close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Povídka o TH- Jak to všechno začalo(rom.)

14. května 2006 v 20:53 | mina |  Povídky-TH
Tuhle povídku bych chtěla věnovat mojí kamarádce Terce, protože kvůli ní a pro ní vlastně vznikla. Ale doufám, že se pobavíte i vy ostatní.....
Letěla jsem jako šipka dolů z kopce a děkovala bohu za botasky. Velice pohodlné boty se dají lehce stáhnout a natáhnout a navíc se v nich perfektně běhá. Kruci, už mám pořádný zpoždění! Ti na mě zase budou naštvaní! Ještě jsem natáhla nohy. Na zkoušky chodím pozdě již docela pravidelně, ale také to tak nebylo vždycky. Teď toho je na mě prostě moc. Naštěstí už jen pár dnů a zbavím se školy. Tím pádem mi několik povinností ubude. Snad už potom bude dost času na všechny moje záliby a povinnosti.
Konečně stojím před starou budovou. Oprýskaná omítka, rozbitá okna a místy děravá střecha. Ale přesto jsem si zvykla chodit sem několikrát v týdnu na zkoušky. Zastavila jsem se a zálibně zahleděla na bývalé kino. Z venku nevypadá nic moc, avšak uvnitř… Toto je vlastně takové krycí zbarvení. Kdo by čekal, že taková barabizna bude plná cenností? No já rozhodně ne. A nikdo z okolí o tom též neměl ani potuchy, jelikož nás zatím nevykradli. Ne, že bychom si stěžovali.
Rychle jsem se protáhla ztrouchnivělými dveřmi. Ostatní již byli vevnitř, na dveřích nebyl zámek. Znovu se rozbíhám, tentokrát po rozpadajících se schodech do sklepa. Snad i nyní vydrží nápor mých těžkých kroků. Ještě se nestalo, že by se na nich někdo zranil a to je také jediný důvod, proč jsme si je ještě nevyspravili.
Ze stínů se přede mnou vynořily další dveře. Okamžitě jsem je rozrazila a ocitla se v jiném světě. "No to je dost! Už jsme čekali!!" ozvalo se současně ze čtyř úst. "Já vím, omlouvám se, ale víte, jak jsem na tom…" Celá místnost byla ozdobená překrásnými malbami. Nikde žádná okna, ale dostatečně silné osvětlení, aby stačilo na příjemný pobyt. Každý z nás něčím přispěl. Pokaždé, když jsem vstoupila, zaplavila mě vlna hrdosti. Tohle jsme si sami opravili. Z ničeho, bez jakékoliv pomoci!
Mé oči jako již tolikrát zalétly k protější stěně. Zírá odtud na mě náš obrovský znak. Crossed Swords. Opět se mi vybavilo pár krásných vzpomínek. Když jsme ho vytvářeli…tolik smíchu a zábavy. Až moc dobře si vzpomínám, že tenkrát vzalo za své moje nejoblíbenější tričko. Kluci mě postříkali barvou…a moje nej kamarádka si musela ostříhat vlasy…každopádně, nyní vypadá skvěle.
"Tak můžeme začít?" obrátila se na mě zpěvačka. "Jasně! Co to bude, Eli?" zasedla jsem za svoje bicí. "No, Adam složil novou písničku. Tedy slova k ní. Ta melodie je stejná, víš ta tvoje." "Ta? Já myslela, že to nebudeme nikde zveřejňovat!! A navíc, je to jen taková blbost! Napadlo mě to na vyjížďce…" "A my víme, že to, co tě napadne venku, je nejlepší!" přidal se Adam. "Ale…" snažila jsem se protestovat dál. "Už je to rozhodnuto, jdeme na to!" spikli se proti mně i Anna s Davidem. "Tak jedem. Tři čtyři!" Uvolnila jsem se a udala rytmus. Možná bych si to už taky měla napsat, abych pořád nehrála jinak. Ale naše kapela je tak skvělá hlavně proto, že umíme improvizovat.
I wanna to be here with you,
But you don´t want.
I never can understand that,
I would go for you to hell ,
But you don´t want.
I´m tired and lonely,
My eyes criing.
But I have a hard and if it´s broken,
I can use my encephalon.
Tears run dry,
My spirit quiet down.
I will never for you cry,
Becaouse you not to be worth while.
Tahle písnička je vážně velice smutná. Vlastně ani nevím, kde se ve mně vzala taková pochmurná melodie…venku bylo krásně a kobylka moc hodná…Adam skvěle vystihl podstatu svým textem. Stával se z nás sehraný tým. Eliška zpívá, Adam perfektně skládá a hraje na elektrickou kytaru, Anna úžasně opanovala baskytaru a pomáhá se zpěvem a David si vede stejně dobře s další elektrickou kytarou. I když Crossed Swords existují již asi rok, až nyní se můžeme plně pustit do písniček. A já s Adamem se pořádně snažíme, aby to k něčemu bylo. Naším snem je hrát na vlastních koncertech.
Bez řečí jsem nahodila další melodii. Tentokrát zbrusu novou. Napadla mě včera večer, ale musela jsem si ji hrát pouze na klávesy, bicí se nedají stěhovat jen tak. Všichni čtyři se na mě naráz otočili. Asi je překvapila veselá struktura a tóny, jež úplně lákaly k tanci. Neuniklo mi, že se dívky začínají váhavě pohybovat. "Šroty! To je úplně skvělí! Kde si to vzala?"
"Včera na večeři." Usmála jsem se potutelně. Můj brácha si totiž na sebe otočil celí talíř omáčky. Nebyla horká, nic se mu nestalo a já se musela smát jako blázen. Málem mne kvůli tomu zabil, ale nakonec jsem vyvázla.
"Tak co? Dokážeš složit něco na tohle, Adame?" otočila se na něj Anna. Přikývl, z kapsy "kapsáčů" vytáhnul kus papíru a tužku a zuřivě na něj začal něco čmárat. Skladbu jsem mu musela zahrát ještě dvakrát, než bylo konečně hotovo. Eli, Anna a David se zatím rozplývali nad skvělým rytmem. Což mě samozřejmě moc potěšilo. "Mám to!" vykřikl Adam nadšeně! "Zkus to zazpívat Eli. A Anno, tvoje jsou refrémy." Do večera jsme měli co dělat, ani jednomu z nás to nevadilo. Je přeci pátek a před námi celý víkend.
Do zkušebny jsem druhý den dorazila první. Zasedla jsem k mému nástroji a cvičila. Bubeník nesmí vyjít z formy, jinak je to konec pro všechny. Jsem se sebou spokojená. Zvládám zatím všechno, co mi kdo předloží a taky jsem se naučila i pár machrovinek. Na ty koncerty… Byla jsem sama jen půl hodinky a přihnal se David. "Ahoj Lotko." Prudce jsem zvedla hlavu, jelikož mě vážně vylekal.
"Davide…lekla jsem se!" kapičku se na mě usmál a v jeho hnědých očích se zaleskl smích. On jediný mě oslovoval pravým jménem a ne přezdívkou. "Promiň, to jsem nechtěl." Ale nevypadal ani trochu omluvně. Smál se mi. Zamračila jsem se na něj a povytáhla jedno obočí. Ví, že nemám ráda, když si ze mě tropí blázny. Přistoupil a jemně mě pohladil po tváři. Vysoký, hnědovlasý, tmavooký…prostě starý dobrý David. No starý…je mu sedmnáct. To není žádný věk. Rozumím si s ním nejlépe z celé kapely. Anna je sice "best friend", ale David je kluk, kterému můžu říct úplně všechno. Moc dobře vím, že před ostatními by se mě ani nedotkl. Známe se už asi tři roky. Byl to první člověk, který se za mě postavil a to mu nikdy nezapomenu.
"Dáme si cvičeníčko?" usmíval se na mě dál. Tohle jsem milovala. A tak vlastně vznikala většina mých melodií. "Jasně, budu moc ráda." Oplatila jsem mu úsměv a začala vyhrávat jednoduchou melodii. Vlastně jeden tón opakovat několikrát za sebou, takže se ani nedá mluvit o melodii. David dlouho nečekal a přidal další. A takto jsme hráli, až vylezla pěkně složitá píseň. Někdy se dala hrát, jindy ne. Rozhodně to byla skvělá zábava.
"Vy už si tady zase užíváte?" dorazil Adam. "Ahoj. Jo, hrajem si. Jdeš se přidat?" mrkla jsem na něj. "No, nic jiného mi asi nezbývá. Holky narazily venku na nějaký dva kluky, tak mě poslaly napřed, abych prej nezacláněl! Taková urážka!"
"To je jim podobný!" rozesmáli jsme se s Davidem na celé kolo. Adam vypadal vážně zdrceně. Není zvyklí na odmítnutí. Málo která holka odolá galantním způsobům vysokého blonďáka se studánkově modrýma očima. Je to prostě pěknej kluk a moc dobře to o sobě ví. Zrovna jsem ho chtěla kapičku popíchnout, když se přiřítily holky.
"Čau!" zvolaly současně. "Nebudete věřit, co se stalo." Aha, takže teď se dozvíme podrobnosti o jejich seznámení…
"Přihlásila jsem nás na soutěž." Hlásila hrdě Eli. "Na jakou soutěž?" vyvalili jsem na ni všichni oči. "No na jakou asi!" vysvětluje netrpělivě. "Kapel!"
"Počkej," spustila jsem svojí oblíbenou metodou. "Jestli to dobře chápu, tak jsi nás - to jako Crossed Swords - přihlásila na soutěž kapel?!"
"No vždyť to říkám!"
"Zbláznila ses!?!?" vybuchnul konečně Adam. Bylo otázkou času, než se to stane. Rychle jsem mu položila ruku na rameno. Jako jediná jsem mohla chápat jeho pocity. Ty mé na tom jsou podobně. Zbytek kapely nikdy nemůže pochopit tu zodpovědnost…on skládá texty, lidé je poslouchají. A já…melodie…většina okolo tvrdí, že ta je na písničce to nejdůležitější…
"O co jde?" snažila jsem se, aby se mi moc neklepal hlas. Bála jsem se jako nikdy v životě. A přesto…splnění snů je na dosah ruky…. "No musíme jet do Prahy a tam zahrát dvě písničky. Vyberou nás."
"A dál?" pobízím ji netrpělivě. "Potom bude hrát před Tokio Hotel!" "Před Tokio Hotel!!!??" zvolali jsem opět současně. "Fakt?" "Jo. Ale musíme vybrat nějaké dvě písničky." Všichni jsem posmutněli. To nebude lehké a navíc…šance na výhru jsou mizivé.
"Jsem pro ty dvě nové." Ozval se z kouta David, který se dosud nijak zvlášť neprojevoval. Nejistě jsem na něj pohlédla. "My taky." Ozvaly se opět dívky. Provrtávali jsem se s Adamem pohledem. Nejnovější písně…to znamená mnoho potíží… "Dobře. Zapracuju na tom." Přikývla jsem nakonec a Adam se pustil do úpravy textu.
Sunshine is flatling to the clouds
My eyes watching up are,
I can strecht out my shoulders
And dart and dart and dart.
When I see you there under in the deep,
I can fly and fly and fly.
I don´t stop at nothing because I´m disengaged.
You will maybe be sad,
But it´s too lete.
I´m free and free and free
You don´t stop me and me and me.
Zkoušeli jsem dlouho do noci, protože ve středu 1.6. se má konat naše velká premiéra. To je za čtyři dny.
A je to tady! Den D. pořádně jsme se za těch pár dní nadřeli, ale přineslo to ovoce. Dostali jsme se tam, kam jsme chtěli. Máme šanci! Šanci na koncert! Nyní je to jen a jen na nás. "Jak ti je?" přistoupil ke mně David. Dost se mi klepaly ruce a on si toho asi všimnul. "No, vzhledem k tomu, že máme právě vystoupit před dvaceti lidmi, budou na nás svítit světla a já absolutně nevím, jaký je to pocit. Víš, že jsem nikdy před tolika nehráli."
"Jo, vím. Zvládneš to, jako mi všichni." na chvilku se odmlčel. "Koukni na Adama, náramně si to užívá." Oba jsme se rozesmáli a já konečně ucítila, jak ze mě napětí odplouvá. Vděčně jsem se na něj usmála. "Crossed Swords, na scénu!" zhluboka jsem se nadechla a pohlédla do očí všem svým kamarádům. Anna byla kapičku bledší, Eli se usmívala od ucha k uchu, Adam se sebevědomě nesl a David na můj pohled čekal. Zachytil ho a já v jeho oříškových očích znovu zahlédla velikou podporu a pochopení.
Trošku ztěžka jsme se vypotáceli ze zákulisí za Adamem a Eli. Já raději okamžitě usedla za bicí, abych se náhodou nesložila. Ještě nikdy jsem sice neomdlela, ale všechno je jednou poprvé… Na nějaké rozptylování však za okamžik nebyl čas. Pustila jsem se do zahájení první skladby. Za nedlouho jsem úplně zapomněla na všechna světla, lidi i podium a byla zase v našem malém sklepě. Písně jsem cítila jako součást sebe samé. Tak skvěle jsme vážně ještě nikdy nehráli!
O dva dny později
Celá kapela sedí ve sklepě a čeká, až se slečna Eli uráčí přijít. Dnes jsem tady byla dokonce mnohem dřív i já a to je co říct! "Ty, Adame….nechceš složit nějaký textík?? Mě už tady nebaví jen tak tvrdnout! Já něco zkusím, jo?" přikývl. Všichni rázem přišli blíž ke mně. To vážně nemám ráda, ale co se dá dělat? Nadhodila jsme melodii z Tokio Hotel. Poznalo se to ovšem jenom na začátku. Úplně jsem jim překopala písničku Rette mich. To určitě nepozná ani Eli, jejich veliká fanynka. Mě se moje melodie líbí mnohem víc, než ta jejich. "Tak co? Složíš něco??" zase jen přikývnul a začal něco smolit malinkou okousanou tužkou na kousek papíru.
Then I to you caming,
I love sun, clouds and raining.
You are so leman!
It´s sin have you, I know,
But I will be deadly man,
If I will never own you.
Než jsem se nadála, měli jsme další písničku a v tom vtrhla do místnosti Eliška. Ramena měla svěšená a tvářila se příšerně. Snad ještě hůř, než když jí opustil nějaký kluk. Všichni jsme na ni koukali a nikdo nevěděl, co říct. "Eli, co se stalo?!" prolomila jsem ticho výkřikem. Oči se jí zalily slzami. Přiskočila jsem k ní a chtěla jí obejmout, ale zadržela mě zvednutím ruky.
"Já….máme TO!!" zařvala a začala se na celé kolo smát. "Cože? Máme…..Jóóó!!" došlo to jako prvnímu Davidovi. "Tyjo…Eli, ty seš vážně příšerná! Víš jak jsme se o tebe báli???"zakřičela jsem na ni. Nakonec mne ovšem přemohlo veselí všech ostatních a oslavovali jsme dlouho do noci. Naštěstí byl pátek.
"A kdy vlastně jedem?" zeptala se Anna, když jsme se rozcházeli domů. "V neděli."
"Počkej, jak v neděli?" zatřásl s Eli David, začínala usínat. Očividně už přišla opilá a teď se to konečně začalo projevovat. "Posunuli to, tak se jede v neděli. V deset odlétáme z Prahy." No skvělí! Ani jsem se nerozloučila a pelášila domů. Vždyť já neřekla, že máme nějaký konkurz. Natož, že letím na dva měsíce do Německa!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ten ten | 23. května 2006 v 14:20 | Reagovat

pokračování!!

2 gal gal | 12. července 2006 v 9:43 | Reagovat

blbost

3 mina mina | E-mail | 24. července 2006 v 9:16 | Reagovat

nj, někdo míní, druhej soudí a třeí si to užívá:o))) z tebe si gal, fakt nic nedělám

4 tina tina | 8. srpna 2006 v 14:13 | Reagovat

skvělí!

5 ... ... | 16. srpna 2006 v 20:44 | Reagovat

hezky......

:D:D

6 phoebe phoebe | E-mail | 25. září 2006 v 12:37 | Reagovat

píčovina jak stehno a to jsou moji oblíbení

7 mina mina | E-mail | 25. září 2006 v 13:57 | Reagovat

tak sry:-D

8 bella-ragazza bella-ragazza | 28. září 2006 v 15:32 | Reagovat

Dobrý!!!!Fakt good!!!Pokráčko pease!!!

Těch pošuků si nevšímej,jenom piš dál!

9 suzí suzí | Web | 22. prosince 2006 v 11:04 | Reagovat

jj

P

Ě

K

N

Ý

!

!

!

10 Terka Terka | E-mail | 25. června 2007 v 19:54 | Reagovat

tak to je fajne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama