"Budeš mu to překládat, jo?"
"Je to skvělá muzika!"
"Nebojte se, já vám ji vrátím."
Kapitola 5.-Záplava
...ke skákacímu hradu. Georg s Gustavem absolutně nevěděli, co se děje. David se škodolibě tlemil a já natěšeně poskakovala. Jestli se někdy doopravdy projevila moje povaha, tak to bylo právě v takovýchto chvílích. U skákacího hradu. Nikde nikdo, no to je skvělí, budu ho mít celý jenom pro sebe…myslela jsem si.
Na okamžik jsem pustila kluky a přitočila se k majiteli. "Můžeme dovnitř??" spustila jsem na něj. Koukal na mě jako na zjevení. To je zvláštní, proč na mě pořád všichni tak koukaj?? Je jasné, že mi nerozumí. Přece se teď nevzdám! Metr od cíle… "Georgu!?" křikla jsem na něj. Poslušně přiběhl. "Budeš mu to překládat, jo?" přikývl a pustil se do toho: "Je ten hrad otevřený? A můžeme tam?" Na obě otázky se mi dostalo kladné odpovědi. Hned jsem zase veselejší.
Koutkem oka jsem postřehla velké repro bedny. Stály v rozích hradu a byly připojeny na zesilovač. "Fungují?" ukázala jsem na ně. Georg se s majitelem chvilku dohadoval, než konečně řekl: "Prej jo, ale nemá je do čeho píchnout." krčil rameny a ten stánkař se k němu přidal. "Ale já jo! Povolí mi to?" Georg se do něj znovu pustil. Podle výrazů a pohybů rukama mi došlo, že to nechce dovolit. Co teď?
"Prosím….dovolte mi to! Přilákáme lidi a my vám tady potom pomůžeme uklidit!!" Georg ke mně vysílal pohledy typu: No ty ses snad zbláznila!! Ale překládal. Majitel po chvilce váhání přikývl.
Nadšeně jsem zatleskala, zamávala na Gustava s Davidem, aby přišli a sama mezitím vytahovala mp3 z kapsy. Rychle jsem to zapojila a pustila první písničku. SUM 41. "Ty tohle posloucháš?!" přišel ke mně blíž Gustav. "No jo, moc se mi to líbí. Tobě ne? Můžu tam dát něco jinýho…" pohlédla jsem na něj kapičku zklamaně, protože zrovna tahle písnička se mi dost líbí. "Ale ne! Já to taky poslouchám!! Je to skvělá muzika!"
Donutila jsem je sundat si boty a už jsem je táhla do hradu. David byl zvyklý, okamžitě se mnou začal dělat salta. Georg s Gustavem tam stály jako tvrdý Y. na okamžik jsem opustila Davida a trošku rozhýbala ty dva. Gustav se chytil první. Očividně ho skákání velice bavilo, dokonce se pochlubil pár docela skvělými triky. Georga jsem musela přemlouvat trošku déle. Čapla jsem ho za ruku a začala s ním pobíhat z jednoho rohu na druhý, občas jsme si vzájemně podtrhli nohy, takže pak už jsme se vlastně honili. David s Gustavem se k nám přidali. No byl to nářez.
Okolo se shromáždilo hrozně moc lidí a všichni na nás koukali, jako kdybychom přišli o rozum. Trošku jsem si je prohlédla. Stál tam i Tom a Bill. Anna s Eliškou si zrovna vedle v krámku vybíraly…něco. Asi rtěnky, myslím.
Puberťačky na nás pokřikovaly, že jsme vadný (to mi potom prozradil Gustav), puberťáci, že jsme trapný.
Došla jsem pro takovou malou, asi tříletou holčičku. Stála a hltala každý můj pohyb. "Nebojte se, já vám ji vrátím." Ujistila jsem maminku, která měla dost práce s uřvaným miminkem v kočárku. Možná by ani bývala nepostřehla, že jí dcerka zmizela.
Muzika vyhrávala, teď pro změnu Landa. Nikdo z přítomných určitě nerozuměl slovům, ale hudba se jim zjevně líbila.
A tak jsme blbli v pěti. Všichni se smáli a byli šťastní. A mě bylo dobře. Stačilo se podívat na tu malou. Podařilo se mi vykouzlit úsměv na její tváři. Náhle mě napadlo, co by dělal Tom, kdybych se ho sem pokusila zatáhnout…
V návalu štěstí jsem zvedla oči k nebi. Přímo nad hlavou se mi pohupovala síť plná balónků. Nebyla moc vysoko, dalo by se…hvýzdla jsem na Davida a kývla směrem k ní. Pochopil a hned mne začal vysazovat nahoru. Ještě, že má takové svaly, já nejsem zrovna hubená…
Jakš takš jsem se tam vyškrábala a začala síť uvolňovat. Moc mi to nešlo, ale s trochou trpělivosti jsem ji přeci jen uvolnila. Barevná záplava se rozsypala po okolí.
Skočila jsem do ní z Davidových ramen a musela se strašně moc smát. Smála jsem se a smála, když v tom moje oči zabloudily ke dvěma postavám. Ti dva tam stáli a nevěděli, jak reagovat. Všichni okolo už zapomněli na stud, hrdost…a rachtali se v balóncích.
No co, při nejhorším mě pošle do háje a nebude se mnou mluvit. Což ostatně nebude jiné, než teď.
Ta malá holčička mě chytla za ruku a šla se mnou směrem k nim. Kupodivu se na mě povzbudivě usmála, jako by věděla, co mám v plánu. Krok pře nimi jsme se zastavily.
Ona stála před Billem, já před Tomem. Zalitovala jsem, že jsem si to s ní neprohodila. Tom by na ni byl určitě milý. Se mnou se nebude párat. Půl minuty jsme na sebe hleděli, snažila jsem se mu nedívat do očí. Stejně mi tam zrak zabloudil. A on se díval na MĚ! Ne jako prve. Poznala jsem, že vidí mě, ne někoho ve svojí hlavě. Pořád čekal, co udělám. A já čekala, až najdu odvahu to udělat. Zachránila mne ta malá. Natáhla k Billovi ruku. Chvilku na ni hleděl, já s Tomem taky. A pak ji přijal.
Zhluboka jsem se nadechla a opakovala její gesto. Ale Tom stál, jako přibitý. Díval se na mě, avšak ani se nehnul. Moje ruka visela ve vzduchu, bojím se ho dotknout. A mrzí mě, že ji nepřijal. Tohle je snad čistě přátelské gesto, tak proč se nemůže pro jednou překonat? Co by mu to udělalo? Stále mě pozoroval. Zvědavě, vyčkávavě…jako šelma svoji kořist. Sklopila jsem zrak k zemi a moje ruka šla s ním. Neměla jsem pravdu. Není to stejné. Nevěděla jsem, že jeho odmítnutí mě bude takhle bolet.
Ruku jsem nestačila schovat do kapsy, popadl mě za ni. Už se na mě nepodíval, neposkytl mi vysvětlení. V očích se mi dozajista usadila otázka, protože jsem ji měla i na jazyku. Nevyslovila jsem ji, vykročil k hradu.
Tak to je nco tohle,je to náfuka,ale asi má mozek na správném místě..a to v hlavě :-)