"No takže…ty tady s Davidem něco máš?"
"Co děláš, Bi…"
"Jasně, že tě poslouchám, kotě!"
Kapitola 4.- Pouť
Pouť byla obrovská!! Nikdy jsem nic tak velkého neviděla. Po pěti atrakcích u nás doma bylo tohle prostě maximální.
Tom s Billem a holkami šli ve předu a za nimi já diskutovala s Gustavem, Georgem a Davidem. Řešili jsme zrovna recyklování odpadů….nevím, jak jsme se k tomu dostali…prostě najednou to tady bylo. A já též musela vyprávět, jak to vypadá u nás doma, kde zkoušíme… prostě mě zahrnuli otázkami. "Šroty, jak se vlastně jmenuješ?" Udivilo mě, že se Gustav zapojil do našeho rozhovoru. A jeho otázka nyní mne překvapila ještě víc. "No Charlotta." Usmála jsem se. S tímhle jménem se prostě lidé nesetkávají moc často a už vůbec ne v České republice. Ale tady jsem přeci v Německu!
Kluci mne obklopili a začal skutečný křížový výslech. Jako první se ptal Georg: "No takže….ty tady s Davidem něco máš?" tvářil se zcela vážně. Pohlédli jsme si s Davídkem do očí. Naštěstí se nám oběma podařilo zachovat klidnou tvář. "No jasně! Přátelství!! Nebo se mě ptáš na něco jinýho?" napínala jsme je. "Víš, vypadá to, že spolu chodíte…mrkáte na sebe, podporujete se…jen ty polibky a držení ze ruce jaksi chybí." Tak teď už jsem se neudržela. Smíchy se válím skoro po zemi. David se okamžik drží a pak se ke mně přidává. Tom s Billem se otočili.
Co je to za zvuk?! Pomyslel si Tom, jakmile to uslyšel. Dokonalý, perfektní a melodický smích. Musím prostě vědět, komu patří. Ta holka musí být moje!! Přestal poslouchat Elišku. Už ho stejně začínala nudit. Bude to přesně, jak si myslel. Vyspí se s ní a nechá ji plavat. Je na něj moc jednoduchá…
Hbitě začal pátrat v davu. Takhle se musí smát jenom skutečně nádherná dívka!!! Žádnou takovou však neviděl. Bill se prudce otočil a strčil do něj loktem. "Co děláš, Bi…" slova mu odumřela na rtech, jakmile se též otočil. Ne bohyně…Vyšší dívka s hnědými kratšími vlasy a docela hezkým obličejem. Postava též není zrovna nějak extra…taková docela dost oplácaná, ale ne tlustá. Avšak v davu by se za ní neotočil. Čeho si ovšem hned všiml, byly oči. Krásná očička neurčité barvy. Září inteligencí a láskou. Ke komu asi?? Už se k ní chtěl vydat, když v tom se k němu dívka otočila úplně čelem. Šroty. Bubeník jejich předskokanů.
Jeho nadšení se okamžitě změnilo. Tahle šedá myš mu za tu námahu nestojí. Je nevýrazná. Taková…ne, prostě nic pro mě. Zakončil úvahy. Stejně od ní nemohl odtrhnout zrak.
"Tome?? Hej, posloucháš mě?!" zakřičela mu do ucha Eliška, až se na ně všichni otočili. I ONA se přestala smát. V očích se jí zrcadlila lítost, ale i odhodlání. Pořád musel přemýšlet, komu to všechno patřilo.
"Jasně, že tě poslouchám, kotě!" obrátil Tom svou pozornost zpět k Eli a dál poslouchal její stupidní a velice nudné kecy.
"Šroty, možná bys jim to měla vysvětlit, podívej, jak se tváří!!" usmíval se David a kýval směrem k Georgovi a Gustavovi. Sjela jsem je pohledem a hned bylo všechno jasné. Prostě to vůbec nechápou. "Takže…no…Vždycky jsem nehrála na bicí a prostě…David mi tenkrát hrozně moc pomohl. Podržel mě, byl můj jediný přítel. Já myslela, že jich mám víc, ale ukázali se být pěkně falešní…nebudu zabíhat do podrobností. Od té doby jsme nejlepší přátelé." Oba dva přikyvovali. "Já jsem se tě nechtěl ptát, Šroty. Jenže hned jak sem tě viděl, tak si mi prostě nedala spát. Pořád jsem musel přemýšlet, proč tolik skrýváš svoje emoce, proč se bojíš projevit…"
"Víš, Georgu, já se nebojím. Jenom jsem zjistila, že ne všechno a všichni mi za to stojí." Usmála jsem se na ně a pohybem ruky jim naznačila, že už se o tom nechci bavit. "Zase někdy jindy, jo?" Přikývli a David naštěstí stočil hovor zase na jejich skupinu.
"No my hrajeme už docela dlouho. Vždycky jsem se nejmenovali Tokio Hotel. To je až…"
"Davide!!" přerušila jsem Gustavův proslov. Vůbec mě nenapadlo, kolik řekl slov. Dokonce i několik vět! To je bezpochyby rekord!! "Prosím, půjdeš se mnou??" škemrala jsem jako malá holka u Davida a prosebně se na něj dívala. Svým speciálním pohledem pouze pro tyto příležitosti. Kluci vůbec neví, která bije. Zmateně si nás prohlíželi.
"Davide!!!" nic nepomáhalo, jsem skutečně zoufalá…nasadila jsem oči ala malé smutné štěně. Kdo by se neslitoval???
"No tak pojď! Ale jenom chvilku!!!" přikývl. "Díky, díky moc!!" rychle jsem ho objala, čapla je všechny tři za rukávy a táhla je směrem….
pokračuj!!