close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Síla slunce I.

19. května 2006 v 10:00 | mina |  Povídky zakl.
Kapitola I.
Jakmile bolest pominula, byl opět schopen komunikace. I když notnou chvíli pouze omezené. Z ramene mu pořád trčel ten strom. Snažil je jej ignorovat. Usoudil, že když se k němu vrátila, nebude zřejmě nepřítel. "Jak se jmenuješ?" Ticho. "Asi mi nerozumíš, že?" Nic. "Fajn. Já-Alan." gestikuloval zuřivě. Trošku se usmála. "Ca-rol." namířila si prstem na hruď. "Těší mě." Prostě nerozuměla. "Jak se jmenuje tahle planeta? Jaký-planeta-jméno?Proč se s tebou vlastně bavim? Můžeš mi to vysvětlit?" Křikl. Pokrčila rameny. "O.K., nerozumíš mi. Asi jsem se vážně zbláznil. Bavím se sám se sebou…" zničeně zmlkl. Tak tohle je vážně bezvýchodná situace! "No jasně!..." dostal spásný nápad. "Do you speak English?" napjatě pozoroval její reakci. Angličtina je i dnes světovým jazykem, třeba něco zná. Překvapeně si jej měřila. "Yes, bud can we speak Czech, please?" nyní vykulil oči pro změnu on. Česky? Tak mluvím celou dobu!!!! "Rozumíš mi!" Spíše ji obvinil, než se ptal. Prudce se postavil, nedbaje bolesti. "Ano." Rozuměla ti a přesto neodpověděla. Udělala z tebe blbce! Ozývalo se v něm.
Seděla v zeleni a klidně čekala, co bude dál. Tvářil se uraženě. Jak mohla vědět, že není nebezpečný? Neví to vlastně doposud. Něco ji přinutilo, aby se vrátila. Jeho zranění nevypadá nejlíp, bude potřebovat pomoc. Jak se sem vlastně dostal? Odkud je? Jak je na tom Země? Měla spoustu otázek.
Její zvědavost musí počkat. Ztratil hodně krve a stále krvácí. Čas kvapí!
"Pojď sem." Chytla jej za zdravou ruku a stáhla k sobě. "Nesahej na mě!" vybuchl. "Klidně, ale vykrvácíš." Oznámila mu nevzrušeně. Všechno se v ní tetelilo. První člověk po tolika letech!
Pobaveně sleduje jeho vnitřní boj. Ať nad sebou vyhrál nebo ne, ona slaví vítězství.
Neochotně se posadil vedle ní. "Lehni si." Poručila a začala hrabat po kapsách. "Co hledáš?" Neobtěžovala se s odpovědí. Povzdechl si a bedlivě ji pozoroval. Už začínal mít pomalu téhle hry dost.
Ze zadní kapsy vytáhla ozdobnou čelenku a hodila mu ji. Když se k ničemu neměl, netrpělivě s rukama v bok podupávala nožkou. "No, co si myslíš? Ten klacek půjde pryč! Nemusíš mi tu plašit zvířata!" Nápadně zblednul, čelenku ovšem nepoužil. Pokrčila rameny a uchopila větev.
Zatáhla. Ujelo mu zaúpění a v tu ránu má kůži mezi zuby.
Nesmí ztrácet čas. Hodně krvácí. Na čele jí vyrazily krůpěje potu. Větev v něm držela, mrcha. Naposledy škubla a zůstala ležet na zemi s krvavým dřevem v rukách. Rychle jej odhodila, aby ho neviděl, a naklonila se k němu.
Neomdlel. Tak to je dobrej! Její mínění o něm stouplo alespoň o dvacet procent. Těžce dýchal. Půjčila si od něj nůž a ze svých kalhot nařezala obvazy. Zvláštní, tím samým ji chtěl ani ne před třemi minutami zabít. Po chvilce rána přestala krvácet.
Musím ho dostat do bezpečí, přesvědčovala se Carol. Prostě mu musím pomoct! Vnitřní hlas ji k tomu nutil, ale nedovedla si vysvětlit proč. Mozek jí hlásil nebezpečí. Co se má stát, stane se. Zřejmě je to můj osud. Rozhodla a přestala se tím zabývat.
"Můžeš vstát?" beze slova se začal zvedat. Nenechala se odradit jeho výrazem a přispěchala mu na pomoc. Sám se na nohou neudržel. "Kam mě vedeš?" nevydržel, jakmile jej nasměrovala do hlubokého lesa. "Do bezpečí. Neboj se. Sice nevím z jakého důvodu utíkáš, ale jsem si jistá, že mi to brzy sám povíš." Na to neřekl nic, takže mlčela i ona.
Po půl hodině strastiplné cesty konečně dorazili na místo. Kdykoliv si Carolin na tu pouť vzpomněla, zatínala zuby. Alan neustále zakopával a vždy ji z toho obvinil. Nechtěla na něj křičet, přeci jen ztratil hodně krve. Držela se jen tak tak.
Ne moc šetrně ho pustila na zem a neomylně mířila k pevnince.
Není na mě zrovna milá, uvažoval Alan sledujíce její záda. Po pravdě, moc se nedivil. Ani on s ní nejednal zrovna v rukavičkách. Cestou ji pořádně urážel, ale držela se statečně. Zachránila mě…proč asi? Každopádně od ní můžu jistě získat pár cenných informací.
V rameně mu už pouze cukalo. Krvácení ustalo stejně jako bolest. Nerad nechává dluhy. Co nejdříve se vyrovnáme, i kdybych tě měl přizabít sám! slíbil si.
Na první pohled nebylo vidět žádné zabezpečení. Když si však všimnul, jak zvláštně jde (občas poskočila, někdy kličkovala), začal si více prohlížet okolí. Skutečně! Vysokou trávou opodál probleskovala malá železná tyč. Jistě! Laserové paprsky!
Zmizela v samotné budově. Celá stavba vypadá vskutku monumentálně. Obyčejný kamenný dům doplněný o obrovskou věž, dosahující až nad špičky místních stromů. Ty mají mimochodem něco kolem osmy metrů v obvodu. Vše zabudováno do skály, připomínající obrovskou hradbu. Nic takového ještě neviděl.
Vůbec celá planeta působí zvláštně. Hluboký les se střídá s nekonečnými travnatými pláněmi a na nebi svítí v těsném závěsu za sebou dvě slunce. Mraky se objevují zřídka kdy. Oblohu křižují obrovští živočichové, tedy podle toho, co zahlédl. Musí se na ně každopádně zeptat.
Alespoň, že tady ta tráva není modrá. Pomyslel si a začal pomalu vstávat.
Opět se objevila u vchodu a pozorovala jeho kolébavou chůzi. Nejprve se chtěla otočit, nakonec se vydala směrem k němu. "Zvládnu chodit sám!" obořil se na ni. Rozčilovalo ho, že je vydán na pospas sotva patnáctileté holce. "Jo, zvládneš. Já ti to neberu." Přesto jej podepřela a pomohla mu dovnitř.
Zaujatě si prohlížel interiér obdélníkové místnosti. Fungovala zřejmě jako místo pro všechno. V jednom rohu se nalézal obývák. Kožená hnědá pohovka s křesly padla k zelenému koberci. U stěny stála knihovnička a vedle police s televizí a DVD přehrávačem. Při bližším zkoumání zjistil, že je z roku 2000. V dalším rohu stála postel s malým stolkem, na němž se nalézala žlutá lampička. Povlečení je též žluté. Naproti jej zaujal stůl s pěti židlemi. Uprostřed ozdobený svíčkou a vázou s květinami. Takové zvláštní modro-žluté kytky. Poslední roh vyplňovala kuchyň. Modrá. A to doslova. Modré stěny, nábytek…jen spotřebiče jsou bílé. Od zbytku místnosti ji oddělovala černá pracovní linka se žlutými, modrými a zelenými tečkami. Od stropu se táhly popínavé rostlinky a chytaly se za nohy této linky. Opravdu velice zvláštní kombinace, tahle místnost. Tolik barev! Přesto se Alan cítil jako doma.
Usadila jej na gauč a odběhla do kuchyně. Dvakrát tleskla a pokojem se roznesla tichá hudba. "Nahoru." Rozkázala. Píseň zesílila.
Alan měl skutečně veliký hlad. Celý den nic nejedl. Napjatě očekával večeři. Carol vytáhla nůž a začala něco krájet. Zase ten nůž…V břiše mu kručelo, ale přesto se snažil odvádět její pozornost jinam. "Takže tady bydlíš?" Carolin nehnula ani svalem navíc. "Ne." "Co zde potom děláme?" nenechal ji na pokoji. "Tohle místo je mnohem bezpečnější než má skrýš a navíc by si nás musel všimnout i hlupák. Snažila jsem se maskovat stopy, ale nejsem si stoprocentně jistá." Aha! Když vycházeli, zapískala. Větve okolo se začaly nebezpečně třást. Vypadalo to, jako by pod nimi něco probíhalo. Maskování! "To jsi ale nestavěla ty, viď?" "Ne" nenechala se zatáhnout do rozhovoru. "A kdo?" vyptával se dál. Někdo to postavit musel. Třeba ti dotyční mají loď. Mohl by odtud zmizet! "Seš hroznej, víš to?" povzdechla si.
Brilantně se vyhnula bližší odpovědi a na stolek před ním položila talířek pokrytý nakrájenou broskví. "Jez." Zkoumavě na svou večeři hleděl. Dal by si spíše steak. Jako by mu četla myšlenky, pronesla: "Maso bude, až půjdu na lov. Zatím ti musí stačit chleba, máslo, ovoce a najde se i rýže v prášku a těstoviny." Sedla si do křesla u okna a čekala, než dojí.
Alan se věnoval spíše jí, než večeři. Najednou vypadá hrozně unaveně. Postřehl, že si neustále masíruje bok. Asi od té rvačky. I v obličeji jí vystupovalo pořád víc a víc barevných ploch. Nic vážného. Snad.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hondli hondli | 27. května 2006 v 11:59 | Reagovat

No co dodat,prostě super.Hned ze začátku člověka hned tak zmatou,že prostě musí číst pořád dál a dál,aby vůbec věděl,jak to dopadne,no a když se dostane na konec,tak z toho stejně nic,protože je to horší jak telenovely :-)....taky musíte čekat na další díl

2 anet anet | 7. srpna 2006 v 9:47 | Reagovat

jééé! taky obrázek!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama