"A jak ti mám říkat?"
"Prej opožděný...opožděný chlapec!!!"
"Ahoj prcku."
"Ona skládá písničky?"
kapitola 3.- bicí
"Kde jsi, prosím tě, byla?" huboval mě hned David. "No ještě řekni, že to nevíš!! Vy byste mě normálně nechali v letadle!!" rozkřikla jsem se na něj. To, že by na mě zapomněli ostatní by mi tolik nevadilo, ale on… "Fakt?" vylil na mě oči. "No jo!"
"Ježiš promiň, Šroty! Když mě bylo při tom přistávání tak špatně…musel jsem rychle ven." Mávla jsem nad tím rukou. On měl pádný důvod. A nakonec se vlastně ani nic nestalo…
"Tak jdeme?" přikývl a vedl mě ven z letiště. Aleš s ostatními na nás už čekali u autobusu. Rychle jsem nasedli. Autobus se pomalu rozjel. Dala jsem si pecky do uší a pustila si svůj mixík. Najednou přes hudbu proniklo skřípění brzd a otvírání dveří. "Danke! Als du sind warten." Ozvalo se. A koho nevidím? Můj nárazník! A míří přímo ke mně, na poslední řadu sedaček.
"Ahoj!" usmál se. "Ahoj!" odpověděla jsem a vypla mp3. "Kam jedete?" ptal se. "No, já vlastně ani nevím. To se teprve uvidí. Jinak, jmenuji se Charlotta." Podali jsme si ruce. "Georg. A jak ti mám říkat?"
"No asi jako všichni ostatní. Šroty." Přikývl. "Hele není ti nic? Narazila jsi mi sice jenom do hrudi.... Seš prcek!!" koukala jsem na něj jako vyvoraná myš. "Prcek? Já a prcek? No počkej!!" a nemilostrdně jsem se ho snažila strčit ze sedačky. "Hele nech toho, prcku!!" smál se mi a hravě uvěznil moje ruce ve svých. "To teda nenechám! Já se nikdy nevzdám!" bojovla jsem s ním dál. "Prosím tu dívku a toho OPOŽDĚNÉHO chlapce, aby se uklidnili a neničili mi MŮJ AUTOBUS!!!" zařval na nás řidič do mikrofonu. Oba jsme se začali válet smíchy, všichni cestující se po nás pohoršeně otáčeli. "Prej opožděný...opožděný chlapec!!!" držela jsem se za břicho. "Moc si nevyskakuj, prcku!!" dal mi dlaň přes pusu a zbytek cesty jsme se bavili (musela jsem ho kousnout, aby mě pustil) o všem možném.
Před hotelem jsem odešla na jednu stranu a on na druhou. Zamávali jsme si. Tyjo, doufám, že se ještě někdy potkáme…je to vážně skvělej týpek! Na moje úvahy už ale nebyl čas, jelikož nás Aleš nahnal dovnitř s tím, že máme zpoždění. Holky se tam nahrnuy a "my ostatní" za nimi. Aleš nás vede dlouhou chodbou k výtahu. Nastupujeme do něj, jenže místo nejvyššího patra, zmáčkne nejnižší. Zvláštní! Pokud vím, mívají zamluvené nejvyšší patro hotelu, aby se k nim nikdo nedostal….I Eliška s Annou si začaly něco potichu špitat. Konečně se dočkají. Uvidí slavné Toki Hotel. A pak třeba dají pokoj!!!
Výtah se trhavě zastavil a my vystoupili.
Stojíme v obrovské místnosti, plné plakátů. V rohu naproti nám jsou bicí, kytara a bass kytara. Samozřejmě nechybí ani mikrofon. V dalším rohu je jídelna s ledničkou, mikrovlnkou, sporákem a troubou. Kousek dál stojí kožená sedací souprava. Čtyři tmavě hnědá křesla a velká sedačka. Na tu bych se natáhla pohodlně i já, se svými 175 cm. Viděla jsem z ní ovšem jen nohy, protože přede mnou stály holky s Adamem a zíraly tam.
Vtlačila jsem se víc do rohu a opatrně vykoukla. Ano ano, seděli tam čtyři kluci a nějaký chlap. Tokio Hotel.
Aleš nás představil a potřásl si rukou s jejich manažerem. Chvilku se ti dva o něčem dohadovali. Nevím, neposlouchala jsem je. Moc se mi líbí ty bicí. Jsou mnohem lepší, než ty moje. "Tak mi vás tady necháme, abyste se seznámili." Houkl Aleš a za stálého dohadování s tím manažerem odešli.
Kluci vstali. Jejich pohyb přilákal mou pozornost. Vidím jen tři! Nemají být náhodou čtyři? První k nám šel černovlasí kluk s nalíčenýma očima. Zářivě se usmíval. Jo, to bude asi Bill. Vzpomněla jsem si na plakáty, které mi ukazovala Anna. Nevypadá zas tak špatně. Za ním šel blonďák s mírně kudrnatými vlasy. Na triku nápis Metallica. Vypadá na bubeníka, budu se muset zeptat. Třetí se šoural dredař. Tvářil se dost nepříjemně, tedy podle mě. Eliška z něj byla hotová. Připadalo mi, jako by nás odhadoval jediným pohledem a všichni jsme neprošli. V očím měl opovržení.
Jasně, frajírek, co si o sobě moc myslí. O co, že se mi ani nepodívá do očí! Říkala jsem si.
Stála jsem poslední v řadě a zrovna ke mně přišel Bill. Podali jsme si ruce. Hezky se na mě usmál. Tvářil se upřímně a mile. "Ahoj, já jsem Bill." Koukli jsme si do očí. Ty jeho mají barvu čokolády. "Já jsem Šroty." Usmála jsem se na oplátku. "Šroty? To je zvláštní jméno!" můj úsměv se prohloubil. "To je jen přezdívka." Přikývl a posunul se, aby ke mně mohl další.
S ním jsem si též podala ruku. "Gustav." Usmál se i on. Taky vypadal velice upřímně. A nějak…no prostě, že by neublížil ani mouše. "Šroty." Přikývl a málem mi spadl k nohám. Tom do něj totiž strčil. Očividně už chtěl mít představování za sebou. Gustav naštěstí našel rovnováhu. Tom chňapl moji ruku. "Tom." Měla jsem pravdu, nedíval se na mě, ale nějak za mě. "Šro…" než jsem to stačila doříct, odešel. Ruka mi zůstala vyset ve vzduchu. Už jsem ji chtěla stáhnout, když v tom ji uchopil ještě někdo další. Zvedla jsem hlavu. "Ahoj prcku."
"Georgu??!!" Usmál se. "Proč si mi neřekl, že jsi ve skupině Tokio Hotel??" nadávala jsem mu. "A proč ty jsi mi neřekla, že jste naši předskokani?" Přimhouřila jsem oči. "Neptal ses." Znovu se zářivě usmál. "Ty taky ne."
"Nechcete se posadit?" skončil náš rozhovor Bill. Přikývli jsme. Holky se s Tomem a Billem posadili na gauč a my každý na křeslo.
"Tak jak dlouho už hrajete?" zeptal se Bill. A Anna hned odpověděla.
"Jsme vaše velké faninky!!" vykřikla nadšeně Eliška. Tom se zatvářil poněkud otráveně, ale najednou se jeho výraz úplně změnil v očích mu pohrávaly jiskřičky. Přisedl si k Elišce blíž a objal ji kolem ramen. Nadšeně se jí rozzářila očka.
David s Adamem se do rozhovoru nijak nezapojovali. Ani já, Gustav a Georg. Mě to vlastně ani moc nezajímalo. Naučila jsem se věř
teda, ta holka(jako ty) mě fakt fascinuje. pořád jsem ještě nepřišla na to, jakou má povahu!!! a do koho se zamiluje??že by do Georga???