." Ale nechápal.
"Alane, jak jsi přišel k té jizvě?" položila mu otázku, která ji od začátku tížila.
Takže si přeci jen všimla… "Zachraňoval jsem svojí snoubenku a sestru."
"Ty máš snoubenku." Srdcem jí projel ledový kolík. "Ne. Nechtěla mě." Zamračila se. Urputně přemýšlela. "Kvůli tomu?" přejela prstem jeho jizvu. "Ano."
"Ale vždyť si jí zachránil! To není spravedlivé!"
"Ne, ale já jsem rád, že se to stalo." Její objektivita jej udivila. Většina lidí se stavěla na stranu Arel. Ale Carol…
"Neměli bychom se vrátit?" Pokusil se vjet zpět do své obvyklé rozhodnosti. "Jak si přeješ." Vyjeli domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 rory rory | 28. května 2006 v 14:21 | Reagovat

ta holka je vážně zvláštní....ale simpatická

2 aet aet | 8. srpna 2006 v 14:26 | Reagovat

teda! dávat kytku klukovi! :*D úžasný

3 mart!na mart!na | 9. března 2008 v 11:19 | Reagovat

:D:D

4 Ami Ami | Web | 22. června 2008 v 16:58 | Reagovat

no tak to bude něco

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama