Vstal. Čekal její bleskovou reakci. Nic. Seděla a dívala se do prázdna. Neslyšně přešel za ni. Když mi nechce nic o obyvatelích říct, je to asi proto, že mi nedůvěřuje. Co kdybych ji zkusil svést? O Alana sice děvčata ztratila zájem po jeho zranění, ale Carol se nad tím ani nepozastavila. Ano, myslím, že mám naději. Ale budu si muset připomenout, jak se to dělá!
Dívky z měst se mu vysmívaly, jen jej zahlédly. Svoje potřeby řešil ze šlapkou. I v roce 2090 je jich dost a dost. Nijak mu to nevadilo. Po Arel už se nechtěl láskou zatěžovat. Taková nepotřebná věc. Prostě Carol svedu a ona mi dá vše, co potřebuji. Rozhodl a jal se svůj plán uskutečňovat.
Pomalu jí pokládal ruce na ramena. Cukla sebou a snažila se vstát. "Jen seď. Udělám ti masáž. Uleví se ti." Zamračila se: "Masáž? To neznám. Co to je?"
"Uvidíš. Neznáš mnohem víc věcí, jen se uvolni." Naštěstí nepostřehla jeho dvojmyslnou narážku. Asi by byl na místě mrtvý.
Zkušeně jí přejížděl po zádech. Uvolňovala se, až se celá rozplývala blahem. On ke své nelibosti zjistil, že se mu to také líbí.
"Kde ses tohle naučil?" vstala chvatně, když skončil a nechtělo se mu sundat ruce z jejího těla. "No, od svého přítele." Naučil se to od pirátů, ale nějak jí to najednou nechtěl říct. Používali to pro uvolnění před bitkami.
"Lehni si, prosím." Ukázala na žlutooranžové přikrývky. "Proč?" vybafl. Napadl ho jen jediný důvod. Jenže on má svádět jí, ne naopak. "Abych ti mohla zkontrolovat ránu." Nechtěl si to přiznat, ale projelo jím zklamání. A připadal si jako hlupák, že myslí jen na to jedno. Ze skříňky poblíž vyhrabala obvazy a dezinfekci. Hm, takže už žádné další zkracování kalhot, pomyslel si trošku smutně. Odhalit další část jejích nohou by mohlo být vážně velice zajímavé.
Poslušně si lehl a začal rozepínat košili. Moc mu to nešlo. Musela mu pomoct.
Ránu ošetřila a znovu ho dostala do košile. Hbitě vyskočil a hodil ji do peřin. Než si uvědomila, co se děje, sklání se nad ní. Musela si přiznat, že ho pěkně podcenila. Doteď si myslela, jak je nepohyblivý. Samozřejmě si všimla jeho velice vypracované postavy. Prostě jí nějak nedošlo, jakou má sílu. Teď je pozdě.
"Víš, rozhodl jsem se, že když ty prohlížíš mě, měl bych prohlídnout i já tebe." Hrozně se jí ulevilo. Pustila nůž schovaný pod prostěradlem a čekala, co bude dál. Věřila mu. Nevypadal na lháře. Navíc by to byl skutečně velice hezký lhář. Vysoký, široká ramena, úzké boky, postava samý sval. Nikde ani gram tuku navíc. Tmavě hnědé, podle světla až černé kratší vlasy, hnědé oči…Alespoň doufala, že hnědé. Čistě oholená tvář a dlouhá jizva nad okem působily rozporuplně. Bez ní představoval pohledného muže, ale toto znamení naznačovalo, že je zběhlý světem a dodávalo mu na zvláštnosti a jakési přitažlivosti šelmy. Skutečně jí připomínal dravce. Skrývá se v něm mužská energie a půvab. Nebyl krásný, to rozhodně ne, avšak při nejmenším zajímavý. Modrá košile a dlouhé kalhoty nezakryly nic z jeho postavy.
Obratně jí začal vytahovat triko. Vyděšeně se jí rozšířily panenky. "Co to děláš?" snažila se odtáhnout. "Chci se podívat na tvůj bok." Sakra! Musel si toho všimnout. Nemá cenu zapírat. Poslušně vytáhla tričko o kousek víš.
Objevila se škaredá podlitina se stopami po sražené krvi. A pak…se jí dotknul. Bolestí se zkroutila a odsunula jeho ruku stranou. "Kruci, promiň! Musí to strašně bolet." Přesto ji přitáhnul zpátky k sobě. "Co s tím mám udělat?"
"Nic…nic nejde udělat. Zmizí to samo."
"Tak spi. Já si lehnu na gauč." Složil se na nevelký nábytek. "Mimochodem…" prolomil ticho, "Jak se jmenuješ?" trošku se usmála. "Už jsem se představila-Carolin, ale říkej mi Carol. A ty?" Pro změnu se usmál on. "Já ti to taky říkal. Alan a oslovuj mě Alan." Druhé slunce zrovna zmizelo za obzorem. Na celou místnost padl stín a temnota. Alan za okamžik spal.
Uprostřed noci ho vzbudily nějaké zvuky. Nebo spíš neobvyklé ticho. Hned, jak oči přivykly tmě, začal pátrat pokojem. Proti oknu se rýsoval postava. Co nejtišeji vstal.
"Spi. To jsem jen já." Pošeptala Carol, jakmile se pohnul. Nerozhodně zůstal stát tři kroky za ní. "Carol-"
"Padej na ten zatracenej gauč, nic mi není!" vyjela na něj zostra. Děkoval za to všem svatým. Se vztekem si dozajista poradí, ovšem ta její předešlá nálada…
"Ty mi nebudeš rozkazovat, jasný?" rozkřikl se. I ve tmě viděl, jak strnula. Pomalu se otáčela. Rychle pokračoval, aby nezískala navrch. "Padej do tý postele! Nepotřebuju, aby ses mi tady složila. Kdo se o tebe má pořád starat? Dělej!" věděl, že lže. Doposud se starala pouze ona o něj. Snad si to neuvědomí. Stála úplně rovně, bradu vztyčenou a přesto mu dosahovala sotva po ramena. Zatínala pěsti a on úplně cítil její vztek. "Teď mě dobře poslouchej! Nejsem žádná malá holčička. Umím se o sebe postarat sama. Zvládla jsem to doteď, tak proč ne i dál? Navíc, tohle je můj dům a ty bys neměl zapomínat, že jsem tě zachránila. Nikdo mi nebude rozkazovat, rozumíš??!" Ta se tedy umí pěkně rozohnit! Proti své vůli si uvědomoval, že se mu tento rys vlastně docela líbí.
"Jak to, že je tenhle dům tvůj?" Chytil se její věty. "Protože jsem poslední." S těmito slovy vyběhla do tajných schodů, jež se objevily u stěny. Chtěl za ní, ale než stačil cokoliv udělat, schodiště bylo pryč. Je poslední? Z toho plyne žádná loď, záchrana, ani naděje. Poslední možností jsou piráti.
Rozrazila dveře nejvýše položené místnosti v budově a vyšla na balkon. Z jedné strany vodopád, z druhé les. Nacházela se pořádně vysoko. Pod ní se rýsovala loučka se stájemi. Měla bych to skončit. Proč jsem ještě neskočila dolů? Zůstala jsem sama na úplně cizí planetě. Jakou zde mám šanci? Šanci na normální život? Pět let obklopená ničím, jen lesem a pláněmi. Každá normální holka se v šestnácti baví, střídá kluky…a já?
Hrozně nesnášela tyhle svoje stavy. Obviňovala ostatní za svoje problémy. Je prostě moc chytrá na to, aby si něco takového přiznala. Ví, že za všechno může sama. Kdyby byla co k čemu, odešla s nimi. Jenže ona je tak zbabělá!
Už se naučila tyto záchvaty osamělosti zvládat. Potřebuje čas. Čas a…společnost.
Přelezla zábradlí a po rostlině odrůstající domek sešplhala na zem. Hledala jedinou společnost, kterou znala. Na Alana si ani nevzpomněla. Pronikavě zahvízdala.
Začal se zvedat vítr. Písek, prach a hlína se zvířily a vytvořily kolem ní vír. Stromy okolo se zuřivě mlely a ohýbaly se téměř k zemi. Najednou bylo po všem.
Před Carol stál nádherný palomino. Srst se mu zdravě leskla a svaly na něm jen hrály. Energicky pohazoval hlavou.
Přišel k ní a nechal se hladit. Šeptala mu sladká slovíčka a užívala si ten život pod svýma rukama. Na nic nečekala, s posledním ohlédnutím naň naskočila a řítí se pryč.
že by se nám tady rozrůstala láska??