close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Vůně letních květů I.

26. dubna 2006 v 21:16 | Mina |  Povídky zakl.
žánr: romantika
konec: normálka:o)
Prolog
Česká republika, Vysočina, r.2003
Kristýna zvedla kolečko s hnojem a rychle sjíždí k ohradě. Koně se klidně pásli u kompostu. Náklad patří zrovna sem. Zhluboka se nadechla a už po sté se proklela. Kdybych se nesnažila být puberťačkou, nikdy jsem tady nemusela kydat hnůj a posluhovat. A co mě čeká v tom ohavném akváriu? Proč jen jsem si hrála na statečnou?!
Před několika měsíci, když jí parta sdělila svůj verdikt, zaplavila Kris vlna naděje. Jenže pouze do chvíle, než se dozvěděla všechno.
Milostivě jí tolerovali nekuřáctví a odpor k drogám, ale musí dokázat , že je jich hodna.
Následující dny byly nejhorší v jejím životě.
Ty ohavnosti, co ji nutili dělat, stály dobrou pověst a skoro i čest. Zbývala jediná možnost. Vzepřít se zákonům Rudé Hvězdy.
A jak dopadla? Odpykává si rok obecně prospěšných prací a snaží se zapomenout. Jiné město, jiný život. Avšak…minulost ji neustále pronásleduje.
Nerozhodně se svým nákladem zastavila u branky a rozhlédla se kolem. Ti proklatí koně! Nesnášela-spíš ona nesnášela ji-zvířata a samozřejmě, teď u nich musí dělat! Co až po ní budou chtít, aby se potápěla v té skleničce s delfíny, žraloky a kosatkami? To bude má smrt!
Ozval se za ní chichot. Nemusela se ohlížet, aby věděla, kdo to je. Dcera majitele stáje, Tina. Můžu si za to sama, říkala si. Nevzdám se, nikdy jí neudělám takovou radost, takže Kristýno, jdeme na to. Otevřela si a velkým obloukem objížděla koně, natolik zvědavé, že přišli až k ní.
Tohle nebude jednoduchý!
Nesnáším je.
Jsem úplně blbá.
Bože, ať se nepřibližují!
Nenávidím vás!
Vím, nemůžete za to.
Neobviňuj nevinné, Kristýno!
Už jsem se poučila.
Nikdo mě nemůže ponížit, to mohu jen já sama.
Za rok už tady ze mě uvidí jen záda!
"No tak, dělej! Čeká tady na tebe ještě deset boxů!" Zatnula zuby při jedovatých slovech Tiny, jež ji pronásledovaly. "A teď sledujte její reakci, jo?" řekla potišeji hloučku kolem sebe. Vítr vyzvání ke Kristýně však donesl. "Hej, děvečko, máš tam ještě pět koní na vyčištění!"
Málem se skácela.
Tina, ne Kris. Ta po ní totiž hodila jablko, které měla na svačinu. A trefila se. Přesně mezi oči.
"Za tohle zaplatíš! Odteď budeš obstarávat všech třicet koní!" křičela Tina hystericky, sedíc v hroudě hnoje, do níž spadla. Kristýna zatnula zuby.
Ale stálo to za to, přesvědčovala se. Má mezi očima bouli. Vypadá jako jednorožec. A zítra tam bude i pěkná modřina.
"Však já ti to vymlátim z hlavy, ty tvoje móresy! Jen počkej." Kris už jí chtěla odpovědět něco moc štiplavého, včas se však zarazila. Vůbec by si nepomohla, právě na opak. Spokojila se s tím, že ji v duchu poslala ke všem čertům.
A sebe s ní.
Postupně proklela všechny známé a vůbec to, na co si jen dokázala vzpomenout.
1. O dva roky později
Hrdě, se vzpřímenými zády a vztyčenou hlavou projížděla náměstím, hluchá ke všem posměškům a hlasitému šeptání, jež ji obklopovalo. Už dáno zjistila, jak se bránit. Nejlepší je prostě to neřešit. Dav před ní se neochotně rozestupoval. Nehodlala zpomalit nebo se někomu vyhnout. Všichni si toho jsou vědomi.
Začátky byly vážně krušné. Dívky nosily krátké sukně a trička, která více odhalovala, než zakrývala. Kris však na své tělo navlékala pouze kalhoty, dlouhá volná klučičí trika a košile. Nikdy ji neviděli v něčem jiném. Pouze když musela, tak rifle, mikiny a v létě kratší svršky. Vysloužila si přezdívku "Šeredná Jeptiška". Žádný kluk se za ní neotočil a když ano, byla přesvědčena, že ho spíš zajímalo, kdo může vypadat tak uboze. Existoval jen jeden člověk, jemuž bylo dovoleno dostat se jí pod kůži. Honza.
Pouze jemu věřila a jedině Honza věděl, co se jí honí hlavou, jaká je, co ji donutilo opustit svou rodnou vesnici a proč zadarmo pracuje na dvou místech najednou.
I dnes k ní přes neviditelnou ledovou stěnu, kterou kolem sebe vztyčila, prošlo pár poznámek. Nebylo jí to jedno, ale nikdy na sobě nenechala znát emoce.
Poslední skupinka v davu jí připadala nějak známá. Tedy její členové. Překonala se natolik, že na ně pohlédla. Skutečně. Honza-vysoký, s blonďatými vlasy, mohutnou postavou, velkým srdcem a bystrým mozkem-stál s nějakou dívkou a klukem. Připadali jí povědomí. Určitě je už někde viděla. Rychle se blížila.
"Ahoj." Pozdravil Honza. "Ahoj." Usmála se na něj. "Kris počkej…"
"Ne, nemám čas. Máme zkoušku." Skočila mu do řeči. Bez dalších řečí ji chytil za sedlo kola a trhnul prudce dozadu. Rázem stála. Břichem narazila na řidítek. Ret si skousla, aby náhodou nevykřikla bolestí, tak silně, až si ho poranila. Nabrala do úst vzduch a snažila se uklidnit. "Kolikrát ti mám opakovat, abys tohle nedělal!"
Vážně se sním nechtěla porvat!
Podtrhla mu nohy. Šel k zemi. Chytil ji za rukáv a stáhnul s sebou. Váleli se, kutáleli, každý se snažil udržet toho druhého pod sebou. Utvořil se kolem nich hlouček lidí. Všichni se náramně bavili.
Zrovna, když ji chtěl Honza přetočit na záda, sedla si na něj. "Ne! Nezkoušej to." Spustil ruce a díval se jí upřeně do očí. Sklonila se k němu. "Jsem ráda, že tě vidím." Zašeptala do jeho ucha.
Nabídla mu ruku a pomohla postavit se na nohy. Převyšoval ji asi o celou hlavu. Chtěla odejít. Chytil ji za ruku a přitáhl až k sobě. Pomalu jí pohladil krvácející pusu. "Ublížil sem ti?" chtěla se odvrátit, ale nenechal ji. "Ne, to jsem si udělala sama." Olízla si ranku. Nebylo to nic vážného. "Můžu za to já, viď?" Ano, mohl za to on. Mlčela, nechtěla mu to říct.
Povzdechl si. "Hele, už jsem měla i horší. Nic to není. Podívej." Vyhrnula si rukáv košile. Od loktu k rameni se táhl duhový půlměsíc. Obtisk čelisti. V jeho očích se objevila nenávist a pomstychtivost. "Kdo?" Kristýna udiveně vykulila oči. Takhle se většinou nechoval. Nechtěla ho vylekat. Snažila se odvést jeho pozornost. Věděl o její nemoci a to si uvědomila příliš pozdě. Bude těžké ho donutit, aby zapomněl. "Emil se snažil ochutnat moje svaly, to je normální." V duchu se obrnila proti přesvědčování a naléhání, aby s tím skončila.
Nic takového neudělal. Další věc, co ji překvapila. Měla to ale čekat. Chápal její pocity. Jako jediný.
"Kdo je Emil?" zeptala se dívka, stojící vedle něj. Kris sice byla nedůvěřivá a odtažitá, ale pořád slušně vychovaná. Významně se ohlédla na Honzu. Pochopil. "Kristýno, tohle je moje sestřenka Linda, Lindo, Kristýna, moje kamarádka."
Koutkem oka zachytila pohyb. "Kamarádka? Spíš jste vypadali jako milenci. Zdravím tě, Indiánko." Prudce se k němu obrátila. "Kryso..."vydechla překvapeně. "Milenci? Spíš jako pes a kočka, každý snažící se zranit toho druhého." Dodala.
Nebyla zrovna dvakrát nadšená. Krysa patří k její minulosti. Před očima jí proběhlo pár velmi nepěkných vzpomínek. Neříkej mi Indiánko, chtělo se jí zařvat. Avšak překonala se. Minulost k ní patří jako přítomnost i budoucnost. Nemůže se jí jen tak zbavit.
"I tak se to dá nazvat." Souhlasil neochotně Krysa. Linda si netrpělivě odkašlala. "Kdo je Emil?!" zakřičela, když si jí nikdo nevšímal. Kristýna vyjeveně nadskočila. "Tygří žralok, tři a půl metru dlouhý, s čtyřmi řadami zubů a pěkně drsnou kůží." Vysypala ze sebe bez rozmyslu. Tak se chovala vždy, když ji něco vylekalo. Zbylo jí to po pobytu v pasťáku, kde strávila sice jen dva měsíce, ale přísaha by, že byly nejdelší v jejím životě.
"Pořád stejná." Poznamenal Krysa. Jako jediný z party se s ní setkal i potom.
"Klid, holka!" Spustil Honza. S vražedným výrazem a tváří zčervenalou rozpaky se k němu prudce otočila. Zapíchla mu prst do hrudi a zaklonila hlavu, aby na něj viděla. Na blonďáka s mohutnou postavou, andělsky modrýma očima a ďábelsky krásnou tváří si brousila zuby nejedna dívka z okolí. "Víš, že nesnáším, když mi říkáš holka!!" Krysa s Lindou se zuřivě rozesmáli. Honza se na ni samolibě zašklebil. Uvědomili si, jak právě vypadali. Znuděný manželský pár! Honza ji vzal do náruče a škádlivě políbil na pravý spánek. Oba se začali smát spolu s ostatními.
"Musím letět!" odtrhla se od nich a běžela ke kolu. "Ale kam?" chtěla vědět Linda. "No přece za Emilem!" víc Kris nevysvětlila a opřela se do pedálů.
Vítr k ní ještě donesl Lindinu zmatenou otázku: "Vážně je to čtyřmetrový žralok?" Kris se na kole zkroutila v záchvatu smíchu.
Prudce zabočila a zpoza stromů vykouknul obří areál mořského akvária. Rychle projela kolem vrátnice. Cestou zamávala správci Adunovi. Ještě pořád se usmívala. On jí odpověděl jako vždy mrzutým výrazem a nezbytným zamračením. Kris měla tohoto odstrkovaného muže ráda. Možná, protože na tom byl stejně jako ona. Od většiny obyvatel je zde čekalo pouze opovržení. Starý pán ji pustil k sobě a brzy se z nich stali dobří přátelé. On to ovšem nemohl dát najevo, poskvrnil by tím svou čest.
Zrychlila frekvenci šlapání. Po pravé straně měla vchod s nádherně namalovanými obrázky kosatek, žraloků, tuleňů a delfínů. Sama sobě se usmála. Kreslila je ona. Nalevo se tyčila širokánská budova. V jejím interiéru se nachází obří akvárium se žraloky a vůbec mořskou faunou a flórou.
I tyto kresby, jež omítku zdobily, vytvářela. Jakmile u ní objevili malířský talent, přestala čistit akvária, míchat krmné ryby s vitamíny a plně se věnovala zkrášlení areálu. Za pár měsíců měla práci skončenou a všichni na ni pohlíželi jinak. Nebyla v jejich očích vandal, ale holka, která umí vzít za práci.
Bohužel to platilo pouze o zdejších zaměstnancích. V místní stáji, a vůbec po městě, takové štěstí neměla.
Tu se před ní objevil obří bazén. Zvolna zpomalovala. Opřela kolo o stěnu ze schodů. Celá budova vypadala jako obří stadion. Stálo zde asi deset řad sedadel, zvedajících se nad sebou. Místo ledové plochy na ni zářila modravá hladina.
Vyšplhala až na nejvyšší schod a rozhlédla se po klidné vodní mase. Nikde nic. A okolo není ani živáčka. Konečně budu moct dokončit svou práci.
Včera vyleštila skla v pozorovatelně. Návštěvníci odsud mohou pozorovat zvířata pod vodou. V jejich "přirozeném" prostředí. Zjistila však, že z venku je povlak zelených řas. Chystala se zrovna potopit se do bazénu, když se přihnal Šéfík a zatrhnul jí to. Prý je to nebezpečné! Jako by jí Lusy někdy ublížila. A navíc se zrovna cvičila ve stříkání na ostatní personál.
Rozhodla, že je čas se do toho pustit. Přestala se opírat o zábradlí a přesunula se na cvičební plochu. Bazén tam měl břeh mírně skloněný, takže na okraji hloubky jí voda sahala po kolena.
Svlékla si kraťasy, hnědé, husté, po ramena dlouhé vlasy s mírně zatočenými konečky stáhla do culíku a zula si boty. Otevřela skřínku za sebou. Z polic se na ni vysypala záplava šnorchlů, brýlí do vody a ploutví. Všechny ty věcičky se jí podařilo bravurně pochytat. Položila si je k nohám a zašmátrala až do nejhlubšího kouta přihrádky. Konečně! Do dlaně ji zatlačila dvojice kilových závaží. Oddechla si. Byly přidělány na pásku. Naštěstí. Když si je musela přivazovat ke kotníkům provazem nebo se koupat v kalhotách, moc příjemné to nebylo.
Připevnila je a otočila se. Na stěně visela kyslíková bomba s hadičkou. Osvěžila se, pustila kyslík, vložila trubici do pusy a skočila ukázkovou šipku.
Hladina se za ní zavřela, jako by ji dívka nikdy ani neporušila. Obklopil ji úžasný klid a mír. Pod vodou se nemusela starat o to, jak vypadá(ne, že by to někdy dělala), ani o svoje problémy. Existuje jen ticho.
Závaží ji stáhla na dno. Vytáhla stěrku a hadr. Jala se drbání skla ve zběsilém tempu. Řasy rychle mizeli. Už jen poslední okno a je to. Ani to nebolelo. Kris byla nadšená. Budík na jejím zápěstí začal vibrovat. Rozladěně se na něj zadívala. Vzduch jí zbývá už jen na dvě minuty.
Za sklem, v pozorovatelně, se mihl stín.
Pozorně si celou místnost prohlédla. Zloděj, napadlo ji. Už už se chystala bleskově doplavat k nouzovému tlačítku, když tu před ní stanul neznámí návštěvník.
Smál se na ni a ukazoval někam do tekutého sloupce za ní. Okamžitě pochopila. Otočila se, jak nejrychleji to šlo. Vpustili Lusy. V Kris mírně hrklo. Obří stín se k ní neomylně blížil.
Ohlédla se do pozorovatelny.
Nestál tam.
Nejstarší z kosatek si to k ní radostně mířila. Kris jí plavala vstříc. Rychle pohlédla na budík. Za půl minuty mi dojde vzduch, když tedy budu dýchat úplně klidně, blesklo jí hlavou. Musím být rychlá.
Skutečně nestála o to, aby si s ní Lusy zaskákala.
Chytila se její ploutve a nechala se unášet k hladině. Lusy pojednou prudce změnila směr. Potopila se až na samé dno nádrže a prudce vystřelila vzhůru. Kris na ni bleskově nasedla a pevně se držela. Věděla, co se stane. Kosatka s ní vyskočí nad hladinu. Lusy měla tento kousek moc ráda, ale nejzvláštnější je, že jej provádí pouze s ní. I když nikdo jiný k ní do vody nevleze…
Docházel jí vzduch. Trubičku už dávno vyplivla, jelikož přestala foukat a nyní ji začala obcházet panika. Lusy jako by to vycítila, zrychlila.
Okamžik předtím, než se kosatka dotkla čumákem hladiny Kris přitiskla hlavu k její hladké kůži. Vydechla. Tu setinu vteřiny, kdy byla na vzduchu, zalapala po dechu. V mžiku je opět pod vodou.
Lusy ji rychle vynesla vzhůru.
"Lusy! Ty jedna puberťačko!" zasmála se Kristýna. Roztáhla ruce a nechala se vozit po nádrži. "Bravo! Bravo! Bravo!" ozvalo se za ní posměšně s potleskem. Lekla se a už teď se za to nenáviděla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 tara tara | 2. května 2006 v 20:11 | Reagovat

je to je hezký. těšim se na pokračování

2 anet anet | 7. srpna 2006 v 9:49 | Reagovat

krásnej slaďáák!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama