close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Síla slunce

18. května 2006 v 21:19 | mina |  Povídky zakl.
Pro Vás.
žánr: Sci-fi, romantika
Tohle nemůže nikdo z nás přežít!
Stará, nákladní vesmírná loď závratnou rychlostí proplouvala atmosférou zeleně světélkující planety. Alan Alcost, hlavní strojař, se držel svého křesla vedle kapitána a zíral na nejdříve ohýbající se, poté odlétající vysílačky, připevněné na čumáku Brouka.
Tento typ lodi už se asi deset let nevyrábí a Alan začínal chápat, proč. Vysílačky vysunuté na tyčích asi metr před čumák jsou vskutku nepraktické. Ani štíty nic moc nesnesou. Teplota v kabině začíná nebezpečně stoupat.
Kapitán se všemožně snažil plavidlo alespoň zpomalit. "Všichni se držte!" zařve do mikrofonu. Zbytek posádky se krčil v zadní části lodi. Naštěstí žádné děti. "Jen" piráti.
Alan se křečovitě chytil pásu. Blikající země se přibližuje na jeho vkus až moc rychle. Přes svit nebylo nic vidět. Hlavně, ať to není slunce! Modlil se. Neblázni, kde by slunce vzalo atmosféru? Zaháněl okamžitě tu děsivou myšlenku. Přeci jen si přál žít.
Je mu sice teprve dvacet dva let, ale myslí si o sobě, že už něco zažil. Od dvanácti pracuje (a to na dnešní dobu začal neobvykle dlouho) v nejrůznějších vesmírných přístavech. Živil se jako zlodějíček, prodavač informací, barman, nájemný vrah…na tuto část svého života moc nerad vzpomíná. Co měl však dělat? Rodina jíst musí! Trošku se ušklíbnul a prstem objel jizvu, táhnoucí se od čela, nad okem, až po pravý spánek.
Bránit se naučil už dávno, jednou prostě nebyl dost rychlí. Málem přišel o oko. Hodně díky tomu zranění ztratil. Milovanou dívku Arel a mnoho přátel. Už nikdy nebude nikomu slepě věřit, aby mu poté byl vydám na pospas…
Ze zamyšlení jej probral až kapitánův výkřik. Zahlédl větev, která roztříštila čelní sklo a zůstala trčet z jeho hrudi. Je mrtev. Loď se zastavila o dalších pár set metrů dál.
Chtěl se odepnout a rychle vypadnout ven, zjistil však, že nemůže pohnout rukou. Pozorně se zahleděl na své rameno. I z něj trčela větev. Sakra, zrovna teď! Říkal si. Jestli se nedostanu ven a někde se na chvíli neuklidím, ti tupci pirátský by si na mě mohli chtít zchladit vztek.
Jediný kapitán se ho vždy zastával. Jenže je po něm. Alan musí dávat dobrý pozor. Je nejmladší tudíž snadná kořist. Ne, že by se o sebe neuměl postarat…na co přidělávat další problémy?
Pravou rukou uchopil pahýl a pokusil se jej vytáhnout. Způsobil si pouze nesnesitelnou bolest. Nakonec své snažení vzdal. Co teď? Zbývá jediné.
Useknou ji.
Vytáhnou nůž a pustil se do toho.
Snažil se, aby to bolelo co nejmíň. Moc se mu to nedařilo. Sakra! Tlačí mě čas! Naštval se. Pořádně se rozmáchnul a…bylo hotovo.
Co nejrychleji a zároveň nejtišeji se prodírá lodí ven. Bohužel nemůže vylézt čumákem. Zablokovaly jej stromy. Po špičkách procházel kolem všude ležících mužů. Většina přežila, byly jen v bezvědomí. Pohrával si s myšlenkou zkusit je okrást. Přesto od ní rychle upustil. Až se vzbudí, budou pěkně naštvaní. Proč si je rozhazovat ještě krádeží? S piráty si není radno zahrávat.
Patří k nim, jenže dosud nemá potřebnou autoritu. Tyto potetované hory masa jsou, když nemají svůj den, smrtelně nebezpečné.
Vykopl dveře a vyběhl na mýtinu. Jeho očím trvalo pár vteřin, než přivykly prudkému světlu. Opřel se o zbytek lodi, potřeboval si chvilku odpočinout. Z ramene mu pořád trčela větev, již odřízl od stromu. Pekelně to bolelo.
Snažíce potlačit píchání se rozhlédl po okolí. Brouk při přistání zdevastoval pořádný kus lesa. Asi dva kilometry zpátky se táhla plocha posetá popadanými kmeny a nejrůznějšími součástkami Brouka. Jedno je jisté, ušklíbnul se. Jsem v lese.
Rychle zmizel mezi stromy.
Tohle podivné místo mu čím dál víc připomínalo Zemi. Ale asi tak před padesáti lety. Bez obrovských skleněných měst, elektrických aut a všudypřítomného smogu. Lidé úplně vytěžili a zničili svou planetu. Světový oceán se vypařil, pouze v Mariánském příkopu zbyla trocha vody. Příroda zahynula, jen na několika málo místech zůstal neveliký les. Ledovce se rozpustily a celá zeměkoule se začala nebezpečně ohřívat. Lidé se schovali do obrovských metropolí-za sklo, jež má chránit před horkem. Moc dlouho však nevydrželo.
To je též důvod, proč jsme začali osidlovat jiné planety. Zřejmě ve 20. století, když sestavili první raketoplán a letěli se na Měsíc, věděli, že to lidstvu jednou zachrání ten "tlustej zadek".
Alan se prodíral hustým porostem kapradí. Jak se tahle planeta jmenuje? Má vůbec jméno? Žije tu někdo?
Chodil dlouho. Ruka se stále častěji ozývala a on cítil pach krve. Své. Ani ten zatracenej klacek mi to pitomí krvácení nezastaví! vztekal se. Stále víc a víc se mu chtělo spát. To ovšem znamená jistou smrt…
Starost mu nyní dělalo ale něco úplně jiného. Tápal v kruzích. Už podruhé mezi stromy zahlédl trosky Brouka. Má štěstí, piráti jsou zatím pořád v bezvědomí. Co až přijde příště a oni spát již nebudou? Nejspíš zemře.
I přes chmurné myšlenky rozeznal svíravý pocit pod žaludkem. Jasné varování.
Alan začal sledovat ostražitěji cestu. Zrychlil a neustále se rozhlížel. Doposud viděl pouze pár brouků, ptáků (pokud se tak dají nazvat ty obří příšery, které mu létaly nad hlavou) a srnky, ale tím si nebyl jistý. Dlouho se s žádnou nesetkal.Co ho sleduje? Obyvatelé? Zvíře? Piráti?
Potok! To je má spása! Zaradoval se nad oslnivým svitem, odrážejícím se od vodní hladiny. Okolo je malá loučka. Perfektní. To, co jej sleduje jistě nezaútočí jen tak. Určitě chce mít velkou šanci na vítězství. Alan hodlal připravit léčku. Jen tak má šanci na přežití. I když dost mizivou.
Nenápadně z prostranství odstraňoval kameny a vše, oč by se mohl při souboji poranit. Nakonec se pokojně složil do vysoké trávy a čekal. Předstíral, že spí, v dlani však pevně svíral nůž. Dlouho se nic nedělo, v tom zaslechl kroky. Lehké, téměř neslyšné a přesto se k němu přibližovaly. Zastavily kus od něj. Zřejmě se to nemohlo rozhodnout.
Alan byl napnutý jak struna. Snažil se dýchat klidně a pravidelně. Spi! Alespoň jako. Hlavně musí být první.
Obelstil to! Kroky se opět daly do pohybu. Lepší šanci už asi mít nebudu, blesklo mu hlavou a vymrštil se na nohy.
Započal boj na život a na smrt.
Je to člověk! uvědomil si kam jeho pěsti dopadají. Lidské tělo. Žaludek, obličej, bok…
V zuřivém zápasu se kutáleli trávou. Alan neotevřel oči, útočník škrábal a kopal. Sakra! Nůž! V zápalu boje jej upustil.
Znovu a znovu si zasazují ránu za ranou. Ověřil si, že ani protivník nemá zbraň. Ke své nelibosti zjišťoval, jak mu docházejí síly. Zranění a námaha si vybíraly svou daň. Vypadá to bledě. Nepatrně pootevřel víčka. Kudla! Leží přímo vedle!
Z posledních sil se proň natáhnul, přetočil útočníka na záda a chystal se k poslednímu bodnutí. Jeho oběť strnula. Nebojovala o holý život. Velice zajímavé. Neměl by mne spíš prosit? přemýšlel. To je fuk. Napřáhl se k ráně a…
Zaraženě hleděl do šedomodrých očí, které na něj to stvoření upíralo. Nebyl to pirát. Žádný muž. Dítě. Co dítě. Dívka. Ležela pod ním, kolem oka se jí rýsovala modřina a ze rtu stékal pramínek krve.
Zmlátil dítě! Kolik jí je? Patnáct? Možná i míň. Rozhodně nevypadá na třicetiletého rváče.
Ruka se zbraní poklesla. Rameno se opět začalo ozývat. Je nebezpečná? Rvala se pěkně. Otec na ni bude hrdý. Bože! Už přemýšlím jako starý dědek! potřásl hlavou. Skutečně se najednou cítil na padesát. Zabrán do sebe povolil stisk.
Dokonale ji podcenil.
Vrazila mu pěst do žaludku a pelášila pryč. Měl by ji chytit, ale nemohl se hnout. Pár kroků, víc nezvládl. Složil se u nejbližšího stromu.
Zvláštní pocit…jste vzhůru, avšak nemůžete ovládat ani jednu část svého těla. Mozek vnímá, přesto zůstáváte bezmocní…Slyšel ji. Vrátila se. "Sakra kruci fix!" zaklel pro sebe.
Přetočila ho na záda a prohlížela zranění. Měl čas pořádně ji prozkoumat. Plátěné kalhoty a dlouhé černé triko se k místní divožence vskutku nehodily. Splývavé oblečení dokonale skrylo její postavu. No, asi není o co stát. Žádná krasavice. Oči sice září nespornou inteligencí a rty při úsměvu jistě působí příjemně, málo kdo by se za ní ale na ulici otočil. Hnědé vlasy dávaly znát, že si je-i když dost zručně-stříhá sama. Sytý odstín působil uklidňujícím dojmem a svou majitelku halil do aury příjemného stvoření. Kdyby se s ní před okamžikem nerval, nejspíš by jej zmátla.
Dotkla se rány a jemu rázem vypadly všechny myšlenky z hlavy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 tyny tyny | 20. května 2006 v 19:37 | Reagovat

skvělí!!

2 hondli hondli | 27. května 2006 v 11:55 | Reagovat

Tak tenhle díl je opravdu hříčka naší milované autorky :-).Abych pravdu řekla,když sem ho četla ze začátku,nějak mě to nechytlo a ani ho nedočetla do konce.Ale něco mě nutilo se k němu vráti,tak jsem to udělal a pokračovala dál.No a mé tušení nezklamalo.Samozřejmě,že tam čekala taková hezká chvilka,kdy se rozbuší srdíčko.....prostě super

3 anet anet | 7. srpna 2006 v 9:49 | Reagovat

tea...toho chlapa bych si nechala líbit................jinak je to super povídka

4 mart!na mart!na | 9. března 2008 v 10:18 | Reagovat

to je super,ty fakt pises  moc dobre!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama