close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Síla slunce III.

23. května 2006 v 10:00 | mina |  Povídky zakl.
Nevšimla si toho, kdo ji pozoroval.
"Utekla! To jsem ji musel pořádně naštvat…nebo vyděsit. Ale čím? Ne, nejspíš je naštvaná. Určitě se brzy vrátí. Co tu zatím budu dělat já?" Uvažoval Alan nahlas a rázoval po místnosti. "Třeba tu má nějaké dokumenty…"pustil se do hledání. První slunce se zrovna vyhouplo nad obzor, takže se nemusel ani starat o světlo. Neví, kde se zapíná.
Prolezl kde co, avšak našel pouze knihy a pár alb. Fotografie byly hodně staré. I ty-podle něj-nejnovější fotky jsou však vyvolány tradičně. Žádné digitální záznamy. Vlastně nikde nenašel digitálně vytvořené obrázky. Na některých rozeznal malou Carol. Byla nádherné dítko. Podle všeho usměvavé, zvídavé a plné života. Pátral v paměti, kolikrát viděl její úsměv. Tady se křenila neustále. Nalezl také plno obrázků s jejími rodiči. Začíná se to víc a víc zamotávat.
Den ubíhal jako voda. Prošmejdil celou pevnost a dokonce se mu podařilo nalézt spouštěcí mechanismus pro to skryté schodiště. Zjistil též, kudy opustila dům. Prostě slezla po stěně. Zajímavé.
V horním patře jsou další pokoje. Jeden označil jako její, poté koupelna, knihovna, pracovna a ložnice. Ta jej zaujala nejvíc. Asi patřila jejím rodičům. Vše pokrýval prach. Nikdo sem dlouho nevešel, kromě včerejší noci. Chystal se zrovna prohledat zásuvky. Nebyl úplně přesvědčen, že je to správné. Ze zdola se ozval hluk. Co nejrychleji pelášil ven.
Carolin zrovna téměř padala z toho zvířete a někdo další se ji zoufale-a neúspěšně-snažil udržet. Alan to stihl jen tak tak, aby ji zachytil a odnesl dovnitř. "Alane, postarej se o něj…" zašeptala a propadla se do temnoty mdlob. "Sakra práce krucinál!" zaklel. "Co se vztekáš, bratříčku?" Prudce se otočil. "Daniely?" To není možné! Má být doma! Jak se u všech čertů dostal sem? "Vím co chceš vědět. Vše ti vysvětlím. Nejprve se však postarej o ni. Zachránila mi život!" Ač nerad, přikývl.
Přes semknutá víčka k ní začalo procházet silně nepříjemné světlo. Snažila se od něj dostat co nejdál. Převalovala se a kroutila, i když jí každý pohyb působí bolest. "Než mě zmlátíš, poslechni si tohle…" Dostávaly se k ní pouze útržky jejich rozhovoru. "Byla vážně úžasná! Riskovala, aby m…" Zamračila se, jak se snažila pochopit smysl těch slov. "Je úžasná, kdybys je viděl…" pokusila se pokrčit nohy. "Už se vzbudila." Alan odstrčil Daniela stranou a hrnul se k její posteli.
Někdo jí položil ruku na rameno a dotknul se jejích prstů. Alan, napadlo ji. "Carol…jak ti je? Otevři oči." Nechtělo se jí, ale poslechla. Připadalo jí, že má místo víček měděné závaží. "Zdravím! Máte se? Co se stalo?" Snažila se o veselý tón, ve skutečnosti se bála. O Alana. Ten, koho zachránila…no, nebyla si jistá, jestli není nebezpečný. Jenže když viděla jak utíká a ti odporní piráti se chechtají a míří na něj…vrátily se vzpomínky, které už nikdy nechtěla vidět. Prostě mu musela pomoct. Pojednou se jí zatočila hlava a zase si nic nepamatovala.
"Carol! Hej!" profackoval ji trošku Alan. "Nemusíš mě mlátit, už jsem tady." Ozvala se dotčeně. Oba dva si k ní sedli. Carol zachytila Alanův nesouhlasný, ba přímo vražedný pohled, určený zachráněnému. Nyní nechápala už vůbec nic.
"Jak ti je?" obrátila se na Daniela. "A ty se nemrač, Alane! Všechno je O.K." usmála se na něj mile. "Nic mi není, Carolin. Vděčím ti za život. Díky. A mimochodem, já jsem Daniel." Představil se a políbil jí galantně ruku. Alan si těžce uvědomoval, že on jí nepoděkoval. Kruci, ten mi tady ještě chyběl, soptil. Jeho povedený bráška to s holkama uměl stokrát líp. Znechuceně pozoroval, jak Carol začíná zabírat.
Carol si oba pozorně prohlížela. Bezpochyby se něco stalo. Ale co? Zrovna teď si nemohla na nic vzpomenout. Sakra! A navíc si jsou nějak nápadně podobní.
Oba mají černé vlasy-přesvědčila se, že jsou černé-i když ty Danielovi šly spíše dohněda. I barva očí je téměř stejná. Alan má hnědo zelené, Dan pouze hnědé. Jedinou velikou odlišností byla postava. A vlastně ještě vzezření. Jsou pravý opak. Alan-svaly a drsná tvář i mravy. Zato Daniel…hezounek, který vypadá, jako by nikdy ani nesáhl na práci, s přirozeným kouzlem gentlemana.
Alan se hodí do světa zločinců a vrahů. Dan na nějaký dvůr, mezi uhlazenou šlechtu. Je to jako tygr a kotě…Každý má něco do sebe.
Zahnala představy, než se rozběhly pro ni zakázaným směrem a snaží se porozumět rozhovoru. Urputně namáhala mozek, aby si vybavila alespoň něco.
Pohádala se s Alanem. Fajn. To bylo jasný od začátku. Co dál? Zavolala Liškouna a dlouho jezdila po lese. Nedopatřením se dostala až k místu přistání a tam nabrala Daniela. Piráti! Viděla piráty! Proto vzala Dana s sebou! Velice špatná zpráva, před piráty se musí mít na pozoru. Nebo jedinečná příležitost vykonat pomstu.
Určitě je zajali a chystali se prodat oba dva na trhu uprchlíků. Obchod s lidmi je v první polovině 21. století téměř potlačen, přesouváním na jiné planety a rozptýlením populace po polovině vesmíru se mu otevřela nová cesta. Jeho odstraňování se stalo těžkým oříškem pro všechny národy.
Potěšeně se usmála nad svojí teorií. Dává docela i smysl. "Čemu se řehníš?" mračil se Alan. Rychle se vrátila na zem a zčervenala, uvědomujíc si, že neposlouchala. "Jenom mě něco napadlo." Omlouvala se. "Neposloucháš!" obvinil ji. "Ne, ale už budu." Přiznala bez vytáček a zářivě se na něj usmála. "O.K. Dovol, abych ti představil svýho mladšího bráchu." Pusa se jí téměř otevřela údivem. Tím se vysvětluje ta podoba. Všechny ostatní úvahy ovšem skočily z okna. Únos první. Alan by určitě svého mladšího bratra pirátům nenechal.
"Carol, mohu zde přespat? Ujmeš se mě?" nasadil Daniel bolestný a zároveň podlézavý tón. "Co mám s tebou dělat? Stěhuju se nahoru a spodek nechám vám." Ukázala po pokoji. "Nemusíš. Nahoru klidně půjdu já." Vycítil Alan šanci. Mohl zase poodhalit kousíček tajemství Zelené planety. "Ano, nech ho nahoře. Tvá přítomnost je mi velice milá." Alana počalo nadšení opouštět. Carol tu klidně mohla zůstat sama s Danielem a to se mu vůbec nezamlouvalo. Naštěstí jej nezklamala. Někde v hlouby duše cítil, že odmítne. "Ne, díky. Jen si tu zůstaňte." tělem mu projela vlna úlevy. Třeba tu s ním nechtěla být. Vzpomněl si, jak ochotně se starala o něj. Nebo se bojí odhalení tajemství. Dobrá nálada je opět ta tam.
Ležel na posteli-ať si Dan aspoň jednou v životě zkusí spát na gauči-a zíral do stropu. Zvuky nahoře již dávno ustaly.
Jeho bráška hlasitě oddechoval. Až moc hlasitě. No, neboj se to přiznat, Alane. Chrápe. Střelil po něm pohrdavým pohledem. Pravý gentleman nikdy nechrápe, jako když řežou dříví a vstal. Neomylně mířil vzhůru, do záhadné ložnice.
Ležela stočená do klubíčka na zemi před obrovskou postelí, pokrývku skopnutou stranou. Noční košile se jí vyhrnula až pod zadeček, krásné dlouhé nohy nepřirozeně propletené.
Přesně jak čekal. Toho manželského letiště se nedotkla ani špičkou prstu. Kdo ví proč? Musí to z ní nějak dostat. Šance na záchranu je moc lákavá.
Opatrně ji přikryl a jemně pohladil po vlasech. Příjemně voněla. Násilím se otočil a zamířil spát. Bolestivě si uvědomoval, že na něj její ženskost působí jinak, než by měla.
Probudila se o notnou chvíli později. Ať napínala uši jak chtěla, dole byl klid. Vstala a potichu se kradla do spodní části domu.
Již z poloviny schodů slyšela směšné chrápání. Alan přece nechrápe! Daniel…div nevyprskla smíchy, když uviděla Dana, jak leží na zádech a hlasitě oddechuje. To je tedy gentleman…
Přesunula se dál do místnosti. Na posteli ležel Alan. Sklonila se nad ním a jemně mu pročechrala vlasy. Nechtěla, aby se vzbudil. Horko těžko by mu něco vysvětlovala. Palcem přejela přes jeho pootevřené rty. Sama nevěděla, kde se v ní tahle opovážlivost vzala. Prudce vydechl. Zpanikařila a uháněla zpátky nahoru.
Alan se překvapeně posadil na posteli. To byl snad jen sen…zaposlouchal se. Ze shora se ozvalo spěšné přibouchnutí dveří. Žádný sen. Přišla a…hladila ho. Mě, ne Daniela. Vůbec tomu nerozuměl. Jeho jizva všechny spolehlivě odháněla, ale ona…klidně si přijde a dotýká se ho. Vztekal se, jenže potom rozeznal, že by chtěl, aby pokračovala a jeho hněv se ještě znásobil. Jak se můžou ve stejnou noc takhle vystřídat u svých lůžek? To si s ní musím vyjasnit.
Dveře se za ní zavřely a Carol se dlouze zadívala na postel. Musím to jednou zkusit, tak proč ne teď? Nemohla pořád utíkat, dobře to věděla. Doufala jen, že události nebudou moc silné. Díky svému spojení s veškerou přírodou vnímala čas velice výrazně. Prstem se dotkla postele svých rodičů. Okamžitě se propadla do světa vzpomínek.
Prudce zavrtěla hlavou. Ne, nechci to už vidět! Mezi lopatkami jí stékal ledový pot, ruce se jí třásly. Rodiče…krev…ona s nožem v ruce…bod, bod! A pak ticho. Šílené ohlušující ticho.
Stojí napnutá jak struna a zírá před sebe. Bledá, ledová…
V takovém stavu ji našel Alan.
Přiskočil a srazil její ruku z přikrývek. Došlo mu, co se děje. Najednou vše začalo zapadat. Zvláštní přírodní úkazy, které se až nápadně často děly kolem ní. Její strach z postele, i to, proč ji poslouchají zvířata.
Je spojena s přírodou. Něco málo o tomto učení četl. Člověk, který jej zvládne, může v omezené míře ovládat živly. Stává se z něj něco jako je samotná příroda. Je její součástí. A to je Carol. Proto zde zřejmě žije sama a nijak zvlášť se to na ní nepodepsalo. Je Larutan.
"Carol! Caroline! Prober se!" přitáhl si její tělo k sobě a ze všech sil se ji snaží zahřát. Vůbec nevnímala, oči upřené do jednoho bodu někde před ním. "Hej!" třásl s ní. Otočil její tvář k sobě a zařval přímo do ucha: "Už zase ze sebe děláš chudinku? Na to ti neskočím! Padej mi udělat snídani. Ať seš taky k něčemu dobrá!"
Konečně jeho řev pronikl přes hradbu jejích vzpomínek. Alanovi se chtělo brečet. Na tváři vystřídala pár výrazů, zůstal tam překvapený, zklamaný a nevěřící. Ona si snad vážně myslela, že jsem jiný! Najednou ho mrzelo, jak bravurně se mu podařilo rozbít všechno, co mezi nimi vznikalo.
Odskočila od něj, jako by ji uhodil a pomalu zamířila do kuchyně. Košili měla do půlky stehen. Její krásné, dlouhé nohy na něj působily jako magnet. Celá vypadá dobře, uvědomil si. Vysoká postava, která je příjemně obalená masem-nemá rád holky kost a kůže, lehce se jim něco zlomí a tak-široké boky a menší, avšak pevná ňadra. Sice si vlasy vážně stříhá sama, ale povedlo se jí bravurně sestříhání a celkově pěkný účes. Šedomodré oči světélkují inteligencí i když se směje. A ten úsměv…vždycky její tvář rozzářil.
Nyní se nesmála ani neplakala. Roboticky připravovala vajíčka se slaninou. Kde to vzala? Nejsou tu slepice, prasata či pšenice na chleba. Další záhada.
"Kdes vzala vejce a slaninu?" Nejprve strnula. Poté mu ale odpověděla se svou obvyklou břitkostí: "No kde myslíš?"
Carol sice věděla, že by se měla zlobit, ale…na druhou stranu…tohle byl jediný způsob, jak ji vytrhnout ze spárů minulosti. Alan zhodnotil situaci zcela správně. Snad na něj čekala. Nikdy se nechtěla vracet do světa vzpomínek. Sama by se z něj nevyhrabala. On jí pomohl. Nemusela se už bát. I kdyby se třeba náhodně dotkla nějakého předmětu, který je nabitý minulostí, on by jí jistě pomohl ven.
Sedla si ke stolu a pustila se do jídla. "Vejce většinou ze slepice, ale ta slanina…nevím, nevím. Přece … A já nedostanu?!" prohlížel si zničeně její přeplněný talíř. "A zasloužíš si to?" popichovala ho. Poprvé za ty dva dny se skutečně smál a škádlil ji. To samé platilo i o ní.
Nasadil tragický výraz, chytil se za srdce a svezl se na kolena. "Ach, drahoušku, nenechávej mě umřít hladem! Vážně, jsem nevinen!" Pohotově se připojila. Stoupla si před něj, ruce v bok a zaťukala mu na hruď: "Neměl si mě podvádět s komorníkem!" měla co dělat, aby hru nepokazila bouřlivým smíchem. "Ale on mě svedl a pohrozil mi smrtí!" halekal Alan dál. "Smiluj se! Slibuji, že do postele si vezmu vždy už jen tebe!" oba vybuchli smíchy.
"Co to tu slyším o posteli?" zeptal se Dan, ležérně opřený o poličku. Alan si opět bolestně uvědomil, že pro ženy nebude nikdy tak zajímaví, jako on. Carol je z něj určitě na větvi. I po ránu vypadá jak se patří. Vždy učesaný a perfektně oblečený. Já mám vlasy rozcuchané na všechny strany, košili zmačkanou…nemám šanci.
"Kdybyste byl gentleman, neposloucháte cizí rozhovory, pane." Vyjela na něj zprudka Carol. Alan překvapeně zamrkal. Asi není až tak na větvi. Přendala většinu svého jídla na další talíř, šoupla ho Alanovi a kvapně vstala od stolu. "Alane, neustále se ze mě snažíš vymámit tajemství této planety, takže jsem se rozhodla, že ti jej ukážu. Za deset minut buď připravený." Poté se otočila k Danielovi. "Snídani si udělej sám, nemám na to čas. Až budeme pryč, nějak se zabav. Jo a nezdemoluj mi kuchyni. Budu jí ještě potřebovat." S tím odešla.
"Páni!" zapískal Alan. Dan se zdrceně posadil. "Nelíbím se jí." Ne, nelíbíš. Dal mu Alan v duchu za pravdu. Přesto tě v tom utvrdím. Bude u mě hledat záchranu. "Prosím tě! Každé se líbíš!!"
"Myslíš?"
"Určitě."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 tok tok | 24. května 2006 v 13:51 | Reagovat

ten děj se docela slušně rozjíždí, koukám!!

2 aet aet | 8. srpna 2006 v 14:25 | Reagovat

to teda! supééééééééééééér!

3 Ami Ami | Web | 22. června 2008 v 16:49 | Reagovat

no bráchové

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama