close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Povídka o TH - Let

18. května 2006 v 20:45 | mina |  Povídky-TH
"Tys byla za školou!!!???"
"Kdes byla tak dlouho??"
"Co je?!"
"Umíš anglicky?"

Kapitola 2.-let
"Mami, musíš mě tam pustit, prostě musíš!"
"Ty ses snad úplně zbláznila! A co škola?" řvala na mě, jako smyslů zbavená. "No tak mami…na gympl jsem se už dostala, tak mi o nic nejde! A známky jsou už uzavřený! Chodíme tam jenom proto, aby se neřeklo!!" Sedíme v stolu v kuchyni a už asi půl hodiny se dohadujeme. Zatím to pro mě nevypadá vůbec dobře. A táta, od kterého jsem čela pomoc, je striktně proti. Ach jo. "To přece nejde! A neměl by se nejdřív konat nějaký konkurz? Nemůžou vás vybrat jen tak, podle jména. Jak se vůbec jmenujete?" štěkala a mě přišlo, že mě tu půl hodinu vůbec neposlouchala. "Crossed Swords, mami. A ten konkurz byl…jeli jsme na něj ve středu…"
"Ty si ze mě snad děláš srandu!!! Tys byla za školou!!!???" vstala a vlepila mi facku. Vyhrkly mi slzy. Ani jediná však neukápla. Vstala jsem, opřela se na stůl a statečně se jí dívala do očí. "Za školou jsem nebyla, protože ve středu bylo ředitelský volno. A do toho Německa pojedu, kamarády v tom nenechám!! Je to naše životní šance! Vždycky jsem chtěla hrát a teď, když můžu, tak mi to zakážeš??" nato jsem s rovnými zády vykráčela z místnosti a potichu za sebou zavřela dveře.
Večer jsem ležela v posteli a snažila se usnout. Zítra, už zítra….chystám se utéct z domova….bágl leží sbalený v rohu pokoje. Co tam budu dělat? A co když se nebudeme lidem líbit? Povzdechla jsem si. Musím to udělat. Co by byla kapela bez bubeníka? Nic, absolutně nic.
Otevřely se dveře a do pokoje vkráčel táta. Teď najde kufry a je konec!
Kupodivu se nad mými zavazadly ani nepozastavil. Přešel k mojí posteli a sednul si ke mně. "Nemusíš dělat, že spíš." Pohladí mě po vlasech. Tak tohle se mi tedy ještě nestalo! Otevřela jsem oči a zaraženě na něj koukala. Co to dělá?
"Domluvili jsem se s maminkou, že můžeš jet." Řekl mi věcně. Z očí se mi začaly kutálet slzy úlevy. Nemusím utíkat! Objala jsem ho a vlípla mu pusu na tvář. "Ale pozor! To není všechno." Schladí moje nadšení. Nakloním hlavu ke straně. "Procvičíš si jazyk, ale máš bojový úkol!" Ale ne! Ty jeho bojové úkoly…
"V Berlíně žije tvoje babička." Přikývla jsem. Prozatím jsem o ní jenom slyšela, nikdy jsme tam nebyli, protože se nepohodla s mamkou a od té doby spolu nemluví. "Tvým úkolem je ji najít a znovu se s ní udobřit."
"Ale tati, já se s ní přece nepohádala! Vždyť jsem ji ani v životě neviděla!! Jak ji mám asi najít? Ani nevím, jak se jmenuje!"
"Neboj se, vše potřebné ti dáme. Ráno si to vyzvedneš v pojišťovně i s kreditní kartou, abys nám neumřela hlady." Ušklíbnu se na něj: "V neděli ráno??" Věnuje mi uklidňující úsměv. "Všechno jsme již zařídili, u vchodu ne tebe bude čekat taková starší žena. Dá ti to."
"Fajn." Přikývnu a on odejde. Teď už usnu klidně, jako malé dítě.
"Kdes byla tak dlouho??" křičí na mě Eliška, když se konečně objevím u taxíku. "Čekáme tady snad hodinu! Víš, kolik to bude stát?" omluvně se usměji a raději se jim nedívám moc do očí. Nemusí vědět o mých problémech. Davida neoklamu, ale on nic neříká, jen mě bedlivě pozoruje.
Rychle si k nim sedám a raději moc nepřemýšlím. Do uší dám svoji mp3 a pouštím Sum 41. Cesta je snad nekonečná. Eliška a Annou pořád probírají Billa a Toma. Ty dva z Tokio Hotel. Už to nemůžu poslouchat, třeští mi z nich hlava. Prudce vyndám sluchátka a provokativně se na ně zadívám. "To jsou v tý skupině jen tihle dva?" Eli se na mě otočí, jako bych byla úplně hloupá. "Ne, jsou tam ještě dva…ale ty vůbec nestojí za pohled! Takový tupci!" svraštila jsem obočí. Tupci? Ona s nimi snad někdy mluvila, že ví tak přesně, jací jsou? Začínalo se mi z ní dělat špatně. To byla vždycky taková? A jak to, že jsem si toho nevšimla dřív?
Už už jsem otvírala pusu, ale David mě zadržel zvednutím ruky. Mírně se na mě usmál a zavrtěl hlavou. Jo, má pravdu. Nebylo by nejlepší se pohádat zrovna teď. Prosím, chci být na letišti!!
Zesílím si hudbu a koukám z okna. Po dálnici se z Vysočiny dostaneme do Prahy za necelou hodinku. Dokonce jsme se i poměrně šupem propletli zácpami. Konečně moje vysněné letiště!
Rychle všichni vyskakujeme z auta, letadlo letí asi za půl hodinky. Na chodníku na nás čeká zhruba třicetiletý muž. Tváří se přívětivě a mile se usmívá. "Já jsem váš průvodce…a vlastně takový manažer." Potřásl si rukou s každým z nás. Navzájem jsme se představili. Tedy Adam nás představil: "Ahoj, já jsem Adam, tohle je Eliška, Anna, David a Šroty." Konečně se dostal ke mně. Zachytila jsem Alešův (tak jsem ten muž jmenuje) tázavý pohled. "Charlotta." Upřesnila jsem a omluvně se na něj usmála. Přikývnul a vedl nás dovnitř.
Zkontrolovali nám kufry a teď zbývalo projít takovými těmi pípacími zařízeními, jestli u sebe náhodou nemáme zbraně. Všichni se na druhou stranu dostali bez problémů. Až na mě.
Jakmile jsem prošla, ozval se hrozný rámus. Vyzvali mě, abych se vrátila a vyndala si vše kovové. A tak to začalo. Nejprve jsem si sundala přívěšky. Po druhé náramky, a na potřetí jsem musela odepnout ozdobičky z kalhot. Nosila jsem totiž s oblibou víčka od plechovek, "sichrhajcky" a další podobné věcičky. Co na tom, že už nejsou moderní? Mě se to prostě líbí. Obsluha se na mě již ošklivě dívala. Špitla jsem jen: "Pardon." A uháněla za ostatními.
Letíme druhou třídou. Sedadla byla po třech. Eli, Anna a David si sedli k sobě. Na mě zbylo místo na druhé straně uličky vedle nějaké starší paní a Adam seděl přede mnou. Holky nadšeně štěbetaly a já sledovala svou sousedku, jak se snaží provléknout niť úzkým ouškem jehly. To je taky nápad, brát si do letadla vyšívání!
Rozhlížím se po letadle. Pilot zrovna oznamuje, že se máme připoutat. Odlétáme. Provedu o co žádá a na půl ucha poslouchám holky. O čem se baví? Jak jinak než o Tokio Hotel. Lezou mi krkem! Můj pohled zabloudí i k Davidovi. Je bílý jako stěna a celý se třese. Ty dvě si ho absolutně nevšímají a právě hází oči o dvě řady dál. Sedí tam nějací puberťáci. ( no, mě je patnáct, takže sem vlastně traky puberťák..) Chytla jsem Davida za ruku a pořádně stiskla. Udiveně se po mě podíval a já se povzbudivě usmála.
Konečně jsme dosáhli požadované výšky a let se změnil v nudu. Seděla jsem do uličky, takže jsem ani nemohla pozorovat mraky a ta paní vedle mě pořád zápasila a jehlou a nití. "Nechcete s tím pomoct?" nabídnu se, jelikož se to prostě nedá. Přikývne a hned mi to podává. Během chvilky mám nit navlečenou. Moje oči jsou naštěstí ještě v pořádku. Poděkuje a já se zase otáčím. Po chvilce jsem usnula.
"Slečno! Vstávejte! Jsme na místě!" strká do mě někdo. "Co je?!" ozvu se nevrle. Pomalu zamžourám a vidím nad sebou letušku. "Já…omlouvám se!" vyhrknu rudá až za ušima. "To nic." A odejde. Rozhlédnu se. Nikde nikdo. Oni by mě tady fakt nechali! Rychle se hrabu na nohy a peláším ven.
Nikde je nevidím. Létám po letišti jako…no, jako letadlo. Pořád se rozhlížím. Ale oni se snad propadli do země. Jasně! Mobil!! Napadl mě spásný nápad. Začala jsem ho hrabat po kapsách, zapomněla jsem, kam jsem ho dala. Černé kapsáče mají vážně dost otvorů a červená "elegantně" ( pro mě, mamka se mohla zbláznit, když jsem si jí koupila) otrhaná mikina taky. Šla jsem dál a… "Auuu!" hlavou jsem do něčeho vrazila. Tedy spíš do někoho. "Promiň, to byla moje chyba…" začala jsem se omlouvat česky. Dotyčný na mě koukal, jak na vola. Měl hnědé delší vlasy a takový zvláštní oči. Převyšoval mě asi o hlavu a půl. A najednou mi to došlo. Vždyť já jsem už v Německu. "Umíš anglicky?" ptám se mou docela ucházející angličtinou. Přikývl. "Tak se moc omlouvám!" usmála jsem se na něj. "Kdepak, to byla moje chyba." Prohlížel si mě. Aha, gentleman.
Periferním viděním jsem zahlédla kousek něčeho známého. Otočím se tam a vidím Davida, jak na mě mává. Taky jsem mu zamávala. "Promiň, musím jít! Krásný den!" a peláším ke svým.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 tina tina | 8. srpna 2006 v 14:13 | Reagovat

teda..to se nám to zamotává....

2 ANDYNKA ANDYNKA | 27. srpna 2006 v 16:11 | Reagovat

SUPE POVIDKA

3 mina mina | E-mail | 27. srpna 2006 v 20:32 | Reagovat

díky moooc!!!!

4 Joulinka Joulinka | Web | 12. prosince 2007 v 19:59 | Reagovat

je to moooc hezký

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama